Článek
Země superlativů
Krajina, ve které v městečku na polárním kruhu oficiálně sídlí Joulupukki, lokální verze či obdoba Santa Clause. A také země, která se podle řady statistik může pyšnit řadou „nej“: je to údajně nejšťastnější země světa, která má nejlepší základní vzdělání, nejmenší míru korupce a nejstabilnější vládu, nejvyšší společenskou důvěru a nejčistší vzduch. To všechno je Finsko. Tak ho také vykreslují knihy, které o něm u nás vycházejí. Mnohostranný přehled o finských výjimečnostech, těch kladných, ale i záporných, asi přináší kniha 100 finských inovací (Petrus 2022), kterou z textů desítek odborníků sestavil politik a aktivista Ilkka Taipale.
Pohled z Kanady a Slovenska
Pak zde ale máme další tituly psané částečně zvnějšku, které silně odrážejí původ autora. Kupříkladu autorkou publikace Sisu: Odolnost, síla a štěstí po finsku (Mladá fronta 2018) je Katja Pantzar, která má finské kořeny, ale vyrůstala v Kanadě. Všímá si tedy rozdílů mezi realitou Finska a Severní Ameriky. Některé z finských výdobytků nám ve střední Evropě mohou připadat samozřejmé, jak v recenzi podotkl Michal Švec, ale pohled přes oceán může připomenout, že samozřejmé vůbec být nemusí. Pantzar vyzvedává hlavně tamní všeobecně dostupnou veřejnou péči o děti a kvalitní bezplatné školství: „Za návštěvu základních a středních škol ve Finsku se také neplatí, a studium na univerzitě je pro Finy a občany EU v zásadě také zadarmo“. Kanadské rodiny utratí za péči o děti 32,3 % svého příjmu, ve Finsku oproti tomu jen 17,1 %. Vyzvedává i to, že ve Finsku je každodenní pobyt v přírodě zcela přirozený. Částečně je to podle ní i „vlivem poměrně pozdní urbanizace Finska, k níž došlo až v 50. a 60. letech 20. století. Před druhou světovou válkou žilo 75 % Finů na venkově, ale nyní téměř 85 % populace obývá města a žije v aglomeracích“.
Slovenka Michaela Ahonen v knize Sníh, sauna, Suomi (2024) zase ostře konfrontuje vysokou finskou politickou kulturu s tou slovenskou: „Jako Slovenka narozená v roce 1989, pamatující si opilého Slotu, jak močil z hotelového balkonu, Fica, Dzurindu a vlastně téměř kohokoli v jakékoli politické funkci, kteří kradli, co se kde dalo… tady ve Finsku prostě nemám slov. Tato země je politicky čistá jako křehká lilie ze zázračných zahrad vznešených elfů v Lothlórienu! Korupce tady neexistuje. Skandály jsou tady bezvýznamné a neškodné.“
Neočekávané paralely: Finsko a Japonsko
Ahonen ale nachází i jinou zemi, kde spatřuje s Finskem řadu podobností, Japonsko. Pro tyto dva státy podle ní platí, že je v nich čisto, uklizeno a lidé dbají na to, aby nikoho ničím neobtěžovali a neztratili svou tvář. Obě země mají v oblibě dobrý design a chápou, že i obyčejný hadr do kuchyně si zaslouží být pěkný, odolný a kvalitní. Obě mají v úctě přírodu a wellness, každá ten svůj (v Japonsku onseny, tady zase sauny). „A ještě – v obou zemích jsou časté sebevraždy a mlčenliví chlapi holdující alkoholu“.
Historická zrcadla: Česko a Finsko mezi velmocemi
OK, pozoruhodný výčet. Našly by se nějaké podobnosti či shody i mezi Finy a Čechy? Vezměme si tento popis: Malý nebohatý národ, jehož města byla v 19. století z větší části kulturně ovládána větším, sousedním národem. A jehož významný kulturní stánek v témže století vyhořel a byl obnoven díky celonárodní sbírce, ale i za pomoci panovníka. Průměrný Čech by asi řekl, že tato charakteristika platí jen na nás, ovšem dá se zhruba „napasovat“ i na Finy. Těmi, kdo v jejich případě ovládali jejich města a třeba v Helsinkách i početně převažovali, byli Švédi. Vladař, který pomohl s obnovou vyhořelé instituce, byl u nich ruský car Mikuláš I. Nešlo ovšem o zničení Národního divadla, ale o Královskou akademii v Turku, univerzitu a zároveň největší knihovnu ve Finsku, tehdy součásti Ruského impéria. Při požáru roku 1827 shořelo téměř kompletní tamní kulturní dědictví. Po katastrofě byla univerzita přemístěna do Helsinek, které se staly hlavním městem autonomního Finska už roku 1812. A tam byla také založena Knihovna Carské Alexandrovy univerzity, která se dnes jmenuje Národní knihovna Finska, ovšem institucionálně navazuje na knihovnu v Turku. Zmíněný car financoval výstavbu nové knihovny, jejíž budova byla navržena v imperiálním novoklasicistním stylu a stavba dokončena v roce 1845. Zde ale paralely končí: u nás znovuvybudování Národního divadla sice finančně podpořil císař František Josef I., což ale bylo dlouho zamlčováno, aby mohla být rakouská monarchie vykreslována co nejčerněji. Ne tak ve Finsku, kde byla jeho podpora rozvoje tamní kultury otevřeně hodnocena pozitivně. A i proto se dodnes v centru Helsinek pod katedrálou nachází socha cara Alexandra II., syna Mikuláše I., protože jeho vláda je ve Finsku vnímána jako relativně harmonické období. Během ní byla také finština zrovnoprávněna se švédštinou jako úřední jazyk Finska. Z Prahy byli Němci vinou druhé světové války vyhnáni/odsunuti (už předtím i Židé včetně německy mluvících), zatímco Helsinky stále mají svoji (švédskou) menšinu a švédština je druhý úřední jazyk Finska.
České stopy v Helsinkách: plebejství a pivo?
Více rozdílů než podobností? Možná, každopádně, kdo vystoupí na hlavním vlakovém nádraží v centru Helsinek, narazí nikoli na japonskou restauraci, ale na českou. Či dokonce skoro dvě. Tou první je svérázná hospoda Zetor, která je pojmenovaná podle brněnské značky výrobce traktorů, jež se i ve Finsku hojně používaly. Několik jich najdeme přímo v interiéru, obestavěné lavicemi. Tématem hospody z roku 1991 je prý nostalgický a současně humorně nadsazený pohled na venkovské Finsko 50. let, jak bylo zobrazováno v tehdejších finských filmech. Vnímat ji můžeme jako sebeparodii Finů, z nichž většina pocházela právě z venkovského prostředí, na stereotypní představy o životě na venkově. I Češi přitom pocházeli z „prostých chaloupek“ a dodnes se u nás debatuje o tom, nakolik jsme plebejský národ a jestli na tom může být i něco pozitivního. Každopádně to přináší hlasy ve volbách, jako když se intelektuál Miloš Zeman stylizoval do role zástupce plebejské části národa a přizpůsobil tomu svůj slovník. Ale současně dodejme, že třeba Mikuláš Bek v projevu 17. listopadu 2015 odlišil dvě podoby „plebejství“: horší, „lokajskou“, ale i lepší, svobodnou a hrdou, mající své hodnoty dosažené tvrdou prací.
A z druhé strany nádraží, směrem k finskému parlamentu a slavné (ústřední) městské knihovně Oodi, leží restaurace s názvem Vltava hlásící se k české/československé gastronomii i kultuře. V názvech jednotlivých pater i tematické výzdobě najdeme podivuhodnou směsici představující zřejmě z hlediska Finů kvintesenci české kultury: Milan Kundera, Václav Havel, Franz Kafka, Bedřich Smetana, Alfons Mucha, Jan Nepomucký. Nebo A. Dubček: dodejme, že Finové, v té době oficiálně neutrální, s obavami prožívali ruskou invazi do Československa. Demonstranti nosili transparenty s nápisy „A další bude Finsko?“ nebo „Viva Dubček!“. Restaurace existuje už dvacet let a zdá se, že prosperuje. Primárně jde samozřejmě o důkaz toho, že Finové mají rádi české pivo, případně i jídlo. Ale hlouběji bychom se mohli ptát, nakolik to svědčí o tom, že i my máme předpoklady k tomu rozvíjet hodnoty, za něž je dnes Finsko obdivováno.
Rozdíly, které bolí
Ostatně s Finy a dalšími severskými národy patříme k zemím s nejvyšším počtem chat (a chalup) v přírodě. Přitom i samotnými Helsinkami prochází kusy skalnaté divoké přírody, ve které jsem nenašel jedinou skládku, na rozdíl bohužel třeba od pražského Prokopského údolí.
Ano, životním stylem se jednotlivci mohou inspirovat. A zdejší veřejné instituce ve Finsku rovněž hledají užitečné podněty či vzory. Ale přestože s Finy sdílíme lásku k přírodě a chataření a většinově nearistokratický původ, a v Helsinkách najdeme podniky jako Zetor a Vltava, které odrážejí naše kulturní hodnoty, v klíčové oblasti – politické kultuře – se bohužel zatím podobáme spíše Slovensku. Sice je u nás trvale přítomna soška Svatého Jezulátka, ale viditelnější a aktivnější je zde nikoli Santa, nýbrž Václav Klaus.
