Článek
Některé písně nejsou jen písně. Jsou to značky v čase. Když je slyšíme, nevracíme se k melodii, ale k sobě samým – k době, kdy svět ještě vypadal přehledněji, i když nebyl svobodnější.
Nepamatuji si přesné datum. Pamatuji si jen ten pocit. Seděl jsem u rádia – poctivého, dřevěného, s ladicí stupnicí plnou měst, kam se stejně nikdy nejelo. Hudba zněla jinak než všechno kolem. Svobodněji. A pak se svět zase o kousek stáhl.
Tehdy jsme ještě věřili, že písničky jsou jen písničky. Že bigbít je hlavně o rytmu, o holkách a o tom, že se člověk může aspoň na chvíli nadechnout. Neřešili jsme symboly, natož ideologii. Prostě to hrálo jinak než dechovka v neděli po obědě.
Jenže pak přišlo dospívání. A s ním poznání, že nic není jen tak. Hudba začala mluvit nahlas, někdy až příliš. Zpěváci se měnili v proroky a publikum v shromáždění věřících. V Americe protesty, u nás spartakiády. Oni mávali transparenty, my cvičili s kužely. Každý podle svých možností.
Pamatuji si Strahov. Nekonečné řady lidí, všichni stejně oblečení, všichni stejně usměvaví. Z amplionů zněla hudba, ale nebyla to ta, kterou jsme si ladili doma na krátkých vlnách. Ta domácí byla naše. Tahle byla jejich. A člověk už tehdy chápal, že hudba není jen radost – že může být i povel.
Bigbít mezitím zestárl spolu s námi. Přestal být zakázaným ovocem a stal se klasikou. Ti, kdo kdysi bourali svět, dnes bourají maximálně program kulturního domu. A přesto – když zaslechnu starou melodii, něco se ve mně pohne. Ne nostalgie. Spíš tiché poznání, že tehdy ještě věci nemusely být vysvětlovány.
Americký koláč jsme u nás nikdy neměli. Měli jsme chleba se sádlem a rozhlas po drátě. Ale ten pocit je stejný. Že existovala chvíle, kdy svět držel pohromadě sám od sebe. Ne proto, že to někdo nařídil, ale proto, že jsme tomu věřili.
Hudba nezemřela. Jen se z ní stala historie. A my jsme se stali pamětníky – což je role, na kterou se člověk nikdy dobrovolně nepřihlásí.
