Článek
Perfekcionismus je osobnostní rys, který v krajním případě může být příznakem několika duševních onemocnění, například obsedantně-kompulzivní poruchy. Ty se za něj podle některých autorů můžou i „maskovat“, jak tvrdí třeba kniha Perfektně skrytá deprese. Smutek maskovaný perfekcionismem od Margaret Robinson Rutherford (Portál 2022).
Jiní autoři ale perfekcionismus vnímají nikoli jako problém několika jím „postižených“, nemocných jednotlivců, nýbrž jako jev celospolečenský. To je případ publikace Past perfekcionismu: Proč nás společnost nutí k dokonalosti a jak tomu vzdorovat (Dokořán 2024). Psycholog Thomas Curran v ní tvrdí, že jde o projev obecného duševního nastavení, do nějž nás ekonomický systém vytrvale tlačí. „Kdybychom najednou vyskočili z kola ven, zbavili se deficitního uvažování a zjistili, že své životy nemusíme neustále měnit a vylepšovat, zastavilo by se všechno“. V základech fungování ekonomického systému je totiž podle něj naše nespokojenost s vlastními výkony a stavem. Zveličování nespočetných nedostatků vyfabulovaných reklamou nás udržuje ve stavu nekonečné expanze přehřáté spotřeby, čímž následně udržuje hospodářství v růstovém stavu.
Curran proto vyzývá k přijetí prosté skutečnosti, že nikdo není a nemůže být dokonalý, že neustálá snaha modernizovat, opravovat a vylepšovat jsou pomíjivé či dokonce nesmyslné stavy a že jejich všudypřítomnost v naší kultuře nás vzdaluje od podněcujícího ducha naší nedokonalosti: „Máte právo spokojeně milovat a žít uvnitř svého krásného, nedokonalého
já, na naší krásné, nedokonalé planetě“. Dokud si to neuvědomil, byl prý jeho život po dlouhá období jedna dlouhá honba za nadprůměrnými výkony, a tedy i za uznáním ostatních. Měly posloužit jako berličky pro jeho křehké sebevědomí. Vrací se přitom ke svému dědečkovi, který prý žádné takové obavy neměl. Ctižádost mu velela dokázat sobě i ostatním, že je zručný řemeslník, ale činil tak s pokornou, trpělivou rozhodností, kterou si nenechal nabourávat vrtkavými názory okolí.
V tomto smyslu by se ovšem dal perfekcionismus chápat v širším kontextu: nesnaží se lidé nějak se zlepšovat různými způsoby (skoro) všichni a odedávna? Myslitelé vždy usilovali o výstup na „vyšší rovinu vědomí“, viz k tomu knihu Změnit sám sebe (Pavel Mervart, 2010) filozofa Vojtěcha Hladkého. Obecně nějaká touha po zlepšení sebe sama, ať už v morální, duchovní, intelektuální, umělecké či materiální (třeba právě řemeslnicko-manuální) rovině, byla a zůstává významnou součástí lidské existence.
I lidé, kteří se dnes nesnaží o zvýšení pracovní výkonnosti, mohou místo toho i sami se sebou soutěžit jinak, třeba v praktikování jógy, v ekologické uvědomělosti a šetrnosti nebo v hojnosti a pestrosti nasbíraných cestovatelských zážitků. O nějaké zlepšení sebe sama (či „zvýšení potenciálu“) se tedy pokouší leckdo, nebo snad svým způsobem skoro každý, podstatné je, jaké si volí cíle.
Někteří autoři to přiznávají a radí (sebe)vylepšovat, ale s mírou a v rámci možností rozumně, s honbou za vylepšováním to prostě nepřehánět. Proto kniha Radost z nedokonalosti (Grada, 2021) od Damona Zahariadese navrhuje oproti „perfekcionismu“, jenž usiluje o nedosažitelný ideál, koncept realističtějšího „optimalismu“. Ten se zaměřuje na dosažení co nejlepšího výsledku v co nejkratším čase, s vynaložením co nejmenšího úsilí a se spotřebováním minima zdrojů.
Ovšem v různých dobách také neměnně platilo, že tato naše snaha může mít a také v minulosti měla nejrůznější účinky, i negativní. Kupříkladu křesťané obsedantně bojující proti svému hříšnému tělu a usilující o dokonalou zbožnost mohli a mohou být z dnešního hlediska silně neurotizovaní či dosahovat i kvůli tomu až psychotických stavů. Celkově mohou být výsledky perfekcionismu krajně ambivalentní: do detailů vycizelovaná umělecká díla, ale i dlouhodobá duševní muka a životní ztroskotání, což se ovšem s uměleckou tvorbou nijak nevylučuje.
A dále třeba i pýcha, kterou už křesťané někdy považovali za kořen nebo matku všech hříchů: v mnoha legendách i exemplech (atd.) byl falešný pocit nadřazenosti člověka (či anděla) pyšného na svoji údajnou dokonalost trestán. A obdoby najdeme i dnes, a to i na překvapivých místech: kanadská novinářka a aktivistka Naomi Klein ve své knize Dvojnice: Cesta do Světa za zrcadlem (Alarm, 2025) přesvědčivě tvrdí, že rozumná a nutná proticovidová opatření včetně očkování v Americe odmítali i četní návštěvníci a majitelé fitness center, mistři bojových umění a pokročilí jogíni. Tato „podmnožina ultrazdatných“ byla - zcela mylně - přesvědčena, že je před virem chrání jejich vlastní dokonalá, „detoxikovaná a vypracovaná těla“. Pokud netrpěli chorobným psychologickým perfekcionismem, alespoň covid mnohé z nich neminul. A možná po tomto onemocnění leckteří z nich pochopili, že ani oni nejsou dokonalí a nezranitelní…
Zdroje:
RUTHEFORD, Margaret Robinson. Perfektně skrytá deprese. Portál, 2022. ISBN 978-80-262-1878-4.
CURRAN, Thomas. Past perfekcionismu: Proč nás společnost nutí k dokonalosti a jak tomu vzdorovat. Dokořán, 2024. ISBN 978-80-7675-188-0.
HLADKÝ, Vojtěch. ZMĚNIT SÁM SEBE. Amfibios, 2010. ISBN 978-80-87378-28-1.
DAMON, Zahariades. Radost z nedokonalosti. Grada, 2021. ISBN 978-80-271-3300-0.
KLEIN, Naomi. Dvojnice. Alarm, 2025. ISBN 978-80-909395-0-9.
