Článek
Hana Lasicová je ze slavného hereckého rodu. Její matkou je Magda Vášáryová, slovenská herečka, diplomatka a politička. Žena mnoha talentů, která vystudovala matematicko-fyzikální gymnázium v Bratislavě. Poté sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Zároveň působila jako herečka. Už v patnácti letech byla obsazena do dětské role ve filmu „Senzi mama“ z roku 1963. Velmi známou se stala o tři roky později díky roli ve filmu Františka Vláčila „Marketa Lazarová“.
Magda Vášáryová byla za socialismu jednou z nejpopulárnějších hereček v tehdejším Československu. Šla z role do role. Některé z nich jsou nezapomenutelné. Například role krásné a živočišné manželky sládka pivovaru Francina (Jiří Schmitzer) ve filmu „Postřižiny“ dle knihy Bohumila Hrabala, v režii Jiřího Menzela z roku 1980. Film dnes bezesporu patří do zlatého fondu československé kinematografie. Od premiéry v roce 1981 až do konce roku 1987 ho vidělo v tuzemských kinech 2,7 mil. diváků (dle Wikipedie).
Herectví bylo pro Magdu Vášáryovou náhradní kariérou v nesvobodné době, kdy se nemohla věnovat tomu, co by ji opravdu naplňovalo. Brzy po sametové revoluci „pověsila herectví na hřebík“. Stala se velvyslankyní Československa v Rakousku, kde působila v letech 1990-93. V letech 2000-05 pak byla také ve funkci velvyslankyně Slovenské republiky v Polsku. Pracovala i jako státní tajemnice slovenského Ministerstva zahraničních věcí. Později byla poslankyní Národní rady. Od roku 2007 je předsedkyní Správní rady nadace VIA CULTURA, kterou založila. Působí i v dalších organizacích. Je velkou kritičkou premiéra Roberta Fica a jeho vlády.
Prvním manželem Magdy Vášáryové byl do roku 1977 Dušan Jamrich, známý slovenský herec, s kterým děti neměla. Druhým pak od roku 1980 slovenský humorista, dramatik, spisovatel, textař, herec, režisér, moderátor a zpěvák Milan Lasica, který se proslavil zejména v autorských dialozích a scénkách v populární dvojici s Júliem Satinským. Hrál také v celé řadě celovečerních filmů. Stačí jmenovat například „Srdečný pozdrav ze zeměkoule“, „Tři veteráni“, „Saturnin“ nebo „Obsluhoval jsem anglického krále“.
Milan Lasica vystudoval dramaturgii na VŠMU v Bratislavě. Během studií vystupoval se svými autorskými dialogy. Působil v několika divadlech. Od roku 1982 byl uměleckým šéfem Štúdia S, kde až do smrti působil jako ředitel. Jeho první manželkou byla v letech 1960-68 jeho vysokoškolská láska, známá slovenská herečka a zpěvačka Zora Kolínska (zemřela r. 2002), pro kterou psal také písňové texty. Psal je také například pro Petera Lipu či Hanu Hegerovou. Řadu z nich zpíval sám.
Milan Lasica zemřel na selhání srdce v roce 2021 krátce po konci koncertu v Bratislavě. Dozpíval píseň „Ja som optimista“, uklonil se, padl a zemřel. Se svoji druhou manželkou Magdou Vášáryovou měl dvě dcery. Jednou z nich je spisovatelka a scenáristka Hana Lasicová.
Milan Lasica
Slavnou tetou Hany Lasicové je Emília Vášáryová, o sedm let starší sestra její matky Magdy. Sestry pocházejí z učitelské rodiny. Emília absolvovala studium herectví na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Od roku 1964 je členkou Činohry Slovenského národního divadla. Do roku 2020 učila herectví na Divadelní fakultě VŠMU. Také ona se po roce 1989 angažovala v politice. Krátce byla poslankyní, ale brzy se vrátila zpět k herectví, které miluje.
V českém filmu se prosadila už na počátku 60. let, kdy si zahrála po boku Jana Wericha ve snímku Vojtěcha Jasného „Až přijde kocour“. Za dlouhou hereckou kariéru ztvárnila velké množství rolí ve Slovenském národním divadle, ve filmu i televizních seriálech. Často jsme ji mohli vidět také na pražských divadelních scénách.
Emília Vášáryová v roce 2001 získala titul „Slovenská herečka století“. Za roli ve filmu „Horem pádem“ z roku 2004 obdržela Českého lva. Výrazných rolí ztvárnila velmi mnoho. Český divák si ji určitě moc dobře pamatuje jako starostlivou a nemocnou manželku Jiřího Kodeta, v oblíbeném a často reprízovaném filmu režiséra Jana Hřebejka „Pelíšky“ z roku 1999.
Jejím manželem byl profesor Milan Čorba, slovenský scénograf, filmový a divadelní kostýmní výtvarník, vysokoškolský pedagog. Vyučoval na VŠMU v Bratislavě, kde byl také rektorem. Zemřel v roce 2013 v 72 letech na rakovinu tlustého střeva. „Prožili jsme spolu šestatřicet let, znali jsme se i dlouho předtím, než jsme se stali manželi. Jak se říká, že čas všechno zahojí, tak to v mém případě neplatí,“ říkala před třemi lety pro web iprima.cz. Milka, jak jí říkají přátelé, po smrti milovaného manžela prý, dle jiného jejího vyjádření v médiích, používá práci jako náplast na bolest a prázdnotu ve svém srdci. Užívá si však i své děti a vnoučata s jejich rodinami. Z manželství s Milanem Čorbou má syna Juraje.
Milka byla dvakrát vdaná. Stejně jako Magda. Jejím prvním manželem byl sportovní lékař Ivan Horský. Ten byl vdovcem s malou dcerou Evou. Evina matka, herečka Ľudka Ďurčeková, která byla spolužačkou Milky z vysoké školy, zemřela v pouhých 27 letech, když bylo její vytoužené holčičce sotva jedenáct měsíců. Šestadvacetiletý vdovec, známý bratislavský ortoped a sportovec, hledal novou lásku a našel ji v Milce Vášáryové. Ta se prý snažila být malé Evě co nejlepší matkou. Dodnes spolu mají dobré vztahy.
Emília si svého prvního manžela vzala v roce 1968 po krátké známosti. „Přijely ruské tanky, byla jsem ve stresu, nevěděla jsem, co se mnou bude, asi jsem podvědomě hledala ochránce,“ řekla o velmi rychlé svatbě v jednom pozdějším rozhovoru. Její otec jí to prý rozmlouval. Trápily ho majetnické sklony budoucího zetě, který žárlil na kariéru Milky. Už o rok později se jim narodil syn Tomáš. Zlé prognózy se však naplnily. Manželství bylo plné scén, psychického i fyzického nátlaku. Herec Juraj Slezáček později v médiích vzpomínal: „Ivan se k Emílii choval jako hrubián. Hodně ji bil a žárlil na každého.“ Milka se dlouho snažila manželství udržet kvůli dětem, ale situace byla neúnosná. Ze stresu měla i zdravotní problémy.
Emíliin syn Tomáš při probíhajícím rozvodu, který se táhnul dlouhých sedm let, protože se Ivan Horský odmítal rozvést, stál pevně za svou matkou. V den svých osmnáctých narozenin si nechal změnit příjmení na Vášáry, aniž by prý o tom dopředu někomu řekl. Po studiích pracoval ve vysokých pozicích v reklamní agentuře Ogilvy & Mather, byl také marketingovým ředitelem Raiffeisen stavební spořitelny a marketingovým konzultantem pro střední a východní Evropu společnosti Raiffeisen International. Nakonec se jeho život stočil ke koním, které miloval od mládí. Naplno se jim i profesně začal věnovat poté, co se seznámil se svoji budoucí ženou Hanou, drezurní mistryní České republiky.
Rodina Tomáše žije v Čechách. Jeho sedmnáctiletá dcera Johana, vnučka Emílie, je nadějnou českou jezdkyní. Jde ve šlépějích své maminky Hany Vášáryové (rozené Pelikánové) v drezurní kariéře, ale oblíbila si i parkur. Johana má ještě sestry Jasmínu a nejmladší Emílii, která se narodila v roce 2021 a dostala jméno po babičce. Tomášova rodina žije v Jírovicích poblíž Benešova, kde vybudovala areál a Dresurní stáj Pelikán.
Emília Vášáryová
Magda Vášáryová a Milan Lasica patřili dlouhé roky k noblesním párům slovenské společenské scény. Spolu měli dcery Hanu a Žofii. Spisovatelka a scenáristka Hana v současné době prožívá krásné životní období. Matka dcer Ester a Stelly, které má s přítelem Andrejem, s nímž se už dříve rozešla, se dle slovenských médií před časem vdala za charismatického Angličana.
Před dvaceti lety, jako studentka v anglickém Manchesteru chodila s jedním mladíkem. Byl to Brit a jmenoval se Jamie. Byl to prý krásný vztah. Její výměnný pobyt ale po roce skončil. V té době neexistovaly sociální sítě, takže vztah postupně „vyšuměl“. Hana ale své lásce po osmnácti letech napsala, že na něj stále myslí. Spíše prý jako vtip. On však odepsal, že na ni myslí také.
Potkali se po letech v Praze a jsou spolu dodnes. Hana je prý moc ráda, že s jejím novým přítelem dobře vycházejí i její dvě dcery. „Řekli jsme si, že to zkusíme znovu, i přes vzdálenost, komplikace, děti. Jinak to ani nejde, když máš někoho v duši dvě dekády a nic z toho neodchází, jen to zraje,“ řekla k tomu v médiích.
Dle slovenských médií nejsou manželé, ale uzavřeli svazek, smlouvu mezi dvěma lidmi, aby si zorganizovali svůj společný život. „Jsem v registrovaném partnerství,“ chlubila se Hana na sociálních sítích australským certifikátem, který podepsala se svým partnerem 28. března tohoto roku v Novém Jižním Walesu.
V některých zemích je takové partnerství považováno za rovnocenné nebo srovnatelné s manželstvím. To znamená, že Hana a její partner nejsou oficiálně manželé, ale partner a partner. Není jediná v showbyznysu, kdo překvapil nekonvenčním způsobem, jakým spojení uzavřeli. Do takového vztahu v roce 2023 vstoupila i dcera Soni Müllerové Ema.
Je krásná po mamince Magdě Vášáryové, ale sama nikdy herečkou být nechtěla. „Nemám ten talent, na hraní jsem dřevo a neumím ani dobře lhát. Navíc už jako dítě jsem tu profesi vnímala jako něco, co je velmi těžké,“ řekla v médiích před časem.
„Když se ostatní lidé vracejí z práce a věnují se rodině, herec jde naopak do práce. Tráví i strašně moc času na natáčení a tam je to příšerné. S maminkou jsem na pár natáčeních byla a bylo to hrozné. Viděla jsem, jak trpí, jak pořád čekají na světlo, na klapku. Nikdy mě to nelákalo,“ svěřila se stejnému médiu Hana.
Hana je nejlepší kamarádkou s Adélou Vinczeovou (roz.Banášovou). „Když mi bylo osm let, vzali mě rodiče poprvé na zahradu rodičů Adélky Banášové. Adéla přišla a zeptala se mě: A tvoji rodiče tě adoptovali? Jste z romské osady?“ prozradila Hana před časem své zkušenosti v slovenské verzi pořadu „Nikdo není dokonalý“. Narážka na vzhled souvisí i s faktem, že zatímco její matka, dcery a sestra Žofie jsou světlovlasé, ona je jediná bruneta. Hana to však bere s nadhledem a humorem sobě vlastním, který má zjevně po tatínkovi.
Zatímco Adéle Vinczeové se zalíbilo před kamerami a stala se z ní výborná moderátorka, Hana Lasicová se už roky realizuje v tvůrčím psaní. Stala se úspěšnou scénáristkou a spisovatelkou. Přestože to původně vypadalo, že se vydá do oblasti ekonomiky, kterou studovala na vysoké škole ve Vídni. Nakonec se v Haně ale prosadily umělecké a autorské vlohy po tatínkovi. Ale pár let to trvalo.
Poprvé odjely se sestrou do ciziny, když se maminka stala velvyslankyní v Rakousku. To bylo Haně devět let. Sama v jednom rozhovoru kdysi řekla, že byla už jako dítě snaživá a zodpovědná. Vždycky měla ve škole vyznamenání, nechyběly jí úkoly, dokonce si četla a učila se látku dopředu. Měla štěstí, že chodila do třídy, kde byli takhle zarputilí i ostatní. Všichni soutěžili, což má ráda. Do Bratislavy se vrátila na střední školu. Ekonomii a organizační psychologii ale studovala už opět na univerzitě ve Vídni. Absolvovala také půlroční studijní pobyt ve Varšavě a roční v Manchesteru.
Nakonec se přihlásila na pařížskou Sorbonnu, obor komparativní literatura. Po ukončení učinila profesní zkušenost, když tři roky pracovala jako personalistka. Jak ale kdysi řekla v jednom rozhovoru, v Paříži ji už všechno lezlo na nervy. Město má sice svou atmosféru a skvělou gastronomii, ale zažila tu také různé nepokoje a stávky. Po čase ji přestal ji vyhovovat život ve velkoměstě, kde žije mnoho lidí a člověk potřebuje tři hodiny, aby se dostal z jednoho konce na druhý. Cítila se osamělá.
Ve třiceti se proto vrátila do Bratislavy. Nejdříve pracovala jako personalistka pro bratislavské zastoupení francouzské automobilky a ve volnu začala psát knihy. Později se začala živit psaním knih a scénářů pro televizi na „full time“. Z života v Paříži se „vypsala“ v knize s názvem „Pravdivý příběh lži“, v které jsou částečně autobiografické prvky. Ukazuje v ní svůj vztah k městu, který je nejen negativní, ale též velmi pozitivní. V knize spojuje příběh hlavní příběh knižní postavy Natálie a svého pozorování Paříže a života Francouzů vůbec.
Dnes je uznávanou spisovatelkou, která má na svém kontě hned několik úspěšných knih. Jsou zaměřeny jak na povídky, tak například na literaturu pro ženy. Mezi její knihy kupříkladu patří „Sedím si v Manchesteru na kameni a je mi…?“, „Sedm svateb a jeden rozvod“, „Pravdivý příběh lží“, „Diagnóza: rodina“, „O dcerách a milenkách“ nebo „Služka“.
Její kniha „Služka“ je příběh inspirovaný osudem chůvy sester Vášáryových. Vypráví příběh nemanželské Anny z Banské Šťiavnice, která odešla jako dvanáctiletá do Vídně, aby tam pracovala jako služka v jedné vysoce postavené rodině. Nezkušená dívka, která je vlastně ještě dítětem, se musí vyrovnat nejen se spoustou povinností, těžkou otrockou prací bez volných dní či odpočinku, ale také se zájmem mladého pána. Úspěšná kniha se dočkala filmového zpracování v režii Mariany Čengel Solčanské.
Napsala také knihu rozhovorů „Všechno o mém otci.“ Je prý moc ráda, že vznikla, i když si dnes uvědomuje, že na spoustu věcí se bohužel nezeptala a už se je nikdy nedozví. Jak před časem uvedla v jednom rozhovoru, těšilo by jí udělat také knižní rozhovor s její maminkou Magdou a tetou Milkou. Jenže hned s humorem, který známe od jejího otce, dodává, že matka si strašně vymýšlí.
Nejlepší by prý bylo napsat knihu s oběma. Jedna druhou by musela korigovat, jak co ve skutečnosti bylo. Vznikl by asi hodně komediální rozhovor, protože pokaždé, když se o něčem baví, ty dvě si navzájem protiřečí, cokoliv jedna řekne, druhá hned tvrdí úplný opak. Je tedy otázka, jestli na společnou knihu někdy dojde. Talent ke psaní zdědila po otci, na jazyky ho má zase po matce. Díky životu v zahraničí hovoří plynule německy, francouzsky a anglicky. Domluví se prý i v dalších jazycích.
Je úspěšnou influencerkou. Občas baví Instagram parodiemi na svou maminku Magdu Vášáryovou. Její humorná videa lidi oslovují. V minulosti předvedla, jak její máma dokáže přeorganizovat domácnost či ji pokárat za nepořádek. Není to tak dlouho, co si zase vzala na mušku svůj šatník a „sázela“ při tom hlášky své mamky, v kterých velmi podařeně napodobovala její typický výraz a dikci. Rozhodně stojí za vidění. Můžete zhlédnout zde:
Jako scénáristka je podepsána pod úspěšnými slovenskými seriály. V současnosti vede scenáristický tým populárního seriálu „Nemocnice“ na TV JOJ. Jako hlavní scenáristka dohlíží na práci celého týmu. S úsměvem přiznává, že je známá tím, že má vždy mnoho připomínek, ale vnímá to jako součást tvůrčího procesu. Práce v komerčním prostředí jí prý aktuálně přináší až překvapivě velkou míru svobody.
Za ty roky si už zvykla, že je, a vždy bude, vnímána jako dcera slavných rodičů. V jednom nedávném rozhovoru k tomu říká: „Vždy budu TA od otce, ale nevadí mi to.“ V současnosti pracuje také na scénáři k dokumentárnímu filmu o svém tatínkovi Milanovi, od jehož úmrtí 18.července uplynuly už čtyři roky.
