Čeká Trpišovského osud Růžičky či Vrby? Kdysi to také byli velmi progresivní a žádaní trenéři

Nemá smysl vyjmenovávat úspěchy, které Jindřich Trpišovský se Slavií dosáhl. Všichni je známe. Slavia před časem sklízela obdiv i v Evropě, kde svojí hrou, založenou na taktice a naběhaných kilometrech, dokázala vzdorovat i mnohem věhlasnějším týmům ze západoevropských lig.

Dnes je však situace jiná. Sezona Slavie nebyla úplně špatná. V Evropské lize došla do osmifinále. Opět se ale v klíčové fázi ligového jara „něco zadrhlo“. Slavia bude velmi pravděpodobně už třetím rokem bez titulu. Podruhé v řadě ji předběhne rival z Letné. A to je pro klub, který je vlastněn ambiciózním českým miliardářem, určitě velká nepříjemnost. Jindřich Trpišovský, který je ve Slavii hlavním trenérem už od prosince 2017, na tom má logicky svůj podíl.

Sparta je lepším týmem než před dvěma, třemi, čtyřmi, pěti, šesti roky. S příchodem Briana Priskeho, změnou strategie, výraznou proměnou mužstva, přišlo vyšší sebevědomí, lepší výkony a také výsledky. První titul po dlouhých letech. Pohárová Evropa. Nyní nejspíš druhý titul v řadě. Navíc opět finále národního poháru.

Viktoria Plzeň balancovala na pokraji krachu. Zázračně se však probojovala do Ligy mistrů. Tam sice nic neuhrála, ale stovky milionů jí pomohly přežít a získat čas pro nalezení kupce. Klub má od loňského léta nové majitele. Nemá sice tak velké ekonomické možnosti jako obě „S“, ale na české poměry jsou velmi nadstandardní. Trenéru Koubkovi se už povedlo částečně přebudovat přestárlý tým. Viktoria Plzeň sice nehraje letos přímo o titul, ale dokáže favority o body obrat, a především byla úspěšná v Konferenční lize. Navíc je ve finále národního poháru.

Slavia má v současné době těžší cestu k titulu. Před pár lety byla situace snazší.

Kromě silné trojky se v poslední době zvedají i další kluby. Některé týmy už se naučily na Slavii hrát. Mají ji více „přečtenou“.

Liga je celkově na vzestupu, sportovně, ekonomicky, mediálně, zájem o ní po všech stránkách roste, byť jsou v ní také stále ještě kluby s velmi nízkými návštěvami a neatraktivní hrou. Nicméně lze předpokládat, že v blízké budoucnosti se širší špička rozroste o Baník či Liberec.

To jsou tedy vnější faktory, z nichž ten nejdůležitější je výrazné zlepšení Sparty. Pak jsou zde ty interní, ryze slávistické důvody.

Zmiňoval jsem to už dříve v jiných článcích. Vidím to jako dlouhodobý problém, který se táhne delší dobu a projevuje se čím dál víc. Problém, na který Jindřich Trpišovský, a s ním i celá Slavia, začíná „dojíždět“. Stejně to ostatně vnímají i někteří jiní lidé. Slavia není standardně řízený klub, který má majitele, generálního ředitele a sportovního ředitele, který je nadřízen trenéru. Ve Slavii to tak formálně je. Skutečnost je však jiná.

S odchodem Jana Nezmara ztratila Slavia sportovního ředitele, který měl (do určité doby) silné slovo ve vedení klubu. Člověka, který byl nadřízeným a protiváhou Jindřichu Trpišovskému. Člověka, který dokázal korigovat jeho nápady a požadavky.

To se dnes neděje. Dochází tak k excesům. Třeba některé podivné přestupy, vysoký počet hráčů, kteří se koupí a končí po krátkém čase „kdesi“ na hostování, někteří tak putují po klubech roky, než ze Slavie nakonec definitivně odejdou, aniž by si za „áčko“ kdy pořádně kopli. Velmi podivný stomilionový návrat Davida Zimy z Itálie, či podobné úvahy o návratu Stanciua, Lingra či Olayinky.

Stačí připomenout „případ Valenta“. Matěj Valenta je nejdříve Slavií prodán do Českých Budějovic. Poté je po dvou vydařených sezonách koupen v létě 2022 zpátky, ale v kádru „áčka“ Slavie šanci překvapivě vůbec nedostane a po dvou měsících je poslán na hostování do Liberce. Tam stráví jednu sezonu, v létě 2023 jde hostovat do Slovácka, aby byl spolu s Červem nakonec prodán v lednu 2024 do Plzně jako kompenzace za Staňka. Proč Slavia koupila Valentu zpět z Českých Budějovic, aby ho obratem poslala na hostování do Liberce a Slovácka, je dodnes záhadou. Jedno je jisté. Měl stejného agenta jako Jindřich Trpišovský.

To vše by asi za sportovního ředitele Nezmara nebylo možné. Nezmar, či jemu podobný člověk s odborností a vlivem, by byl spolutvůrcem kádru. Takto ho tvoří vlastně jen Jindřich Trpišovský. Možná za většího či menšího přispění asistentů. Možná pod vlivem některých agentů. A to je špatně.

Je to jako když chybí dramaturg. Pokud je umělecký šéf a režisér či dokonce scénárista v jedné osobě a žádný dramaturg, který by ho „umravnil“ neexistuje, dopadá to také mnohdy špatně. Prostě koncentrace moci do „jedněch rukou“ je vždycky vysoce rizikovou záležitostí. Ať je to ve sportu, kultuře, politice a dalších sférách. A tím nemyslím rovnou nekalé úmysly, dle rčení „příležitost dělá zloděje“. I když je člověk čestný, rozhoduje-li sám bez patřičné oponentury, hrozí mu „provozní slepota“, která způsobuje chyby a omyly.

V této souvislosti je možné zmínit Spartu, která má dnes silné duo Tomášů: Rosický-Sivok, jež šéfuje sportovnímu úseku a kooperuje s Brianem Priskem. Spartě se také v poslední době daří přestupy mnohem lépe než v minulosti. Zejména ty ze zahraničí. Snad jen Solbakken tento trend zatím nepotvrzuje.

Sparta také už zcela rezignovala na návraty českých hráčů do ligy, které ji v minulosti v drtivé míře těžce nevyšly. Naposledy to byla trojice Čelůstka, Pavelka a Krejčí starší, ještě v éře před dánským koučem. Ted´ už na Letné nic takového nepraktikují.

Jiří Bílek, bývalý ligový hráč, který je ve Slavii sportovním ředitelem po Janu Nezmarovi, dle všech indicií takové slovo ve vedení klubu jako jeho předchůdce nemá. Trpišovský má podle všeho, tedy i vyjádření samotného šéfa klubu, silný vliv na Jaroslava Tvrdíka, který ho velmi uznává. Tvrdík logicky fotbalu nerozumí jako kouč. Ten je, jak známe z tiskovek a TV rozhovorů, dostatečně výřečný a své požadavky si u Tvrdíka dokáže odborně uhájit. Jiří Bílek zřejmě nemá šanci prosadit svůj názor, i kdyby si myslel opak než „Trpiš“.

Fakt, že by Trpišovský nad sebou potřeboval silného sportovního ředitele lze doložit na tom, jak velmi často mění své názory. Aspoň zvenku to tak vypadá, že se vždy nadchne pro nějakého hráče. Za pár měsíců je však po nadšení a fotbalista ze Slavie odchází.

Stačí si jen namátkou připomenout, co říkal o Danielu Samkovi, o kterém tvrdil, že ukazuje výjimečné schopnosti a je budoucnost Slavie. O Petaru Musovi vyprávěl dokonce, že takového hráče ještě nevedl. Oba po krátké době ze Slavie oešli. Trpišovský o ně ztratil zájem. To jsou dávnější případy.

Z těch posledních je to El Hadji Malick Diouf. Také z něj byl Trpišovský na začátku jara nadšený, Diouf dostal přednost jako levý wing bek před Bořilem, Zmrzlým i Wallemem. Pak byl však vyloučen v Miláně, Tprišovského okouzlení zřejmě přešlo a Diouf si od té doby už moc nezahrál. V sestavě se objevil ještě v Teplicích, na půli s Libercem a na posledních pětadvacet minut v Plzni. Ostatní zápasy proseděl na lavičce nebo na tribuně, jako naposledy s Olomoucí.

Před pár lety všichni obdivovali, co Jindřich Trpišovský se Slavií zvládne. Jaký náročný fotbal ji ordinuje. Počáteční posměch nad jeho vyjádřením, že se Slavií chce hrát „totální fotbal“, vystřídalo všeobecné uznání, že se mu to povedlo. Slavia udávala v českém klubovém fotbalu trend. Trpišovský se netajil tím, že se částečně inspiroval Pavlem Vrbou a "jeho “ Plzní a plzeňský styl nastavil do vyšší intenzity.

Slavii to přineslo velké úspěchy. Nic však netrvá věčně. Soupeři si zvykli. Naučili se proti takovému stylu hrát a běhat. Jindřich Trpišovský však s ničím novým nepřichází. Ordinuje týmu stále stejné.

Když se v prvních letech Trpišovskému ve Slavii mimořádně dařilo, byl chválen, že dokáže upravit taktiku a složení sestavy dle papírově silných soupeřů a „něco“ na ně vždy vymyslet. Slavia byla „nečitelná“.

Časem se však z této výhody stále tak trochu nevýhoda. Úroveň kádru šla dolů a Slavia je „nečitelná“ pořád. Když se přizpůsobíte papírově silnějšímu soupeři a upravíte svoji hru dle situace, je to pochopitelné. Když však upravujete styl hry a sestavu před jakýmkoliv utkáním, zřejmě ani žádný svůj typický styl hry nemáte.

Před většinou utkání Sparty trochu znalý člověk trefí sestavu na 80-90 %. U Slavie však nikdy neví. Zatímco Sparta nastupuje s tím, že Priske sází na svoji „obvyklou sestavu“ a chce vnutit soupeři svůj styl hry, Trpišovský stále mění sestavu podle aktuální situace a soupeře. Mění ji, i když by ani mnohdy nemusel.

Sparta má jasně daný styl hry, o který se pod Priskem snaží. Nemusí vést vždy k úspěchu. Může to být i průšvih, když s ním narazí na „kalibr“ Liverpool. U Slavie vlastně nikdy nevíme, co chce hrát. Protože ani nevíme, kdo bude hrát.

Když se dnes zeptáte, kdo hraje v poslední době lepší fotbal, Sparta či Slavia, drtivá většina nezaujatých lidí Vám odpoví, že Sparta. I když to bodově v tabulce vypadalo třeba před čtrnácti dny obráceně, Slavia lepší fotbal na koukání nehrála ani tehdy.

Proč? Priske má v týmu méně „běžců“ a má rozdílové hráče. Sparta dnes hraje také náročný, běhavý fotbal. Pod Priskem se kondice většiny hráčů zvedla. Slavia už je tak snadno „nepřeběhá“. Ale zároveň má Sparta v týmu hráče, kteří její ofenzivě přinášejí nadstavbu. Jsou na poměry české ligy nadstandardní. Dokážou utkání sami rozhodnout. Zejména Birmančevič, ale i Haraslín a Kuchta.

Takové ofenzivní individuality Slavia v týmu nemá. Na to pak „dojíždí“, když nedokáže některá utkání rozhodnout, i když má herní převahu. Vzhledem k tomu, že trenér Trpišovský má zásadní vliv na složení kádru, je to tedy především jeho chyba. Do ofenzívy v zimě nepřivedl žádného hráče. Přišel brankář, stoper a dva leví wing beci.

Také záloha Sparty působí fotbalovějším dojmem. Fin Kaan Kairinen by pod Trpišovským asi ani nehrál. Není to „běžec“. Má ale přehled ve hře, výbornou přihrávku i na delší vzdálenost. S temperamentnějším Lacim mu to funguje a kolem běhají více jiní (Ryneš, Preciado či Sadílek).

Trpišovský doplácí na to, že stále sází na Petra Ševčíka. Výborného fotbalistu, avšak s velmi chatrným zdravím. Opakovaně Slavii chybí v důležitých fázích sezony. Nor Zafeiris zatím není takovým přínosem, jak se očekávalo. Možná i proto, že ani není jasná jeho role. Kým má vlastně dle Trpišovského na hřišti být? A má na to?

Když se zranil Zafeiris a byl (jak jinak) zraněný i Ševčík, Slavia najednou neměla delší dobu k dispozici žádného kreativního záložníka. A to je špatná vizitka toho, kdo je za složení kádru zodpovědný. Pokud je na tom Ševčík zdravotně tak, jak je, nemohu se přece spoléhat na jediného kreativního hráče v kádru - Zafeirise.

Slavia má na české poměry široký kádr kvalitních hráčů. Mnoho z nich si je však hodně poměrně podobných. Jsou zaměnitelní. Výkonnostně stejní. Slavii chybějí rozdíloví hráči, kteří přinesou něco osobitého. Něco navíc. Udělají individuální akci. Dají gól „z ničeho“. Trefí to z dvaceti metrů. Prosadí se hlavou po rohu.

Tedy to, co umějí zejména Birmančevič, Haraslín a Kuchta. Ale také Krejčí hlavou. Přes všechny výhrady k němu, v soupeřově vápně je to nadstandardní hráč se skvělou orientací, který umí jít za gólem. V české lize v tomto směru nemá konkurenci.

Když Slavia přivede hráče, který je individuálně „jiný“, končí to většinou špatně. Snad jediným, který se chytnul, byl Nico Stanciu, na něhož slávisté dodnes vzpomínají. Dokázal „něco“ vymyslet proti zatažené obraně. Měl přihrávku i na delší vzdálenost. Uměl vstřelit gól ze střední a větší vzdálenosti. I on však svým způsobem trpěl tím, že z něj Trpišovský dělal „běžce“. Pak mu mnohdy síla v koncovce, zejména při střelách z dálky, viditelně chyběla.

Posledním případem je Brazilec Ewerton. Na hostování v Baníku opět ukazuje, že to fotbalista je. Ewerton nikdy nebude „jezdičem“ dle představ Trpišovského. Může však být v některých typech utkání rozdílovým hráčem. Má techniku, rychlost s míčem, slušnou střelu, přehled ve hře. Nedávno nadchl nádherným gólem z šedesáti metrů v utkání s Karvinou. Potřebuje ale také trochu herní volnosti. Ve Slavii se neprosadil. S Jindřichem Trpišovským společnou řeč nenašel.

Jindřich Trpišovský o hráčích, kteří jsou individuálně na výši, nejdříve většinou, když do Slavie přicházejí, básní. Pak je však chce stejně předělávat na „běžce“, což vede dříve či později k odchodu některých z Edenu.

V prvních letech Jindřicha Trpišovského u týmu si Slavia dokázala výrazně pomoct standardními situacemi. Měla na ně hráče. Když letěl míč z rohového či přímého kopu do šestnáctky, nabíhali Škoda, Souček, Ngadeu, Deli, Král a další. To byla útočná síla! Všichni velmi nebezpeční. Dnes Slavia nedá gól z rohu „jak je rok dlouhý“. Dle informace isport.cz, zveřejněné po utkání s Olomoucí, Slavia kopala už 78 rohů bez gólového efektu. To také o něčem vypovídá. Určitě o typologii hráčů, které dnes v kádru má. A zase jsme u toho: Kdo je vybírá?

Tři roky bez titulu. Jindřich Trpišovský nad sebou má ochrannou ruku Jaroslava Tvrdíka. To však nemusí trvat věčně. Tvrdík se nejspíš neodhodlá kouče odvolat, ale sám může dříve či později skončit. At´ už z vlastního rozhodnutí či z vůle majitele. Bude hodně záležet na trpělivosti majitele, Pavla Tykače. Jestli ze současné situace vyvodí pro novou sezonu nějaké závěry, či ještě počká. I pro něj musí být současná situace zklamáním. K blížícím se šedesátinám asi čekal od trenérů a hráčů trochu jiný dárek.

V případě odchodu Tvrdíka bude zajímavé, kdo dostane Tykačovu důvěru klub vést. Kdo bude sportovním ředitelem, a zda ve funkci vydrží kouč Trpišovský. Vloni touto dobou Slavia oznamovala prodloužení smlouvy s koučem a jeho realizačním týmem. Trpišovský má smlouvu až do 30.6.2026. Její předčasné ukončení by pro Slavii určitě nebylo levnou záležitostí. Nicméně pro majitele-miliardáře také asi ani neřešitelnou.

Jindřich Trpišovský je trenér v nejlepším věku. Je mu 48 let. Vlastně by měl mít nejlepší roky teprve před sebou. Ale bude to tak opravdu?

Když Slavia před časem „táhla Evropou“, kde si udělala s českým trenérem dobré jméno, mluvilo se o Trpišovského možném angažmá v nějakém západoevropském klubu. Zároveň se ale jedním dechem hovořilo o tom, že praktiky, které jeho realizační tým aplikuje ve Slavii, jsou do zahraničí těžko přenositelné. Navíc tu byla i Trpišovského horší jazyková vybavenost, která ho limitovala. Na té údajně již trochu zapracoval.

A tak Trpišovský zůstává ve Slavii. Je to už více než šest let, co se objevil se „svými“ lidmi Houšteckým, Köstlem a Kolářem v Edenu. Za tu dobu došlo v jeho realizačním týmu k jediné změně, asistent Jaroslav Köstl přešel k reprezentaci a vystřídal ho Milan Kerbr, který pod koučem hrával v Liberci.

Trpišovskému vzdáleně hrozí osud hokejového kouče Vladimíra Růžičky či fotbalového Pavla Vrby. Také oni byli svého času považováni za trenérské „bohy“. Dosáhli se svými týmy velkých úspěchů. Zejména Růžička byl vždy velkým šéfem. Respektovaným trenérem. Mohl nabídky z celé hokejové Evropy „přehazovat“ vidlemi. Zůstal však v Česku a jeho kariéra šla z kopce.

Pavel Vrba sice do zahraničí odešel, ale pouze do Ruska a Bulharska. Obě angažmá byla krátká a neúspěšná. Od trenéra, který hrál se svým týmem opakovaně Ligu mistrů a byl trenérem reprezentace na EURU, by se čekaly asi lepší adresy, ale své sehrála zřejmě také Vrbova slabá jazyková vybavenost.

Růžička a Vrba postupně vyklidili pole. Šedesátiletý Růžička po neúspěšných a krátkých angažmá v Hradci Králové, Litvínově a Slovanu Bratislava, dnes trénuje jen třetiligový Most. Stejně starý Pavel Vrba je po nevydařených štacích ve Spartě, Baníku a Zlíně nyní „na čekané“. Je otázka, zda se někdy ještě v české nejvyšší soutěži objeví.

Proč tito trenérští velikáni dopadli, jak dopadli? Vždyť vídáme i starší trenéry. V lize donedávna působili Petr Rada (ten se tam možná s Duklou vrátí) a Václav Kotal. Miroslavu Koubkovi je už 72 let a v Plzni by měl pokračovat i v příští sezoně. I přes pokročilý věk sleduje nové trendy, sám využívá nové metody a postupy. Snaží se držet krok s mladými.

Trpišovský je o více než deset let mladší než Růžička či Vrba a vede tým, který je na druhém místě ligy. Zdánlivě má tedy k osudu současných šedesátníků daleko. Ale jen zdánlivě.

Vladimír Růžička zažíval nejlepší roky trenérské kariéry do roku 2010, kdy dovedl reprezentaci k titulu mistrů světa. To mu bylo 47 let. Tedy méně než dnes Trpišovskému. Potom už to šlo s jeho kariérou pomalu „z kopce“, i když v tom hrály roli i jiné záležitosti, jako finanční skandál a soud.

Pavel Vrba zažíval nejlepší roky kariéry také kolem padesátky. V sezoně 2012/13, kdy vyhrál s Plzní ligu a v následné hrál Ligu mistrů. Pak přišla ne úplně vydařená angažmá u reprezentace a v ruské Machačkale. Vyšel mu ještě návrat do Plzně v sezoně 2017/18, když z přestárlého kádru „vyždímal“ opět titul a přímou účast v Lize mistrů. To mu bylo 54 let. Od té doby ale už žádné další angažmá Vrbovi nevyšlo. Všude končil předčasně.

Důvodů, proč kariéry Růžičky a Vrby nabraly sestupný trend, je jistě více. Faktem je, že se hodně mluví o tom, že se od jisté doby oba nikam neposouvali. Žili z toho, co uměli, co je k úspěchům dovedlo. A to nestačí. Vše se mění. Je potřeba využívat nové metody a postupy. Učit se pracovat s novými technologiemi.

„Kdo chvíli stál, již stojí opodál“ napsal klasik. Platí to stále.

Je zřejmé, jak je tenká hranice mezi úspěchem a neúspěchem, obdivem a zatracením. I tím, kdy je trenér považován ještě za progresivního a tím, kdy je už považován za „vyčichlého“. Bylo by škoda, kdyby se Jindřich Trpišovský stal předčasně „vyčichlým“.

Chce-li být Trpišovský ve Slavii úspěšný, měl by leccos na svém přístupu změnit. Měl by odhodit své ego a ve vlastním zájmu budovat tým s někým „z venku“. Tedy sportovním ředitelem, který se nebude bát být mu oponentem a partnerem.

Nejsem naivní a moc nečekám, že se to stane. Pojede-li však Trpišovský v zajetých kolejích, bude situace za rok, nebude-li odvolán, nejspíš podobná jako nyní. Tedy Slavia se bude dál koukat Spartě na záda a její hra bude vypadat tak, jak vypadá.