Článek
Vidíme ho a slyšíme o něm denně hned na několika frontách - válečné konflikty po celém světě jsou v naší mysli přítomné, aniž si to přejeme. A pak jsou tady takové ty malé příznaky - tu slyšíte jen tak náhodou jak si u sousedů vzájemně ubližují, tu zase, kdy se kdo s kým popral v místní hospodě. I vaše děti a vnuci se s ním často setkávají ve společnosti spolužáků či kamarádů. Řečeno počítačovou terminologií, násilí na pozadí. A pak tady máme násilí přímo na obrazovce, dá se říci - online. A toto násilí má jednu velice nepříjemnou vlastnost - vyplácí se. Vydělává. Napětí, konflikt, vše, kde to mezi lidmi jiskří prý mají lidé rádi. Něco se konečně děje, je to „vzrůšo“. Díky moderním IT se dokonce můžete dovědět o násilí na pozadí, které se odehrálo kdesi na konci světa. Máte přece právo na informace, a tak vás sdělovací prostředky rády budou informovat třeba o otřesné dvojnásobné vraždě kdesi v Jižní Americe. A tak se z násilí na pozadí, o kterém jste se v životě nemuseli dozvědět, stává násilím online. Kdosi kdysi dávno vám vnutil názor, že lidé násilí rádi sledují, že je vzrušující. Dovolte ale jeden názor:
Fakt, že je násilí přirozenou součástí vývoje lidské společnosti, ještě neznamená, že ho máme adorovat. Ještě neznamená, že ho máme, ve jménu „sledovanosti“ a „popularity“ denně zobrazovat a zdůrazňovat, dokonce si vymýšlet příběhy, ve kterých hraje násilí vlastně hlavní roli.
Myslíte si, že přeháním? Dobře, navrhuji vám, přátelé, udělat si malý průzkum. Otevřete si televizní program na příští týden, dejme tomu na 6 dní. Zaškrtněte si konkrétní pořad, kde je, či mohla by být vidět a slyšet nějaká forma násilí. Včetně publicistických pořadů o všemožných bývalých válkách a konfliktech, nezapomeňte na denní zpravodajství, které je na některých TV kanálech na násilí přímo postaveno. A protože jsme velkorysí, přírodovědné dokumenty o tom, jak jeden druh požírá druhý, můžete vynechat. Pak si jednoduše spočítejte počet všech pořadů na všech kanálech za určitý čas. A konečně, vypočítejte si procento pořadů, které se z celkového počtu alespoň v něčem týkají násilí. Můj odhad – 50 % - bude velice skromný. Spíše se zdá, že jednodušší by bylo spočítat si pořady, ve kterých se násilí v jakékoli formě nevyskytuje.
Nejvíc mně ale deptá další lidská vlastnost, spojená s násilím. Naše pokrytectví. Složitě řešíme psychické aspekty a dopad násilí, kterého se sami dopouštíme na vlastních dětech. O tom, zda plesknout po zadku své dítě, jak často, jak silně a jestli jde o výchovný prostředek, byly napsány takové stohy papíru, že by možná vydaly na solidně velký les vzrostlých stromů. Navíc, nedostává se nám dětských psychologů a psychiatrů. Pacienti hrají krutou přesilovku. Ale že to samé dítě může denně kolem sebe sledovat – a učit se – jak dokáže člověk člověku ubližovat, to se nás jakoby netýká… Příklad. Jistý nejmenovaný TV kanál vysílá v sobotu – dokonce ve dvou termínech - povídání dvou dospělých, jinak asi rozumných pánů redaktorů o nejsledovanějších vraždách českých vrahů. Nebo - nejpopulárnějších vraždách. Jak se to vezme. Protože i vrah může být dnes populární. Stačí, když ho nějaký nezodpovědný, sobecký politik omilostní.
A nic… Divák v lepším případě přepne na jiný kanál, v horším případě se u obrazovky rozčiluje, jaké jsou lidi svině. Kolik z nás si přitom ale položí základní otázku - proč?? Tedy, ne proč se vraždí. Ale proč se tím, proboha musíme na každém rohu zabývat, nebo dokonce chlubit…
Problém je, že to dítě, které se jako batole zdráháme plácnout po zadku, vše vidí, vnímá a učí se… a když nás po čase náš už adolescent překvapí svou bezohledností a krutostí, nestačíme se divit.
A jak plyne čas a pořád se něco musí dít, při tom hledání toho „vzrůša“ jsme si ani nevšimli druhé, té podstatné vlastnosti násilí. Ať už ho vnímáme na pozadí, nebo online. Násilí deptá, rozkládá lidskou psychiku. Jako každá jiná droga.
Takže přátelé - co s tím?
