Článek
„Pozdě bycha honit.“ Krátké české úsloví, které člověk pochopí možná nejlépe až ve chvíli, kdy se ho začne týkat. Dokud se nám nic nestane, můžeme jeho význam klidně odbýt jako další z mnoha lidových moudrostí. Jenže pak jednou uděláme něco, co už nejde vzít zpátky, propásneme správný okamžik nebo řekneme slovo, které bychom nejraději vzali zpět – a najednou je nám úplně jasné, koho vlastně honíme.
Bycha.
Je to zvláštní tvor. Nikdo ho nikdy neviděl, nikdo ho nemůže chytit a přesto se za ním lidé honí od nepaměti.
Na první pohled je „bych“ docela obyčejné slovo. Říkáme: „Já bych tam šel.“ „Já bych to udělal jinak.“ „Kdybych to býval věděl…“ Jenže právě v tom posledním slovním spojení se ukrývá celé tajemství. „Bych“ se v lidové představivosti proměnilo z pouhého gramatického tvaru v jakousi pomyslnou bytost. V bytost, která zosobňuje naše věčné „kdyby“.
Kdybych byl tehdy opatrnější.
Kdybych se ho zeptal.
Kdybych tam nešel.
Kdybych tehdy koupil ten dům.
Kdybych tehdy neřekl, co jsem řekl.
Kdybych…
A právě v tomto „kdyby“ žijeme někdy překvapivě dlouho. Minulost totiž má jednu nepříjemnou vlastnost: člověk ji může dokonale pochopit až poté, co ji už nemůže změnit.
Když se něco pokazí, máme často pocit, že stačí udělat ještě jeden krok a všechno napravíme. Jenže některé věci jsou jako rozlitá voda. Můžeme vzít hadr, můžeme vytřít podlahu, můžeme se poučit pro příště – ale vodu už nevrátíme do sklenice.
A tak začneme honit bycha.
Je na tom něco hluboce lidského. Člověk totiž není tvor, který by se spokojil s tím, co se stalo. Neustále si vytváří jiné verze svého života. V jedné jsme se rozhodli správně, v jiné jsme odešli o pět minut dřív, v další jsme mlčeli místo toho, abychom něco řekli. Ve fantazii máme k dispozici nekonečné množství paralelních životů.
Jenže všechny mají jednu chybu.
Neexistují.
Existuje pouze ten jeden, který se skutečně stal.
Proto je „pozdě bycha honit“ vlastně mnohem hlubší než pouhé napomenutí člověku, který něco zmeškal. Je v něm ukryta celá filozofie času. Čas je možná jediná věc, kterou máme všichni spravedlivě přidělenou a zároveň ji vůbec nevlastníme. Nemůžeme si ho schovat na horší časy, nemůžeme ho koupit zpět a nemůžeme se vrátit ani o jedinou minutu.
Můžeme pouze pokračovat.
A přesto bychom na to často potřebovali někoho, kdo nám to připomene.
„Pozdě bycha honit.“
Na tomto rčení je půvabné i to, že si čeština pomohla téměř absurdním způsobem. Z obyčejného gramatického „bych“ udělala podstatné jméno, postavu, kterou lze honit. Jazyk tak z nehmotné lítosti vytvořil něco konkrétního. Najednou už člověk jen nelituje. On za svou lítostí běží.
A čím je starší, tím lépe chápe, jak marné takové běhání může být.
Neznamená to ovšem, že minulost nemá smysl. Má. Jen bychom ji neměli používat jako místo k bydlení. Minulost je dobrý učitel, ale mizerný domov. Můžeme se do ní podívat, můžeme si z ní něco odnést, můžeme uznat vlastní chybu. Ale potom bychom měli zavřít dveře a jít dál.
Protože někdy je nejrozumnější nechat bycha běžet.
Ať si běží.
Stejně ho nikdy nedohoníme.
A možná právě v tom spočívá moudrost tohoto zdánlivě obyčejného českého úsloví: některé věci už napravit nejdou, ale téměř vždy ještě můžeme rozhodnout, co uděláme od této chvíle.
Bych patří minulosti.
My ještě patříme přítomnosti.
