Článek
Podniky zahraničního obchodu bývaly za komunistů pod přísnou kontrolou STB. Samozřejmě prostřednictvím jejich zaměstnanců. A ti se vlastně hlídali sami – vzájemně. Odtud už pramení zvyk vést si vzájemně složky – každý na každého. Donášení – a tedy zrada spolupracovníků jako systém.
Mladý estébáček ovšem brzo pochopí „zákony pohybu.“ A tak si ve spolupráci s jinými kolegy provádí vlastní kšeftíčky s cílem penízky do vlastní kapsičky. Respektive do švýcarských bank. Tím ovšem zrazuje samotný socialistický systém hospodaření, ten, který on sám má v kapitalistické cizině reprezentovat. Občané jeho vlasti s radostí budují komunistickou budoucnost, cílem jeho budování je ovšem vlastní kapsa.
Pak přišel čas zradit komunistické ideály (asi nebyly tak pevné) a uplatnit sílu peněz pochybného původu. Jistě přispěl kdejaký oligarchistický kámoš – což jsou zatím jenom domněnky.
Z přesvědčeného komunisty se za krátkou dobu stává kapitalistický vykořisťovatel dělnické třídy. A žádné béčko, sám se veřejně chlubí – ovšem když se mu to hodí – kolik lidí zaměstnávají podniky, které chvíli vlastní, pak zase ne, a pak zase ano. Do toho ale nikomu nic není, protože tady máme novou mantru k použití. Demokracii.
I její výhody lze využít, máte – li dost peněz, kamarády, kteří o vás hodně vědí, nebo kamarády, na které zase vy hodně víte…a hlupáky, kteří vám uvěří, že těch prachů máte tolik, že už další nepotřebujete. …a zradou principů demokracie, kterou máte plnou hubu, jako předtím socialismu – vstupujete do nejvyšších příček politiky. Cestou je ovšem nutné sem-tam někoho zradit, hodit přes palubu, protože pochopil, kdo jste…I kdyby to měl být příslušník vlastní rodiny, nejbližší spolupracovník, šest – sedm ministrů za vaši soukromou politickou stranu.
Jako když vlastníte podnik, který je VÁŠ! Zrada jako systém řízení.
Jednou to přijít muselo! Zjištění, že i demokracie má své nevýhody, nahlíženo z jeho perspektivy. Jakmile dostane náš „hrdina“ od demokracie první ránu, je opuštěna – a zrazena. Už ji nepotřebuje, už mu dokonce překáží. Teď je čas hledat další zdroj.
A ten se nabízí. Zase – už pokolikáté – by pomohli penízky z východu.
O ty se ale musíte zasloužit. Zrada – tentokrát demokratických principů, které mu sami napomohly k získání moci – tedy znovu na programu dne. Zásluhu ovšem lze získat více či méně jasnou kolaborací s těmi nejtvrdšími nepřáteli demokracie. Kruh se uzavírá – oni jsou to „překvapivě“ celoživotní komunisté, bolševici, nejagresivnější skupiny obyvatel… Na této cestě není žádným problémem zrazovat i vlastní spolupracovníky. Když je potřeba, udělat z nich na veřejnosti šašky, ponížit je. Samozřejmě i zrada nejintimnější – zpochybnit dnes vlastní slova vyřčená včera. Ironií osudu tak náš protagonista dokáže novou lží zpochybnit lež starou.
Co se týče smluv, dohod a slibů – snad stačí vzpomenout slov bývalého prezidenta Miloše Zemana z dob, kdy působil jako předseda vlády. Ten v nich vlastně - překvapivě- pojmenoval Andreje Babiše zcela zaslouženě – podvodníkem. Mimochodem, z jeho přístupu ke slibům a smlouvám přímo čiší ruský vzor: slib se dodržuje jen v případě, že je výhodný pro něj…
Je tedy Andrej Babiš zrádcem národa? Nejenom národa! Je to permanentní, celoživotní zrádce všeho a všech, kdo se odváží poukázat na jeho nebezpečnou infekci.
Všechna fakta, která o něm známe ukazují na to, že je postižen tou nejhorší infekcí, infekcí, která má na svědomí v dějinách lidstva nejvíce lidských životů. Její jméno je – chamtivost.
