Článek
Odchovanec, dnes již bohužel zaniklého, břevnovského klubu okusil seniorský fotbal nejdříve jako záložník tehdejší prvoligové Škody Plzeň. Tam vstřelil také své první tři prvoligové branky. Do Plzně si ho přivedl trenér Tomáš Pospíchal, který si hubeného blonďatého mladíka všiml už v době, kdy vedl břevnovský seniorský v divizi.
Trenér Pospíchal přesvědčil mladého fotbalistu, který se prosazoval v divizní sestavě Břevnova, aby ještě nepřestupoval do Slavie či Sparty, které ho už tehdy sledovaly. V Plzni mu totiž mohl zaručit, že mu dá šanci pravidelně hrát ligu. Tomáš Pospíchal, vicemistr světa z Chile 1962 (přihrál Masopustovi na jediný gól československého týmu ve finále proti Brazílii), se stal po kariéře uznávaným, ale také velmi přísným trenérem, o jehož chování se dodnes mezi pamětníky vyprávějí legendy. Na mladého Bergra dohlížel, aby se nezkazil. Dokonce ho vozil z Prahy do Plzně a zpět často svým vlastním autem.
Bergrovi plzeňská štace prospěla. V roce 1978 narukoval na vojnu na pražskou Julisku do Dukly Praha. V tehdy „našlapaném“ kádru pražské Dukly byla řada hráčů, kteří v ní figurovali jako vojáci z povolání a byli zároveň československými reprezentanty. Stačí jmenovat namátkou Fialu, Rotta, Pelce, Štambachera, Vízka, Nehodu či Gajdůška. „Záklaďák“ Berger to měl v této konkurenci nesmírně těžké. Přesto na sebe dokázal upozornit jako technický, bojovný záložník s mimořádnými fyzickými schopnostmi.
Za Duklu nastřílel celkem šest gólů. V roce 1979 tu získal svůj první titul mistra Československa. Jako jednoho z šesti hráčů Dukly ho také nominoval trenér František Havránek do olympijského mužstva Československa, které v roce 1980 vybojovalo v Moskvě zlaté medaile. Berger však finálový zápas s výběrem Východního Německa nedohrál. V 58.minutě byl vyloučen po vzájemné potyčce s Wolfgangem Steinbachem.
V témže roce byl také členem kádru, který získal bronz na ME v Itálii. Nastoupil ve skupině do části vítězného utkání Řeckem. V dalších zápasech byl pouze náhradníkem. Tým slovenského trenéra Jozefa Vengloše byl pořád ještě z velké části tvořen hráči, kteří o čtyři roky dříve přivezli z Bělehradu zlaté medaile. Berger patřil ve 24 letech k nastupující generaci, která si teprve místo na výsluní získávala.
Berger nechtěl zůstat v Dukle po skončení základní vojenské služby natrvalo. Otázka tedy zněla“ Kdo vyhraje „dostihy“ o získání toho velkého talentu? Mezi největší zájemce patřily pražské kluby: Sparta, Slavia a Bohemians. Ve finále se výběr zúžil mezi Bohemians a Spartu. Klokani v té době skládali dohromady vynikající mužstvo, které se v roce 1983 také stalo poprvé v historii (a zatím také napsledy) ligovým mistrem.
Trenérem Bohemians byl „starý známý“ Tomáš Pospíchal, považovaný do té doby za Bergrova druhého „fotbalového tátu“. Pospíchal moc stál o to získat svého oblíbence, kterého znal od malička, do vršovického Ďolíčku. V duelu funkcionářských „šíbrů“, tedy sparťanského sekretáře Jaroslava Houšky a sekretáře Bohemians Zdenka Svobody, měl však navrch nakonec prvně jmenovaný, který mladého záložníka získal na Letnou.
V pražské Spartě rozvinul svůj talent naplno. V roce 1982 se na Letnou vrátil další důležitý muž Bergrovy kariéry - trenér Václav Ježek, který stál také za jedním z největších úspěchů československého fotbalu. Byl trenérem mistrů Evropy z roku 1976. Na Spartě se tvořil v té době vynikající tým. V čele se Stejskalem, Strakou, Chovancem, Haškem, Bielikem, Lavičkou Caltou, Denkem či Grigou.
Traduje se historka, že Jan Berger dokonce dostal v osmdesátých letech nabídku od slavného Realu Madrid. „Bílý balet“ za něj údajně tehdy nabízel milion dolarů. Je otázka, jak moc to bylo míněno vážně. Přestup nepřipadal v úvahu. Do zahraničí v té době mladší hráči ze socialistického Československa odcházet legálně nesměli. Pouze „vysloužilci“ až po třicítce. A při splnění určitých podmínek. A to už pochopitelně nebylo na Real Madrid.
Emigrace znamenala vystavit širší rodinu, která tu zůstala, možné perzekuci. Navíc takový fotbalista ani nemohl na Západě ihned nastoupit v profesionální soutěže. Musel by projít 18měsíční „karanténou“ bez možnosti hrát soutěžní zápasy. A to se hráčům pochopitelně nechtělo riskovat a podstupovat. Proto také emigrace fotbalistů z Československa tehdy nebyli běžné. Na rozdíl od hokejistů, kde podobná mezinárodní pravidla do kanadsko-americké NHL nedosáhla a emigrujicí hokejista mohl bez problémů ihned nastoupit.
„Honza není člověk, Honza je bůh,“ hřmělo často celým stadionem v dobách Bergrova působení na Letné. Sparťanští fanoušci ho milovali. Velkou slávu však neunesl. Kvůli urážce hlavy státu, kterou pronesl na veřejnosti v opilosti, se dostal až před soud.
Co se tehdy vlastně stalo? V kavárně Letná se - jak později sám vzpomínal - na podzim roku 1982 opil, dostal se do konfliktu s jinými hosty i personálem, načež se postavil za výčepní pult. Čepoval a rozléval pivo. Přivolali na něj policejní hlídku, kterou prý též urážel. Načež vše vyvrcholilo urážkou prezidenta. Směrem k portrétu Gustáva Husáka prý pronesl, že se na něj klidně vymočí.
Dnes by byl takový prohřešek maximálně přestupkem a terčem „praní prádla“ v bulváru. V socialistických časech však byla urážka soudruha prezidenta těžkým proviněním, z kterého byla obrovská kauza, která se řešila na stranických sekretariátech. Z dotyčného byl rázem protisocialistický živel a odstrašující případ pro ostatní, který už si fotbal na vrcholové úrovni nikdy fotbal zahrát neměl.
Sparta však měla své kontakty mezi tehdejšími mocnými. Městský soud v Praze Bergrovi nakonec „napařil“ čtrnáct měsíců s podmíněným odkladem na čtyři roky za hanobení republiky a jejího prezidenta Gustáva Husáka. Nařízenou měl také protialkoholní léčbu.
Po roční pauze, během níž si odseděl 35 dnů ve vazbě v ruzyňské věznici, podstoupil tříměsíční protialkoholní léčení u Apolináře a poté pracoval nějakou dobu manuálně v panelárně, se do ligového týmu Sparty vrátil.
Návrat neměl lehký. Trenér Ježek, který využil všechen svůj vliv a kontakty k tomu, aby ho dostal zpět do ligového týmu, postavil „napraveného hříšníka“ poprvé po návratu v ligovém utkání na ostravských Bazalech. Fanoušci domácího Baníku mu nadávali do alkoholiků a ochlastů. Po utkání mu ale uznale aplaudovali a někteří si dokonce chodili pro jeho podpis. Sparta nad Baníkem 2:0 vyhrála a Jan Berger patřil k nejlepším hráčům na hřišti.
Bitvu s démonem jménem alkohol vyhrál. Rok a půl po svém pobytu v protialkoholní léčebně, kde byl doslova na dně, dostával antabus a zvracel, se dokázal stát Nejlepším fotbalistou Československa roku 1984! Se Spartou získal v letech 1984 a 1985 československý titul, Český i Československý pohár.
Zažil s ní také velké duely v evropských pohárech. Sparta dokázala vyřadit v roce 1983 dokonce slavný Real Madrid z Poháru UEFA. Proti Realu nastoupila nejdřív na Letné, pokaždé vedla, Real dvakrát vyrovnal. Gól dali Chovanec přízemní střelou z přímého kopu, poté útočníci Procházka a Griga. Toto utkání je dodnes řazeno mezi největší zápasy sparťanské historie.
V odvetě Real v Madridu vedl od 23. minuty, v 74. vyrovnal hlavou osmnáctiletý nováček Tomáš Skuhravý po centru Jana Bergra. Na lavičce soupeře seděl slavný Alfredo Di Stefano a za tým hráli například Camacho, Juanito, Stielke, Santillana či Isidro. Postup však slavila pražská Sparta.
Sparta dokázala také v sezoně 1984/85, po prohře v Turíně 3:0, odehrát výborné odvetné čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí proti pozdějšímu vítězi celé soutěže Juventusu Turín, který měl v sestavě několik mistrů světa z roku 1982 a tehdy nejlepšího fotbalistu Evropy, Francouze Michela Platiniho a skvělého Poláka Zbigniewa Bonieka. Jedinou branku utkání vstřelil z pokutového kopu Jan Berger.
V československé nejvyšší soutěži odehrál Jan Berger 241 zápasů a vstřelil 43 gólů, za reprezentaci 30 utkání, v nichž vstřelil 3 góly.
Za československý národní „A“ tým odehrál 30 utkání, v nichž vstřelil tři góly. Vedle již zmíněného evropského šampionátu v roce 1980 se zúčastnil také mistrovství světa ve Španělsku 1982. Sehrál celá utkání s Kuvajtem (nečekaná remíza 0:0) a Anglií (prohra 0:2), která se ale týmu nepovedla. V třetím s Francií už nenastoupil. S národním týmem se loučil v roce 1987 v přátelském utkání ve Švýcarsku. To už bylo v době, kdy v této zemi působil také na klubové úrovni.
V roce 1986 totiž splnil tehdejší podmínky socialistických úřadů pro odchod do zahraničí a mohl konečně legálně odejít. Na přestup do některého opravdu velkého klubu, kam by býval mohl o pár let dříve, kdyby ho pustili, už to ale v 31 letech nebylo.
Zamířil do švýcarského Curychu, kam si ho vzal trenér Ježek. Oblékal dres prvoligového FC Zürich, později hrál nižší soutěže za FC Zug, Juventusu Zürich, FC Kreuzlingen a FC Schlieren. Ve Švýcarsku také v pozdějších letech pracoval jako správce kurtů a malíř pokojů.
V roce 1999 se vrátil s rodinou domů. Nastupoval ještě, spolu s dalšími bývalými ligisty, za Černolice, kde klubu šéfoval bývalý Duklák Luděk Macela, ve středočeském přeboru. Hráli tam svého času například Vízek, Pešice, Fiala, Hašek, Urban či Bittengel. Poté si zahrál ještě nižší soutěže za Pšovku Mělník, Spartak Příbram a SK Strančice.
Poté se dal na trénování. S tím měl zkušenosti už z nižších švýcarských soutěží jako hrající trenér. Byl asistentem u béčka Sparty, vedl její dorostenecký tým. Do velkého fotbalu se ale jako trenér nevrátil. Nejspíš proto, že na to neměl potřebnou povahu.
Ze Sparty ho jako trenéra po třech letech vyhodili. „Že prý nejsem dostatečně komunikativní“, vysvětlil mu údajně tehdejší klubový generální ředitel Miroslav Pelta, jak říkal tehdy Berger s trpkým úsměvem v médiích.
Nikdy nebyl velkým diplomatem. Vždy rád každém řekl, co si myslí. A to se často „nenosí“. Kritizoval tehdejší vedení Sparty, i když sám byl jejím zaměstnancem - trenérem dorostu. Vadilo mu, když mu různí agenti a manažeři ve Spartě mluvili do toho, koho má a nemá stavět. Anebo když Sparta nezískala jím vytipované mladé hráče.
Dva roky pak pobyl v Brandýse nad Labem. V roce 2005 se vrátil na Julisku, odkud se ale mezitím liga odstěhovala do Příbrami. Jako nový trenér "A"mužstva Duklu dovedl k druhému místu v Pražském přeboru. Jako trenér také krátce působil v klubu SK Zeleneč a později ve Slavoji Vyšehrad.
Poměry ve fotbalu ho postupně znechutily. A tak se vrátil naplno ke svému původnímu povolání malíře pokojů, kde byl zase šťastný a spokojený. Manuální práce mu nikdy nevadila a „malířina“ ho vždycky bavila.
Potrápilo ho také trochu zdravíčko. Už v roce 2008 měl při exhibičním utkání náhlou zdravotní příhodu, po které se ocitl na chvíli „mimo“. Podezření na slabý infarkt, jak na to po čase vzpomínal v médiích. V nemocnici na Bulovce mu provedli katetrizaci, dostal bypass, pobyl nějaký čas v lázních a hup zpátky do aktivního života - na štafle a do utkání starých gard.
K návratu k původnímu řemeslu mu dal impuls také syn Tomáš. Svého času talentovaný fotbalista, který se prosadil až na prvoligovou úroveň. Hrál v Dukle, Bohemians či Plzni. V roce 2016 však tehdy třicetiletý útočník nečekaně „pověsil kopačky na hřebík“. Nepomohlo ani přemlouvání Jaroslava Šilhavého, který tehdy Duklu jako hlavní trenér v lize vedl. Tomáš Berger v nejvyšší soutěži odehrál 114 utkání a vstřelil 22 branek.
Druhý syn Jan Berger mladší byl svého času také nadějný fotbalista. Jako teenager se dostal do ligového áčka Grasshoppers Curych. Ve dvaceti se trefil v Lize mistrů. Dostal se do nominace české jedenadvacítky. S klubem vyhrál dva mistrovské tituly. V nejvyšší švýcarské soutěži odehrál za Grasshopper Club Curych, FC Basilej, FC Aarau a FC St. Gallen celkem 103 zápasy, v nichž vstřelil 4 branky. Pak to ale šlo s jeho kariérou pomalu z kopce. Štěstí zkoušel také v Česku, byl v Blšanech, Příbrami, Třinci a Slovácku. Nakonec se vrátil do Švýcarska, kde dnes žije spokojeně s rodinou.
Také třetí syn Petr zkoušel štěstí jako fotbalista. Chytával za dorost Slavie, divizi za Břevnov a Uhelné sklady. Víc ho to ale táhlo k letadlům. Udělal si pilotní zkoušky na dopravní letadla.
Největší „díru do světa“ tak z klanu Bergrů udělal Patrik Berger, synovec sparťanské legendy Jana. Odchovance Sparty tehdy zhrzený Václav Ježek, jemuž nevyšel příchod Čechoameričana Borise Korbela na Letnou, zlanařil do Slavie, kam se s Korbelem přesunul. Patrik se poté vydal z Edenu do Dortmundu, aby nejlepší roky strávil s kamarádem ze Slavie Vladimírem Šmicerem v Liverpoolu. Po angažmá v dalších třech anglických klubech se na závěr kariéry vrátil do klubu, kde vyrostl - pražské Sparty. Je vicemistrem Evropy z roku 1996.
V roce 2017 se v tisku objevila zpráva, že Jan Berger má problémy s důchodem. „Měl jsem jít do důchodu někdy v 63 letech a čtyřech měsících, ale protože jsem trochu zaspal a nehradil si sociální, tak teď doplácím. Tudíž mi to vypočítali na 65 let,“ řekl k tomu tehdy smířeně v médiích. Dobu na štaflích si tak prosloužil. Práce ho ale vždy bavila. A tak si jako malíř přivydělával i v penzi.
Patří zcela po právu mezi největší sparťanské legendy. V anketě „Sparťan století“ před lety obsadil druhou příčku za Andrejem Kvašňákem. I z toho je zřejmé, jak ho fanoušci Sparty zbožňovali. Na ligu dnes ale chodí jako divák pravidelně jinam - na Duklu. Nikdy nebyl tím, kdo se dere před televizní kamery a do VIP prostor stadionů. Je tedy vlastně celkem typické, že k vidění je především v poloprázdných ochozech skromného stadionu na pražské Julisce. Ke klubu má roky vřelý vztah a ve společnosti dalších bývalých „Dukláků“ kolem Ladislava Vízka, Petra Rady či Jana Fialy se cítí moc dobře.
Tak ať zdraví a dobrá nálada vydrží co nejdéle!
Další zdroje: Vzpomínky autora, webové stránky Fotbal.cz, Dukla Praha a AC Sparta Praha
