Článek
Občas se sám sebe ptám, kdo vlastně jsem. Ne, že bych nevěděl, jak se jmenuji. To by bylo po osmdesátce poněkud znepokojivé. Spíš přemýšlím, čemu vlastně věřím.
A tady mám jasno.
Jsem ateista. A dokonce dost důsledný. Ne ten opatrný, který říká: „Já nevím, třeba tam nahoře něco je.“ Já si myslím, že tam nahoře není nic. A když říkám nic, myslím tím opravdu nic. Žádný vousatý děda na obláčku, žádný nebeský dispečer, který sleduje, kdo dneska zlobil, a žádné „něco mezi nebem a zemí“.
Prostě nic.
Samozřejmě připouštím jednu možnost. Že se strašlivě mýlím. Jenže pokud se mýlím, zjistím to až po smrti. A to už bude poněkud pozdě na reklamaci.
Když se podívám do historie, můj ateismus tím rozhodně netrpí. Spíš naopak. Lidé si během dějin vyrobili tolik bohů, že by na jejich katalog nestačil ani pořádný hospodský jídelní lístek.
Každý národ měl nějakého svého. Jeden řídil déšť, druhý válku, třetí úrodu, čtvrtý podsvětí. A všichni měli samozřejmě pravdu.
To mi vždycky připadalo trochu podezřelé.
Kdyby existoval jeden jediný skutečný Bůh, proč jsme si jich vymysleli tolik? A proč měl každý národ zrovna toho svého? To je asi podobné, jako kdyby v hospodě každý stůl tvrdil, že právě jeho pivo je to jediné pravé a všechna ostatní jsou padělky.
A pak přišly náboženské války.
Lidé se začali zabíjet kvůli tomu, kdo má pravdu o Bohu. Což mi připadá jako dost zvláštní způsob, jak dokazovat, že člověk věří v lásku, mír a odpuštění.
„Miluj bližního svého!“
„Samozřejmě.“
„A co když má jiného Boha?“
„Tak to už je jiná věc.“
A je vymalováno.
Proto mám problém nejen s Bohem, ale také s církvemi. Nevadí mi, když si někdo doma večer klekne a modlí se. Je to jeho věc. Stejně jako je moje věc, když si večer sednu a přemýšlím, proč jsem si zase koupil něco, co vůbec nepotřebuji.
Ale jakmile mi někdo začne vysvětlovat, že jeho víra je jediná správná a že podle ní mají žít i ostatní, začínám být poněkud alergický.
Takže kdybych se měl nějak pojmenovat, asi bych řekl: přesvědčený ateista a antiklerikál.
Zní to hrozně učeně. Člověk by skoro čekal, že chodím s brýlemi na špičce nosu a čtu Hegela. Ve skutečnosti si občas čtu návod k pračce a ani z něj nejsem schopen pochopit všechno.
Ale podstata je jednoduchá.
Nevěřím v Boha. Nevěřím v nadpřirozené síly. A nevěřím, že k tomu, aby člověk byl slušný, potřebuje církev.
A teď přijde možná ta nejdůležitější věc.
Když nevěřím v nebe, peklo ani poslední soud, proč bych se měl chovat slušně?
Protože mi připadá správné nebýt hajzl.
To je celé.
Nemusím mít nad sebou božského policajta, abych věděl, že nemám někoho okrást, podrazit nebo mu zbytečně ublížit. A když někomu pomůžu, nepotřebuji za to body do nebeského systému věrnostních odměn.
Možná právě proto mi ateismus připadá docela poctivý.
Když udělám něco dobrého, udělal jsem to já.
A když udělám nějakou blbost, nemohu to svést na ďábla.
Takže kdo vlastně jsem?
Jsem starý chlap, který už něco pamatuje, něco četl, něco pochopil a spoustu věcí pořád nechápe. Ale v jedné věci mám jasno.
Bůh podle mě není.
A jestli se po smrti ukáže, že jsem se mýlil, budu mít konečně odpověď na všechny své otázky.
Jen nevím, jestli tam nahoře bude někde hospoda.
Protože jestli ne, budu opravdu hodně zklamaný.
