Článek
Jeho příběh je poměrně známý. Vladimír Coufal (33) fotbalově vyrostl v ostravském Baníku, kde se stal v dorostu neperspektivním, protože nebyl vysoký a urostlý (pozn.: měří 174 centimetrů). V sedmnácti proto jako nepotřebný zamířil na půlroční hostování do Hlučína. Poté ho Baník dokonce vyměnil do Bílovce. Z dorostenecké ligy se tak octl v lize „pralesní“. Tato zkušenost mu ale pomohla. Zocelila ho. Z Bílovce ho vykoupil Hlučín.
Dál přišla štace v Opavě. A pak už prvoligový Liberec, kde se také později poprvé potkal s trenérem Trpišovským a jeho realizačním týmem. S libereckým Slovanem zažil pěkné časy. Jako dvacetiletý tu poprvé okusil nejvyšší českou soutěž. Zahrál si v jeho dresu i evropské poháry. Zatoužila po něm pražská Sparta, už to vypadalo, že se postěhuje na Letnou, ale nakonec následoval bývalého libereckého kouče do pražské Slavie.
Se Slavií získal tři mistrovské tituly. Zahrál si i Ligu mistrů. Se 183 ligovými starty a dalšími v evropských pohárech se v září 2020 s Edenem rozloučil. Přestoupil do West Ham United za Tomášem Součkem. S londýnským klubem vyhrál Konferenční ligu UEFA. Po pěti letech v Premier League teď válí Bundesligu v dresu Hoffenheimu, kde se mu nad očekávání daří, čímž si zajistil pokračování v národním týmu i pod novým koučem Miroslavem Koubkem. S českou reprezentací se v těchto dnech připravuje na světový šampionát.
Jeho tržní hodnota dle známého portálu vystoupala před pěti lety až na 12 milionů eur. Nyní se, v jeho 33 letech, odhaduje na 2,5 mil. eur. Na kdysi neperspektivního ostravského dorostence, kterého v Baníku nechtěli, opravdu velmi slušná kariéra.
Jméno Vladimíra Coufala zná v Česku asi každý, kdo se o fotbal jen trochu zajímá. Už méně známý je fakt, že jeho maminka byla vynikající gymnastickou reprezentantkou.
Alena Dřevjaná, dnes Coufalová (56), se narodila se 4. července 1969 v Opavě do rodiny slévače a skladnice. Krátce poté se rodina přestěhovala do Bohumína, kde Alena vyrůstala. Byla velmi živé až hyperaktivní dítě. Maminka ji proto, aby ji zabavila a dítko tolik nezlobilo, přihlásila na sportovní gymnastiku. Jako mimořádný talent byla v deseti letech zařazena do sportovního střediska v Ostravě. Jako školačka tak už bydlela na internátu pod dozorem vychovatelek.
Rodiče prý váhali, jestli je správné, aby tak malá dívka vyrůstala bez rodiny, ale ji gymnastika zcela pohltila. Domů k rodičům už jezdila jen o nedělích. Nebylo to lehké. Mobilní telefony neexistovaly. Telefon nebyl dokonce ani na ostravské ubytovně. Maminka za ní do Ostravy jezdila jednou za týden ve středu, aby ji zkontrolovala. Ona v sobotu nebo neděli večer jela domů a v pondělí ráno se zase vracela zpět do Ostravy.
Později byla vybrána do reprezentace, což znamenalo stěhování ještě dál od rodiny. Z Ostravy do Středočeského kraje. Do střediska vrcholového sportu v Nymburce. Tam se tehdy soustřeďovaly talenty olympijských sportů z celé republiky. Domů do Slezska se dostala jednou za tři měsíce. Někdy i déle.
„Do školy jsme chodily jen dvakrát týdně, doučovaly nás učitelky přímo ve středisku. Makalo se minimálně osm, ale klidně i dvanáct hodin denně,“ popisovala bývalá gymnastka, jak to tehdy chodilo, po letech pro Paměť národa.
Zároveň dodávala, že ji dřina a přísný režim velmi bavily. Nic jiného ani neznala. Sportovní gymnastika se stala naprostým smyslem jejího života. Chtěla být nejlepší na světě. Jejím vzorem byla legendární gymnastka Věra Čáslavská, sedminásobná olympijská vítězka, čtyřnásobná mistryně světa, jedenáctinásobná mistryně Evropy a čtyřnásobná Sportovkyně roku Československa.
Dřina ve sportovním centru byla prý tak velká, že jednou došlo i k menší vzpouře mladých gymnastek. Trenér je nutil tak dlouho trénovat, až se děvčata rozhodla vzepřít. Říkaly trenérovi, že už fakt nemohou. Ten však trval na tom, že musí v tréninku pokračovat. A tak se celé družstvo dívek sebralo a z tréninkového centra uteklo. Schovaly se v lesíku. Přečkaly tam noc. Měly hlad, ale slíbily si, že vydrží. Vydržely i druhou noc. Až pak se vrátily. Trenéři mezitím zalarmovali policii.
Byl z toho velký malér. Policie je vyslýchala. Zjišťovalo se, která z dívek s nápadem přišla. Ale děvčata vydržela. Tvrdila svorně, že to byl kolektivní nápad. Alena na to vzpomíná s hrdostí i po letech, jaký byly soudržný kolektiv.
S výchovou socialistických sportovců se váže také problematika organizovaného dopingu. Také Alena prý byla svědkem, že v honbě za co nejlepšími výkony mnozí sportovci brali anabolika a různé látky zvyšující výkonnost. O dopingu se sice mezi sportovci otevřeně nemluvilo, ale všichni věděli, že existuje.
„My jsme viděly mezi sportovci, kteří s námi byli v Nymburku, že to tam bylo,“ říká po letech Alena Dřevjaná-Coufalová. „A když jsem byla na mistrovství světa a stála vedle mě Rumunka nebo Bulharka, tak jsem viděla, že jim roste knírek. To se mi zvedal žaludek. Nebylo to proto, že by měly moc mužských hormonů, ale proto, že něco zobaly.“
Sama prý s dalšími gymnastkami dostávala pět druhů tablet. Dodnes věří, že šlo pouze o vitaminy, ale jistotu samozřejmě nemá. Žádaly prý tehdy lékaře z centra o prověření složení. Chtěly mít něčím podložené, že jde o vitaminy. Potvrzení jim přinesl, ale jestli bylo pravé, to samozřejmě neví. Tehdy panu doktorovi věřily, dobře s ním vycházely, měly ho rády. Dnes sama říká, že doping do sportu rozhodně nepatří.
Přísný režim obnášel také každodenní hlídání váhy. Lékař u každé gymnastky stanovil, jaká je její správná váha, kterou si musí udržovat. U ní to bylo zpočátku třicet šest kilo, když byla starší, měla povolenou hmotnost nejvýše dvaačtyřicet kilogramů. Vážení probíhalo i třikrát denně. „Když byla váha vyšší, trenér přikázal, že pokaždé, když jsme šly kolem jídelny, musely jsme si pískat. Aby viděl, že nemáme nic v puse.“
Hubené gymnastky hladověly. Jejich příděly jídla zbývaly na jiné. Diskaři, koulaři, vzpěrači či zápasníci byli rádi, když s nimi byly ve sportovním centru. Místo nich si v nymburské jídelně krásně debužírovali. Stejné to prý bývalo v letadle, když se letělo na závody a roznášeli jídlo. Trenér jen řekl: „Pískat, děvčata.“ To znamenalo, že si jídlo nesmějí dát.
Sovětské a rumunské gymnastky prý měly ještě tvrdší režim. Alena Coufalová říká, že byly běžně fyzicky trestány svými trenéry a trenérkami. Rumunské gymnastky podle ní nedostávaly ani vodu, když nepodávaly nejlepší výkony. Rusky pořád jen trénovaly. Nechodily do školy. Neuměly se pomalu ani podepsat.
Postavení československé reprezentantky pochopitelně přinášelo i své výhody. V nymburském středisku byl kupříkladu dostatek zeleniny a ovoce, které patřilo za socialismu mezi nedostatkové zboží. Běžní lidé viděli broskve, mandarinky, banány či pomeranče jednou za „uherský rok“. Když do prodejny přišly, museli na ně vystát velkou frontu, anebo si je opatřit od známého zelináře za nějakou protislužbu jako „podpultové zboží“. Další exotické ovoce, dnes naprosto běžné, ani neznali.
Po celou dobu pobytu ve vrcholovém středisku měla zadarmo jídlo a oblečení. K tomu dostávala čtyři sta korun stipendium měsíčně. Vrcholovou sportovní kariérou se, jako mnozí dnešní špičkoví sportovci, včetně jejího syna, pochopitelně zabezpečit nemohla. Za vítězství na závodech dostávala pouze medaile a symbolické odměny. Jako třeba deštník či poukázku na nákup v hodnotě, za kterou se dalo pořídit nanejvýš povlečení na peřiny. Nejhodnotnější ceny, jaké kdy na mezinárodních závodech získala, byly z Itálie: moped a kožich.
S gymnastikou jako reprezentantka procestovala svět. Poznala řadu zemí Evropy, Ameriky i Asie. I to byla výsada špičkových socialistických sportovců, které se běžným lidem v socialismu nedostávalo. Ti často mohli vycestovat jen do okolních socialistických zemí. Špičkoví sportovci sice cestovat na Západ směli, ale jejich příbuzní zůstávali doma jako „rukojmí“ režimu.
Rodičům a bratrovi vozila z ciziny alespoň dárky. Z dnešního pohledu někdy banální a nepochopitelné, ale taková byla prostě doba. V tehdejším Československu nebyly běžně k dostání například ani lepší žvýkačky. Když prý domů poprvé přivezla „ty placaté“, její brácha byl v šoku a nechápal, že někde se takové věci dají normálně koupit. Jindy přivezla ze zahraničí zase kiwi. Pouze jeden kus, aby doma ukázala, že takové neznámé exotické ovoce vůbec existuje. Měli ho pak doma dlouho vystavené. Bylo už úplně shnilé, ale nechávali si ho jako vzácnost.
Byla ještě mlaďounká. Viděla, že se na Západě žije jinak, ale o politice nepřemýšlela. Ve sportovním centru se o ní nemluvilo. S lidmi z jiného prostředí ani příliš nepřicházela do styku. Před losangeleskou olympiádou byla ve vrcholné formě. Na předolympijských závodech v USA se jí dařilo. Na American Cupu v roce 1983 v silné světové konkurenci vybojovala 3. místo ve víceboji a vyhrála závod na kladině. Mluvilo se o ní jako o velké naději na olympijskou medaili.
Pak přišlo šokující rozhodnutí ze Sovětského svazu, že se sportovci socialistických zemí nesmějí LOH v Los Angeles 1984 účastnit. Ani ne tři měsíce před začátkem her. Bojkot LOH 1984 byl odvetou za to, že řada sportovců ze západních zemí nepřijela na olympiádu v Moskvě na protest proti invazi Sovětského svazu do Afghánistánu.
Léta dřiny najednou „vyletěla komínem“. Nerozuměla tomu. Bylo jí pouhých patnáct. Trenéři jim prý vysvětlili, že když Rusáci rozhodli, tak Češi musí automaticky poslechnout.
21. května 1984 se v Praze konala mezinárodní konference, které se zúčastnil prezident Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch. Snažil se ještě přesvědčit socialistické státy, které oznámily bojkot olympiády, aby změnily svůj postoj. Neúspěšně. Kostky už byly vrženy.
Alena Coufalová po letech vzpomínala v rozhovoru pro iDnes.cz:„Tolik jsme se těšili, už jsme měli nafasované oblečení. Sovětský svaz ale rozhodl, že bude olympiádu v Americe bojkotovat, museli jsme je poslechnout, takže jsme tam nemohli ani my. Bolelo to, nechápala jsem to, vždyť mi bylo teprve patnáct…. Ale to vám říkám, my bychom jim to tam natřeli! Určitě bychom přivezli medaile!“
Řada z tehdejších československých sportovců byla v nejlepším sportovním věku a nenávratně přišla o možnost, na kterou se roky připravovala. Na vrcholu sportovní kariéry byl tehdy také například skvělý reprezentační tým házenkářů, jehož jádro bylo tvořeno hráči Dukly Praha, kteří v témže roce vyhráli Pohár mistrů evropských zemí. Mezi medailové favority patřili mistři světa z roku 1983, koulařka Helena Fibingerová, běžkyně Jarmila Kratochvílová, diskař Imrich Bugár a řada dalších sportovců.
Do Los Angeles nesměli. Místo olympiády se museli účastnit náhradního „trucpodniku“. Po roce 1989 někteří z nich uspořádání náhradních her odsoudili. Například Jozef Pribilinec, olympijský vítěz z roku 1988, mistr Evropy 1986 a stříbrný z MS 1983 a 1987, o akci „Družba 1984“ řekl: „Byl to vrchol svinstva ve sportu. Žádná náplast, obyčejná ignorance a výsměch reprezentantům.“
Pouze dvě socialistické země se vzepřely sovětskému diktátu. Rumunsko a Jugoslávie se LOH v Los Angeles, přes „nedoporučení“ Moskvy, přece jen zúčastnily. Rumunské gymnastky tak měly, při neúčasti sovětských, československých a východoněmeckých gymnastek, medailové „žně“. Získaly osm zlatých medailí. K tomu další stříbrné a bronzové kovy. Zářila zejména Ecaterina Szabóová se čtyřmi zlatými a dvěma stříbrnými.
Alena Dřevjaná musela, jako všichni českoslovenští sportovci, místo americké olympiády na náhradní hry, které se narychlo uspořádaly na různých místech, v několika zemích tehdejšího socialistického tábora. Gymnastické soutěže se odehrály na Moravě. Místo do Los Angeles, tak jela Alena soutěžit do Olomouce!
Alena Dřevjaná na “Hrách přátelství “ v Olomouci v roce 1984, kterých se účastnila místo LOH v Los Angeles, na které nesměla.
Na „Hrách přátelství“ získala dvě bronzové medaile: v týmové soutěži a ve finále na kladině. O rok později ve finále víceboje na Mistrovství Evropy 1985 skončila devátá a osmá v přeskoku. Na MS v Montrealu v témže roce vybojovala skvělé 5. místo v soutěži družstev a v individuálním víceboji obsadila 20. příčku.
Na další olympiádu v roce 1988 v Soulu už čeští sportovci jet směli. Alena skončila v soutěži týmů 7. a ve víceboji jednotlivkyň 26. Stále patřila mezi výborné závodnice, ale na nejužší světovou špičku, jako o čtyři roky dříve, už to nebylo.
Podobně na tom byla její dlouholetá skvělá reprezentační kolegyně, o půl roku starší Hana Říčná, stříbrná z MS 1983 na kladině a bronzová z MS 1985 na bradlech: „Chtěla jsem se za každou cenu olympijských her zúčastnit. Rok 1984 byl pro mě vrcholem, očekávala jsem zisk medaile. Před dalšími hrami jsem podstoupila dvě operace ramene, už to nebylo ono,“ říkala Říčná, která žije na Floridě, po letech v médiích.
Na LOH v Soulu 1988 byla Hana Říčná spolu s Alenou Dřevjanou a dalšími děvčaty sedmá v týmové soutěži. Ve víceboji jednotlivkyň skončila na 29.pozici. Tři místa za Alenou Dřevjanou.
Gymnastickou kariéru na začátku devadesátých let Alena Dřevjaná definitivně uzavřela. Vdala se a přijala příjmení Coufalová. Společně s manželem Vladimírem v domku v Ludgeřovicích na Opavsku vychovala tři potomky. Všichni se dali na sport. O nejstarším synovi-fotbalistovi, po otci Vladimírovi už byla řeč. Mladší dvojčata Petr a Jana se dala na krasobruslení. Oba získali medaile z mistrovství republiky.
Podařilo se jí vytvořit šťastnou a fungující rodinu. Některým jiným gymnastickým kolegyním to bohužel nevyšlo. Jejich tělo bylo z obrovské dřiny tak zničené, že se jim nepodařilo mít děti.
Patnáct let oblékala reprezentační dres. Doma má z gymnastické kariéry sbírku 164 medailí. Startovala na čtyřech mistrovstvích Evropy a světa, i na olympiádě v Soulu 1988. Získala 12 titulů mistryně republiky. Její doménou byla především kladina a bradla.
Aktivní pohyb zůstal součástí jejího života i po konci kariéry. Později začala působit jako trenérka. S pohybovou přípravou pomáhala také atletům, krasobruslařům či fotbalistům.
Nemohla na olympiádu do Los Angeles, na svůj vrchol kariéry, ale nezatrpkla. Ničeho nelituje. Sportovní gymnastika jí v životě prý víc dala, než vzala. Je přesvědčená, že tvrdé podmínky a skromné prostředí ji skvěle připravily pro život.
„Nejdůležitější je zůstat skromný, vnímat okolí a všímat si, od koho z jiných lidí se můžu něco naučit. Je třeba si uvědomit, že mezi námi jsou lidé, kteří mají nějaký handicap, a přesto se snaží s životem poprat. To si pak vždycky řeknu, že tito lidé musí dokázat mnohem víc než já, která mám zdravé nohy a ruce. Z takových lidí je třeba brát si příklad,“ říká.
V tomto duchu se také snažila vychovat i své děti, na něž je hrdá. Fotbalové zápasy syna Vladimíra sleduje doma často až ze záznamu. Sedět v klidu na sedačce nevydrží. Obývákem prý pobíhá jako lvice v kleci.
Vítězné finále Konferenční ligy londýnského West Hamu s italskou Fiorentinou, které se hrálo před třemi lety v pražském Edenu, si ale ujít nenechala. „Bylo to úžasné! Ohromný zážitek, všem nám tekly slzy,“ svěřila se v médiích po utkání, které sledovala na stadionu s manželem, snachou Hanou i vnoučaty Nicolasem a Natálkou.
Určitě si v televizi nenechá ujít ani utkání nadcházejícího světového šampionátu ve fotbalu. Pro syna Vladimíra to bude první, a nejspíš také poslední, závěrečný turnaj mistrovství světa v jeho dlouholeté úspěšné reprezentační kariéře. Na dotaz iDnes.cz, jestli tím trumfne maminku, která dlouhé roky reprezentovala a byla na olympiádě v Soulu, odpověděl:
„Těžko porovnávat, protože pro nás fotbalisty je mistrovství světa víc než olympiáda. Ani jsme to s mamkou nikdy moc neřešili, ale vím, že má doma v šuplíčku odpárané české lvíčky z dresů, spoustu fotek, medailí. Taky byla vždycky hrdá Česka.“
Další zdroje:
https://statistiky1ligy.fotbal.cz/hrac/vladimir-coufal-ii/5558
https://www.pametnaroda.cz/cs/drevjana-coufalova-alena-20160425-0
https://en.wikipedia.org/wiki/Alena_D%C5%99evjan%C3%A1
https://www.idnes.cz/fotbal/euro-2021/alena-coufalova-vladimir-coufal-rodice-detstvi.A210518_173248_euro-2020_malu
https://olomoucky.denik.cz/fotbal-zajimavosti/vladimir-coufal-maminka-alena-coufalova-finale-west-ham-eden.html
https://www.idnes.cz/fotbal/mistrovstvi-sveta-ve-fotbale/vladimir-coufal-rozhovor-reprezentace-ms-rodina-kauzy.A260602_151624_ms-fotbal_czo
