Jak fungují dezinformace aneb proč profesor z Oxfordu prohraje každou debatu

Nejen to, že tomu věří, ale je to ještě horší – jsou schopni věřit takové nesmysly politikům, navíc ještě bezskrupulózním, kteří procházejí jedním skandálem za druhým. Takovým, kteří tvrdí naprosté nesmysly, horlivě vyvracené celou armádou vědců. Vstáváme z křesla a vykřikujeme: „Kam se poděl rozum?“ Tak se pojďme podívat, co se vlastně děje.

Čistě z technického hlediska není mezi „informací“ a „dezinformací“, aspoň tak, jak jsou chápány v současném pojetí, zas takový rozdíl. Je to nějaký kousek skládačky, který jde do naší hlavy a přemýšlíme, co s ním. Z toho obsahového je samozřejmě velký: to, co považujeme za informaci, zapadá do zavedeného myšlenkového konceptu, který všichni známe. To, co považujeme za dezinformaci, tam nepasuje, nebo zapadá možná do nějakého světa jiného; mohli bychom říci účelového. Když například Vladimír Putin řekne „všechno jde podle plánu“, zatímco jeho země prochází horším konfliktem, než byla válka v Afghánistánu, tak se hned nabízí slovo dezinformace. Buďme ale velmi opatrní v tom, jak co označíme – tento článek nemá za cíl říkat, co je pravda a co lež. Spíše, poukázat na to, jak a proč dezinformace fungují.

Již tušíme, že dezinformace je spojená s někým, kdo ji vypouští, ať už cíleně, nebo necíleně a má na tom nějaký zájem. Tato skutečnost je však jen polovinou celé pravdy. I to, co bychom mohli označit jako informaci, je totiž také vypuštěné, také cíleně a také s nějakým zájmem.

Jak vlastně informace (a dezinformace) vznikají? Je to prosté: představme si dvojici lidí, z nichž jeden je v nadřízeném a druhý v pořízeném postavení. Ten v postavení nadřízeném něco chce, a ten v postavení podřízeném musí jeho vůli splnit. Tak třeba nějaké starověké království by nám mohlo posloužit jako dobrý příklad: Žádný král nemůže vládnout sám – palác s jedním mečem neubrání, svůj národ nenakrmí a hrad nepostaví. Potřebuje k tomu spoustu lidí. Musí jim tedy říci, co vlastně chce. Tím, že jim dá nějaké zadání práce vytváří informace (potřebuji město s krásnými hradbami, silnou armádu, zavlažovací kanály pro úrodná pole). Toto zadání ale odpovídá panovníkově zájmu.

Protože ho lidé poslechnou a dobře to funguje, tak královu vůli lidé vykonají. Po smrti ji také zapíší. Úspěch nastane tehdy, kdy lidé uvěří, že daná informace je od „zadavatele“ oddělená a tedy se toto „prostě tak dělá“. Inu, i následník trůnu bude za poslušné občany, kteří dále zvelebují království, rád. Množství informací roste; různí zemědělci, vojevůdci nebo stavitelé rozšiřují databázi znalostí a všichni se mají lépe. A všichni si myslí, že se to zlepšuje „tak nějak samo“. Dar boží.

Teď si ale představme, že existuje i jiné království, kde budou lidé věřit v něco odlišného, protože tamní panovník má prostě zájem odlišný. Může to být přírodními poměry, nebo osobními preferencemi, důvod zde není ani tak podstatný. Srovnejme si třeba starověké Atény a Spartu. Které z těchto království funguje na základě informací a které na základě dezinformací? Kde je věda a kde pavěda?

Můžeme předpokládat, že v případě střetu obou by se mohla vést nějaká civilizovaná diskuze, ve které by se zhodnotily přednosti každého a vybralo by se z nich to nejlepší. To je samozřejmě idylický závěr. Mezi přáteli ano, v politice ne. Cílem určitého politického vůdce nebývá hledat konsensus, ale posílit vlastní moc. A tak se pojďme podívat na to, jak uvedené myšlenkové systémy porážejí jeden druhý. Jak politik vyhraje v diskuzi?

Známý meme říká, že nemá smysl hrát šachy s holubem. Přitom právě takto informace a dezinformace „bojují“. Pokud byste hráli šachy s holubem, tak zatímco vy předvádíte své umění šachisty co nejlépe, váš opeřený protivník jen pokálí šachovnici, rozhází figurky a potom se chová tak, že v dané partii zvítězil. Dnes a denně vidíme politické debaty, online diskuze a různé další debaty, které přesně takhle fungují.

My, kteří jsme si právě nějakým vzdělávacím systémem prošli, diskutováním s proponenty dezinformací vstupujeme přesně a právě do šachové partie s takovým holubem. Protivník, řekněme nějaký dezinformátor, totiž nechce vést diskuzi: chce vyhrát. Pokud by chtěl vést diskuzi, chtěl by svá fakta integrovat do našeho myšlenkového systému. Jsme-li vzdělaní, věříme-li v nějakou pravdu a odvoláváme se na nějaká fakta. Předpokládáme, že se od nás ten druhý poučí a pomůže rozšiřovat a zdokonalovat naše přesvědčení (roste databáze znalostí). To je ale jen naše fantazie. Protivník nechce nic rozšiřovat. Chce náš systém zničit zcela a nahradit ho nikoliv vlastním – ale jen sebou samým.

Představme si, že diskuze započne. On v ní po nějaké době použije určitý argument, který se nedá žádným způsobem zjistit, kvantifikovat nebo ověřit. „My máme data, která nám říkají že…“ „Jaká data, kdybyste žili běžný život člověka tady ve městě, tak víte, že jsou k ničemu“. „Naše studie říká, že lidé chtějí a potřebují právě toto.“ „Ale vaše studie nikoho nezajímá. My máme intuici, výsledky a zkušenosti.“ Nesnažte se v tu chvíli zjistit, co ta intuice a zkušenosti jsou.

Síla takového proponenta dezinformace není v podpásovkách. Je v tom, že říká věci jednoduše, jasně, srozumitelně. Co na tom, že to mohou být nesmysly. Jasné, přehledné, úplné. Zatímco se „profesor z Oxfordu“ snaží vysvětlovat, dostává se do pozice „dva právníci tři názory“. A dezinformátor? Ten se mezitím etabloval doslova jako pán celé situace.

Klíčový faktor výše zmíněné diskuze totiž není věda, ale víra. I věda a „informace“ slouží jako něčí nástroj. Vzdělaní lidé si toto připustit většinou nechtějí, velmi jasně ale vědí, že dezinformace účelové jsou. Všechny informace i dezinformace jsou po technické stránce něčím nástrojem. Musel je někdo vytvořit, a nestalo se to náhodou. Ať to byl ten co vynalezl kolo, nebo ten, který na YouTube hlásí „zázračnou a převratnou léčbu“. Všichni mají nějaký motiv.

Víra funguje pouze tehdy, pokud přehlédneme vlastní nedostatky, ale vidíme nedostatky těch druhých. Ano, dostáváme se k biblickému srovnání třísky a trámu v oku. Kdo si nějakou věc ale neuvědomí, tak teprve tehdy může skutečně věřit. Britský spisovatel George Orwell tento problém popsal bravurně ve svém románu 1984 heslem „Nevědomost je síla“.

Lidé, kteří uvažují antisystémově, tak nečiní proto, že by byli hloupí. Oni tak činí proto, že vnímají velmi silně motiv „systému“ neboli jejich protistrany. Ruku na srdce – nikdo z nás asi do vesmíru nepoletí (tímto se omlouvám Alešovi Svobodovi, pokud by náhodou četl tento článek) a tak nám může být vlastně jedno, jestli je země kulatá, nebo plochá. To, že „víme“, že je kulatá, víme zprostředkovaně. Musíme v toto zprostředkování věřit. A také v to, že to „tak prostě je“.

Víra totiž pomáhá právě tam, kde nám poznání selhává. Nikdo nepoletíme do kosmu, abychom se sami podívali. Ve výsledku ale vzniká tak jakýsi „mišmaš“, který jako lidé dokážeme strávit. Tento mišmaš ale má různou podobu, podle toho co jsme si zažili, co nás formovalo, co posloucháme. Představa, že by mohl být u všech lidí v podstatě stejný a že ho dokáže vytvořit vzdělávací systém nebo sdělovací prostředky či odborné studie, je však mylná. Naopak – čím je dostupných informací více, tím barvitější daný „mišmaš“ v naší hlavě je. Tím větší bývá různorodost toho, v co věříme, co známe a co chápeme. A tím více dezinformací se přirozeně objevuje.

Není divu, že řada lidí proto bije na poplach a říká, abychom se lépe učili oddělovat „zrno od plev“, abychom četli důvěryhodné zdroje, naslouchali vzdělaným osobám, studovali kvalitní literaturu. Ale i toho je stále více. A i ti jak by mohl někdo říci „méně kvalitní“, se snaží působit co nejvíce důvěryhodně. Nevěříte? Zkuste se podívat, jaké informace se objevovaly o aktuálních událostech na síti X (dříve Twitter) před dvaceti lety a jaké jsou tam dnes. Ověřování zpráv se stává stále náročnějším, komplexnějším a problematičtějším. Pokud s tím mají problém i ti, co čtou Vergilia v originále – jak na tom bude potom „dolních deset milionů“?

A tak ve světě, ve kterém není jednoduché věřit něčemu, je mnohem snazší prostě věřit někomu. A tomu, kdo nemá problém si věci vytvářet. Co na tom, že tvrdí, že je země plochá, nebo že nosí na hlavě třeba obří párek. Hloupost? Naopak…

Pokud stále komplexnější systém dokáže nějaký politický vůdce zesměšnit, třeba tím, že se pohybuje jako výše zmíněný „holub na šachovnici“, tak dokáže nejen vyhrát nad profesorem z Oxfordu, ale ještě získat celou řadu stoupenců, kteří už mají „toho zmatku z Twitteru dost“.

Obyčejný člověk je tak ochoten věřit danému politikovi úplný nesmysl ne proto, že je hloupý, ale protože politik slibuje vysvobození z pekla neustálé a nekonečné kakofonie. Výkřik Brada Pitta z filmu Dvanáct opic „žádná pravda, žádná lež, jenom veřejný mínění!“ je přesně tímto peklem. Proti tomu je nějaká léčba bělidlem nebo plochá země vlastně prkotina. Nemějme iluze, že když umíme dva cizí jazyky, že žádná kakofonie neexistuje. V roce 1990 také lidé věřili, že se Jugoslávie nerozpadne v brutální občanské válce, že Sovětský svaz je tu navždy a že internet je jen hračka pro informatiky. V šoku pak sledovali záběry obleženého Sarajeva.

Těch „prkotin“ může být mnohem více. Mezi ně patří i politické skandály. Luxusní vily? Ano, ale jiní je mají taky! Kradou přece všichni! Každému hackli počítač! To není hloupost člověka, který najednou rezignuje na své hodnoty. To je obranný mechanismus. Na jedné misce vah je bezpečí a ochrana před chaosem a zmíněnou kakofonií – vakuem – a na straně druhé nějaký iluzorní fakt (politici by měli být slušní, nemělo by se krást, měli bychom k sobě jednat v duchu bratrství a pravdy). Ochranu před chaosem zde nepředstavuje systém nebo nějaký program politického vůdce – ale jeho osobnost samotná. Útok na osobnost daného politika je tak útok na svět jako takový a otevření dveří zmíněnému chaosu. Ten politik to sakra dobře ví a umí s tím pracovat. Mobilizovat a „řídit“ vlastní voličstvo.

A tak pokud silný vůdce dává lidem cukr, „všechno jde podle plánu“. Jistota, klid, smysl a význam jsou tu. Já milujem Fica. Lebo on nás miluje“. Ale pokud by hrozilo, že lidé utečou, přichází bič, a tedy vůdce sám pootevře dvířka chaosu, aby ho rychle ovečky bránili. „K čemu potřebujeme svět, kdyby v něm Rusko nebylo?“ se například ptá. Ne nadarmo silní političtí vůdci rádi tvrdí, že bez nich nastane konec světa, dojde k naprostému zániku civilizace nebo něčeho jiného. Donald Trump například varoval před krveprolitím, pokud prohraje volby.

Nebuďme v dané věci proto naivní a nesnažme se počtem útoků na rafinerie a počtem válečných ztrát někomu něco dokazovat. Hrajeme tím jenom šachy s holubem. On to samozřejmě velmi dobře ví. A holubů je v současném světě prostě hodně.