Článek
Seděl jsem s Bohem na lavičce. Ne na obláčku – tam je prý pořád průvan. Bůh vypadal unaveně. Možná víc než lidé.
Tak jsem se zeptal kde jsi byl , když začal „velký třesk“.
Bůh si povzdechl.
„Kde asi,“ řekl a zadíval se někam mezi stromy, „byl jsem uprostřed.“
Chvíli mlčel, jako by zvažoval, kolik pravdy se do mě ještě vejde.
„Velký třesk nebyl exploze,“ pokračoval, „spíš první nádech. A u nádechu se nikdo neptá, kde přesně stojí plíce. Prostě jsou.“
Podíval se na mě, tentokrát trochu pobaveně.
„Vy lidé si mě pořád představujete jako někoho, kdo stojí předsvětem a mačká červené tlačítko. Jenže já jsem byl spíš to tlačítko, prst i ten zvuk zároveň.“
Zamračil jsem se.
„Takže jsi to celé naplánoval?“
Bůh se usmál, ale unaveně.
„Plán je lidské slovo pro strach z náhody,“ řekl tiše.
„Řekněme, že jsem dal vesmíru možnost. A pak jsem se díval, co s ní udělá.“
Na lavičku spadl list.
Bůh ho pozoroval, jako by šlo o galaxii.
„A víš, co je na tom nejpodivnější?“ dodal.
„Že se mě dodnes ptáte, kde jsem byl já… místo abyste se ptali, kde jste byli vy.“
Bože chtěl bych se zeptat, jak jsi z toho chaosu dokázal postavit vesmír?
Bůh se pousmál, tentokrát už bez únavy.
„Já z něj nic nestavěl,“ řekl. „Chaos nebyl hromada cihel. Chaos byl možnost.“
Opřel se o opěradlo lavičky a pokračoval, jako by mluvil spíš k sobě než ke mně:
„Vy lidé máte chaos za opak řádu. Jenže řád je jen chaos, který vydržel dost dlouho, aby si na něj někdo zvykl.“
Podíval se na oblohu.
„Zákony fyziky nevznikly proto, že bych je sepsal do tabulek. Vznikly proto, že některé vztahy prostě fungovaly – a ty ostatní zmizely.“
„Takže vesmír je výsledek pokusu a omylu?“ zeptal jsem se.
Bůh přikývl.
„A vy jste ten nejvytrvalejší omyl,“ dodal a hned se opravil:
„Promiň. Nejvytrvalejší pokus.“
Chvíli bylo ticho.
„Chaos je štědrý,“ řekl nakonec. „Dá všechno. Řád je skromný – nechá si jen to, co přežije.“
Pak se na mě podíval a tiše se zeptal:
„A teď mi řekni… bojíš se chaosu ve vesmíru, nebo toho ve své hlavě?“
