Článek
Je mi 78 let. A to už je věk, kdy se člověk dozvídá zajímavé věci. Třeba že podle statistiky bych měl letos zemřít.
No dobře.
Statistika je statistika. Ta se s člověkem nemaže. Má svoje tabulky, grafy, průměry a pravděpodobnosti. Člověk se jí nemůže postavit. Maximálně si může říct: „Tak to teda uvidíme.“
Já osobně bych to viděl právě takhle.
Když mi bylo dvacet, vůbec mě nenapadlo, že bych někdy mohl zemřít. Smrt se týkala především dědečků, babiček a lidí, kterým bylo přes padesát. Padesátiletý člověk mi tehdy připadal přibližně stejně starý jako dinosaurus.
Ve třiceti jsem byl pořád mladý. Ve čtyřiceti jsem si říkal, že mám všechno ještě před sebou. V padesáti už jsem si všiml, že někteří kamarádi nějak podezřele ubývají. V šedesáti jsem zjistil, že důchod není zase tak daleko. A v sedmdesáti jsem pochopil, že když někdo řekne „mladý člověk“, nemyslí tím mě.
A teď je mi 78 a statistika mi v podstatě říká: „Tak, dědo, pomalu balíme.“
Jenže statistika má jednu zásadní nevýhodu.
Ona mě nezná.
Neví, že jsem tvrdohlavý. Neví, že mě pořád zajímá, jak věci fungují. Neví, že když se něco pokazí, mám potřebu to rozebrat, zjistit proč a pokud možno to zase složit. Neví, že mám pořád co dělat a že mě dokáže naštvat i úplná blbost.
A hlavně neví, že jsem Čech.
Český důchodce totiž není tvor, který by se jen tak smířil s nějakým statistickým termínem smrti.
Kdepak.
Nejdřív si o tom zajde popovídat do hospody.
Tam se statistika vyřeší během deseti minut.
„Kolik ti je?“
„Osmasedmdesát.“
„Tak to už máš dobrý.“
„Proč?“
„Protože můj strejda umřel v devadesáti.“
„A děda?“
„Devadesát tři.“
„Tak vidíš.“
A je po statistice.
Pak se ovšem najde někdo, kdo řekne: „Můj soused umřel v dvaašedesáti.“
Následuje ticho.
Někdo si lokne piva.
A potom třetí muž prohlásí: „Jo. Ale on kouřil.“
A tím je všechno zase vysvětleno.
Česká hospoda je vlastně taková lidová vysoká škola statistiky.
A já tam mám ještě jednu výhodu.
Kolem mě je spousta mladých lidí, kteří dělají všechno pro to, aby můj statistický průměr vylepšili.
Například motorkáři.
Nic proti nim. Motorky jsou krásné. Jenom někdy nechápu, proč jejich majitelé potřebují zjistit, jak rychle dokáže motorka jet mezi dvěma obcemi.
Když kolem mě proletí mladý muž na motorce rychlostí, při které se mi stačí změnit účes, říkám si: „Hošánku, jestli tohle přežiješ, tak se možná v osmdesáti potkáme.“
On má přitom před sebou celý život.
Já mám podle statistiky možná poslední rok.
Ale zatímco já jedu opatrně a koukám, kam šlapu, on jede, jako by měl život na splátky a poslední splátka byla právě dnes.
Takže se nabízí otázka: Kdo z nás dvou má větší šanci dožít se osmdesáti?
Já bych si vsadil na sebe.
Pak jsou tady lidé, kteří mají ke statistice úplně opačný vztah a svůj život dobrovolně ukončí. To samozřejmě není nic k smíchu. Jenom tím statistikům dělají pěkný nepořádek v tabulkách.
Protože statistika miluje průměry.
Jenže život průměrný není.
Nikdo není průměrný člověk.
Průměrný člověk by měl například 2,7 dítěte. Což už samo o sobě představuje dost nepříjemnou rodinnou situaci.
Průměrný člověk by vážil nějakých 82 kilo, měřil 176 centimetrů a dožil se určitého věku.
Jenže takový člověk nikde nechodí.
Je to statistický duch.
Já jsem skutečný.
A jako skutečný člověk mám jednu velkou výhodu: můžu statistiku zklamat.
Představuju si třeba, jak někde sedí několik statistiků nad tabulkou.
„Tak co Laňka?“
„Ten měl letos zemřít.“
„A zemřel?“
„Ne.“
„Aha.“
„Pořád žije.“
„A co dělá?“
„Nevím.“
„Tak to zjistěte.“
A statistik otevře počítač.
„Píše tady, že něco opravuje, něco čte, chodí na pivo a pořád se na něco ptá.“
„Tak ho zatím necháme.“
To by se mi líbilo.
Být statistickou chybou.
Člověk celý život něco buduje, opravuje, plánuje a občas také pokazí. A nakonec by po něm mohlo zůstat něco tak vznešeného jako:
„Tenhle nám nějak pokazil průměr.“
Vlastně bych to považoval za docela hezký epitaf.
Ale zatím nikam nespěchám.
Je mi 78 a rozhodně nemám pocit, že bych měl balit kufry.
Je pravda, že už ráno nevyskočím z postele jako ve dvaceti. Spíš nejdřív zjistím, která část těla se ozve jako první. Někdy se ozve koleno, jindy záda. Občas všechno najednou a člověk má pocit, že noc strávil v montážní dílně.
Ale pak se rozhýbu, dám si kafe a život pokračuje.
A to je možná na stáří to nejlepší.
Člověk už nemusí všechno stihnout.
Nemusí nikomu dokazovat, že je nejlepší, nejrychlejší, nejbohatší ani nejmladší.
Stačí vstát, dát si kávu, podívat se z okna a říct si:
„Tak co dneska provedeme?“
A pokud se večer nic zásadního nestane, člověk si může říct:
„Dobrý. Jeden den navíc.“
Takže milá statistiko, děkuji za informaci.
Vím, že mě máš letos někde ve svých tabulkách.
Ale dovol mi malou poznámku.
Já jsem si na letošek ještě něco naplánoval.
A kdybych náhodou přežil i příští rok, budu chtít vědět, co na to tvoje tabulky.
Protože jestli je mi něco po těch 78 letech jasné, tak to, že člověk může mít leccos naplánované.
Ale život si stejně dělá, co chce.
A statistika?
Ta ať si klidně počítá dál.
Já si zatím dám pivo.
