Článek
Opakovat si pořád,vzpamatuj se,nic ti nehrozí, dokázal si v životě víc, než velká většina mužů tvé generace! Jsi někdo! Na druhou stranu – je tady někdo další, kdo ti může sakra zavařit. Celosvětově!Ale kdo to mohl tenkrát, když mu bylo 40 let tušit? Nadšený mladý muž se všemi předpoklady k celoživotní kariéře. Nápady měl, vlivná rodina dodala bohaté a vlivné přátele. Podnikání tedy dědičná celoživotní cesta. Jenomže to neznamená, že kdo prostě „musí“ ten to taky umí. Úpřimně – většina jeho aktivit nevydělávala, některé přinesli spíš dluhy. Ale v pozadí hlídal tatíček – a když bylo nejhůř,zasáhl. A dluhy zatáhl. Don ale sám má svědomí a nemohl dopustit, aby otec věčně přicházel o prachy kvůli němu. A tak si znovu půjčil – ovšem tam a tak, aby táta nevěděl. Vlastně to celé byl příjemný výlet směr na východ. Na nejvyšší úrovni. Byly u toho ze strany věřitele ti nejvýše postavení – ukázali se jako vynikající hostitelé, vodky se popilo, kaviár jakoby vyrůstal přímo z talířů, příjemné tlumočnice i hostesky. Ano, i nějaké ty papíry se podepisovali, dokonce i v azbuce,to je přece v byznysu normální… Ano, tenkrát sepoprvé cítil jako skutečný světový obchodník. …a jak šel čas, z byznysu byla najednou politika,pak ten slastný pocit jak rostu, jak jsem měsíc za měsícem více „někdo“.Kdo by si vzpomněl na bezvýznamnou půjčku kdysi kdesi…? Tím spíše, že pak přišla kandidatura na toho nejvýznamnějšího, kterému říkali „nejmocnější muž světa.“ Nic na světě ale není dokonalé – ani ta bezmezná moc ne. Půjčka se připomněla. Tedy - on se o to postaral jeden malý mužíček z východu. Na té straně byl momentálně on ten nejmocnější. Doníkovypřipomněl, že půjčka není splacená. Tedy – možná, že po finanční stránce ano, ale byl tady ten podpis. Doník prostě podepsal – a nevěděl co. A nemohlo ho napadnout,že když podepíše jednomu komunistickému šéfovy, úplně jiný komunistický šéf to může vytáhnout na světlo o desítky let později.
Tedy – musel uznat, že ten „mužik“ to má u nich doma dokonale zvládnuté. To byla „moc, jak má být.“ Všechno klapalo podle jeho rozkazů. Jak šel čas a rostla i Doníkova moc, rostla i jeho závist. Doník chtěl taky…já budu mocnější…
Demokracie? Jo, nějaké takové námitky se po celém světě objevovali, ale malý východní mužíček se jim jen smál. Proto může Doník taky. Nebo vlastně musí, když chce víc, než ten druhý. Hlavně se ale nikdo nesmí dozvědět, že demokracie pro Doníka není cílem, ale jen prostředkem. A tak se musel – dočasně – přizpůsobit. A občas obdivně koukat – jak ten východní dokonale zpracoval některé státečky střední Afriky! Nejdříve hospodářská pomoc,která nikdy nedorazila, pak dodávky zbraní prezidentům a vládám,aby se měli čím bránit proti vlastním lidem, kteří se té pomoci dovolávali. Šmarijá, to byl kšeft! Ani ti nejlepší ekonomové nedokázali vypočítat, kolik mužik a jeho bolševičtí předchůdci vydělali na zbraních pro všechny ty africké diktátory a samozvané prezidenty.(Další důvod k závisti.) Pak malý mužík zabral kus území sousedního státu. Doník raději mlčel. Ale chápal – na tom území jsou významné zdroje nerostných surovin.(Další důvod k obdivu – jak to ten prťous umí.)I když jeho samotného naštvalo „přátelství“ mužika s Velkým bratrem v centru Asie. Ti žluťáčci se musí míchat do všeho!
Pak přišel mráček na obloze – mužik si umínil obsadit zbytek toho, co už nakousl, a to dokonce za celé tři dny. Ono se něco zvrtlo a ono se to prodloužilo na celá léta. Kde jen ten prezidentík, který „nemá karty“ jen bere sílu a odvahu? A tak se i mužik obrátil na toho nejmocnějšího světa. Jsi znovu – už po druhé nejmocnější, a to i díky mé pomoci - splácej. A tak se nám Doník často ráno budí hrůzou z poznání, že bude splácet celý svůj život. Je tady omračující poznání, co vše vidí celý svět už léta – jen on sám si to nechce přiznat.
Že malý mužik světu ukáže, že Doník svým podpisem přiznal, že pro něj demokracie není cílem, ale pouze prostředkem k dosažení moci.
Že nemůže být nejmocnější, kdo je vydíratelný!
