Článek
Říká se, že Halloween je dovoz z Ameriky. Že dýně a masky nemají s námi nic společného. Ale možná se mýlíme. Možná jsme jen zapomněli, že je to náš dávný svátek, jen s jiným jménem.
Kdysi dávno, když se na kopcích kolem Vltavy tyčila keltská oppida a v lesích vládl dub, slavili lidé Samhain – konec roku a začátek zimy. Noc, kdy se prý stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Tehdy se zhasínaly ohně a zapalovaly nové z posvátného plamene na kopci. Každý si z něj nesl domů svůj plápolající kousek naděje.
Dnes místo loučí zapalujeme LED svíčky v oranžových dýních, místo ohně z lesa nám bliká televize. Ale význam zůstal. I my v téhle době bilancujeme, vzpomínáme na ty, kteří už tu nejsou, a snažíme se zahnat tmu, která se pomalu vkrádá do duší. Jen jsme rituál oblékli do jiného kabátu.
Kdyby se sem ti dávní Keltové vrátili, asi by se smáli – a možná by nás i uznale poplácali po rameni: „Tak vy to pořád slavíte, jen jinak.“ Možná by si s námi připili medovinou, možná by si dali i tu dýňovou polévku. Protože smysl zůstal stejný – připomenout si, že světlo se vždycky vrací, i když se zdá, že tma vítězí.
A tak když dnes večer postavíš na okno svíčku, nemusíš říkat, že je to na Halloween. Můžeš říct, že je to pro staré Kelty, kteří kdysi rozsvěcovali ohně nad Vltavou. A možná ucítíš, že některé věci se neztrácejí – jenom tiše mění tvář.
