Článek
Chtěl jsem pokládat otázky popořadě. Tak jsem se Boha zeptal: proč vytvořil naše slunce a zemi na pokraji galaxie které my lidé dnes říkáme “mléčná dráha “ proč to neudělal někde pěkně ve středu. Buďto byl pokus někde bokem, kdyby se to nepovedlo , aby neměl ostudu.
Bůh se krátce zasmál. Takovým tím smíchem, který nezní posměšně, spíš rezignovaně.
„Ve středu?“ zopakoval a zavrtěl hlavou.
„Tam je horko, hluk a neustálý provoz. Černé díry, srážky, hvězdy se tam rodí a umírají jako na běžícím pásu. Střed galaxie není místo pro přemýšlení.“
Odmlčel se a prstem kreslil do prachu kruh.
„Na okraji je klid. Ticho. Dost času, aby se z prachu stal kámen, z kamene planeta a z planety někdo, kdo se ptá, proč není ve středu.“
Podíval se na mě koutkem oka.
„A ne, nebyl to pokus bokem,“ řekl. „Když se něco pokazí, není to ostuda. Ostuda je schovat to.“
Pak se na chvíli zamyslel.
„Vy lidé máte zvláštní představu, že to nejdůležitější musí být uprostřed. Král na trůnu, hlavní město, střed vesmíru.“
Usmál se.
„Ale ty nejzajímavější věci se vždycky dějí na okraji. Tam, kde je ještě prostor k chybám.“
Zvedl se vítr a lavička zaskřípala.
„A kdybych vás dal do středu,“ dodal tiše,
„už dávno byste tam nebyli.“
No pak jsem se zeptal: Hele Bože a nemáš dneska chuť to celé restartovat?
Bůh se dlouho díval před sebe. Tak dlouho, až jsem si nebyl jistý, jestli mě ještě poslouchá.
„Chuť?“ zopakoval nakonec.
„Tu mám skoro každý den.“
Pousmál se, ale v tom úsměvu nebyla radost.
„Restart je lákavý. Čistý začátek, žádná historie, žádné výmluvy. Jenže víš, co je na restartu nejhorší?“
Podíval se na mě.
„Že byste ho zase udělali úplně stejně.“
Sklonil hlavu.
„Váš problém není v tom, že děláte chyby. To dělá celý vesmír. Váš problém je, že se do svých chyb zamilujete a pak je bráníte jako pravdu.“
Chvíli bylo ticho, jen někde za námi projelo auto.
„Kdybych to restartoval,“ pokračoval klidně,
„zmizely by války. Ale zmizela by i paměť, že jsou špatné. Zmizela by krutost… ale i soucit, který z ní vyrostl.“
Zvedl se z lavičky.
„Restart je božská zbabělost,“ řekl tiše.
„Pokračovat je těžší.“
Pak se na mě podíval a dodal skoro šeptem:
„A dokud se aspoň někdo ptá, ještě to má smysl.“
Já jsem se pak na Boha podíval a zeptal jsem se: když jsem četl bibli, tak před narozením Tvého syna jsi se choval jako despota a mockrát jsi lidstvo trestal. A v novém zákoně jsi chyby začal odpouštět. Proč?
Bůh si sundal brýle, které jsem si do té chvíle ani nevšiml, že má. Dlouho je čistil, jako by si tím kupoval čas.
„To je nepříjemná otázka,“ řekl nakonec. „Ale spravedlivá.“
Opřel se zpátky.
„Bible není záznam mé povahy,“ začal pomalu, „ale záznam lidského porozumění. A to se vyvíjí.“
Podíval se na mě přímo.
„V době, kdy jste psali staré texty, jste rozuměli jen moci. Král trestal, otec trestal, příroda trestala. Tak jste si mě přeložili do jazyka, kterému jste rozuměli.“
Chvíli mlčel.
„Nebyl jsem despotou,“ řekl tiše. „Byl jsem zrcadlem.“
Zvedl prst, jako by chtěl zdůraznit pointu.
„A pak se objevil můj syn. Ne proto, že bych změnil názor — ale proto, že jste vy konečně byli schopni pochopit jiný příběh.“
„Takže jsi se nezměnil?“ zeptal jsem se.
Bůh se pousmál.
„Změnil se způsob, jakým mě slyšíte,“ odpověděl.
„Ve Starém zákoně jste se báli trestu. V Novém jste začali chápat odpovědnost.“
Podíval se stranou.
„Odpouštění není slabost,“ dodal. „Je to práce. A vy jste na ni dlouho nebyli připraveni.“
Vítr zafoukal mezi stromy.
„A víš, co je na tom nejironičtější?“ řekl nakonec.
„Že i dnes by spousta lidí raději starého Boha s bičem… než nového, který po nich chce, aby se zamysleli.“
