Článek
Celý druhý den soutěže se protrápil, jak říkal v rozhovoru pro Radiožurnál Sport. I tak mladý český atlet na rakouském Hypo-Meetingu v Götzisu nasbíral úctyhodných 8 400 bodů, což je výkon, který jsme od českého desetibojaře devatenáct let neviděli. Ostrý limit pro srpnový evropský šampionát v Birminghamu je 8 300 bodů, takže účast na Evropě už má Tomas Järvinen jistou.
Právě na tradičním mítinku v rakouském Götzisu v květnu roku 2001 pozdější olympijský vítěz Roman Šebrle (51) jako první v historii desetiboje zdolal magickou hranici 9 000 bodů. Nasbíral celkem 9 026 bodů a vytvořil rekord, který vydržel 11 let jako světový a dodnes je českým národním rekordem.
V českých historických tabulkách se 20 letý Tomas Järvinen svým výkonem posunul už na čtvrté místo za trojici legend - Roman Šebrle, Tomáš Dvořák a Robert Změlík. Navíc překonal národní rekord do 23 let, který od roku 1991 držel Robert Změlík.
Roman Šebrle, který - vedle moderování na Prima TV - vede jako trenér v pražské Dukle jinou skupinu atletů, byl jako divák o víkendu přímo v Götzisu u toho a svému následovníku také hlasitě fandil.
Výsledek je výborný, ale mohl být ještě lepší. Dle svých slov si Tomas věřil až k hranici 8 600 bodů. Nejvíce zaostal v kouli. Jak říkal v rozhovoru pro ČT Sport, i v rozcvičení vrhl víc než v závodě.
„S desetibojem v Götzisu jsem celkem spokojen. Neřekl bych, že to byl nejlepší výkon, jaký jsem mohl předvést. Ale doufám, že na ME to bude o dost lepší. Nejvíce jsem spokojen se čtvrtkou, byl to skvělý čas, ale i tam se dá zlepšovat a doufám, že právě ba ME jej zlepším. Nejhorší disciplína byl vrh koulí, tam se mi to vůbec nepovedlo. Bohužel druhý pokus byl celkem slušný, ale koule mi vyklouzla z roky a vím, že tam mám minimálně o metr na víc,“ stojí k závodu na klubovém webu pražské Dukly.
První den zaběhl osobní rekord na stovku 10,61 a výrazný osobák na 400 metrů 47,69, v neděli si maximum v disku ustanovil na 43,76, v tyči vyrovnal výkonem 490 cm a v oštěpu vylepšil hodem dlouhým 62,20.
Celý druhý den mítinku se potýkal se zdravotními problémy. Už před první disciplínou spadl na překážku a odrazil si patu. Ještě horší to pak bylo v tyčce. Spadl přímo do kastlíku a poranil si koleno, které ho pak bolelo zbytek soutěžního dne.
S trenérem dokonce zvažovali možnost odstoupení ze závodu. Ale moc ho chtěl dokončit a získat potřebné body, což se nakonec povedlo. Zranění snad nebude nijak vážné a nemělo by ovlivnit další průběh sezony. Před rokem na stejném místě svůj první velký závod dospělé kariéry ukončil předčasně. Během prvního dne se zranil, nedokončil skok do výšky a odstoupil.
Pro toho, kdo sleduje atletku trochu více, není jméno Tomas Järvinen nové. Před dvěma roky se stal juniorským mistrem světa. Český desetibojař v Limě ziskem 8 425 bodů překonal rekord šampionátu, osobní i národní maximum a jen o 10 bodů zaostal za juniorským světovým rekordem. Na konci sezony figuroval v nominaci Evropské atletiky na vycházející hvězdu roku.
Atletické geny má po rodičích. Jeho maminkou je bývalá reprezentantka, atletická sedmibojařka Kateřina Nekolná. Tatínkem někdejší finský desetibojař Mika Järvinen, který jako trenér kdysi spolupracoval také s trojnásobným mistrem světa v desetiboji Tomášem Dvořákem.
Tomas Mikael Järvinen (20) se narodil v Praze. První roky života ale prožil s rodiči ve Finsku. V jeho čtyřech letech se přestěhovali zpět do Prahy. Do Finska se stále rád vrací. Na sport byl odmalička velmi šikovný. Od tří let hrál tenis, a později také fotbal. Rád lyžoval i jezdil na snowboardu. Nakonec ho naplno zlákala atletika, ke které přešel.
Je vysoký a světlovlasý. Vypadá jako Fin. Jinak je to ale Čech „jako poleno“.
Tomasova maminka Kateřina Nekolná (50) je pražskou rodačkou. Dětství prožila na Jižním Městě, kde také začala na Hájích s atletikou. Stala se čtyřikrát mistryní republiky v atletickém sedmiboji. V roce 1994 byla 16. na MS juniorů. Zúčastnila se seniorského ME 1998 (12. místo) a MS 1999 (16. místo). Jejím největším atletickým úspěchem bylo druhé místo na světové univerziádě 1999 na Mallorce. Kariéru předčasně ukončila už v 27 letech.
Stihla vystudovat dvě vysoké školy, trenérství na FTVS UK a žurnalistiku na FSV UK. Nejdřív ji přijali na Fakultu tělesné výchovy a sportu UK. V roce 1999 si k tomu přidala ještě studium žurnalistiky. Jejím učitelem na Fakultě sociálních věd UK byl známý televizní komentátor a dlouholetý vysokoškolský pedagog Robert Záruba (58).
Díky němu se také dostala, jako někteří jiní, k práci v České televizi. Už předtím byla členkou rozhlasového Dismanova souboru. Recitovala básně, vystupovala v divadle. Věnovala se výslovnosti a fonetice, takže už přišla do televizního prostředí slušně připravená.
Nejdříve tu pracovala externě, stala se atletickou reportérkou, později moderovala sport v Dobrém ránu, vyzkoušela si i komentování, a také se stala moderátorkou prestižního pořadu Branky, body, vteřiny a dalších sportovních pořadů.
V říjnu minulého roku na vlastní žádost odešla z redakce ČT Sport. Po čtvrt století! „Je tam dost DUSno,“ naznačila vtipně v médiích, kdo může za zhoršení vztahů v redakci. Nynějším šéfem redakce ČT Sport je totiž dlouholetý komentátor Michal Dusík (55). Kateřina Nekolná ještě k celé záležitosti s úsměvem podotkla: „Ale jak říkal Ota Černý, ti nejlepší se nemusejí bát z ČT odejít.“
Stala se tiskovou mluvčí Fotbalové asociace České republiky pro ženskou fotbalovou reprezentaci a ligu. Kromě toho učí techniku a kulturu mluveného slova.
Kateřina je také autorkou a tváří projektu „Vždycky přilba“. V roce 2022 ztratila v 76 letech otce Petra, jemuž se stala osudnou vyjížďka na kole. Po této tragické zkušenosti se snaží otevřít oči ostatním lidem. „Doufám, že tento projekt zachrání alespoň jeden jediný život. Kéž by jich ale bylo více,“ řekla v jednom rozhovoru.
Její aktivitu v minulosti podpořili kolegové a kolegyně z ČT, jako Robert Záruba, Darina Vymětalíková či Barbora Černošková, a také známí sportovci, například Michal Krčmář nebo Jiří Ježek, i kamarádky a osobnosti ze showbyznysu, například Eva Decastelo, Ester Janečková nebo Nela Boudová. Heslem kampaně je slogan „Vždycky přilba“.
Kateřina Nekolná má dva syny ze dvou různých vztahů. Starší Tomas má příjmení Järvinen po svém otci. Tím je bývalý finský atlet a později trenér Mika Järvinen, s nímž však Kateřina už dlouho nežije.
Sama k tomu v jednom z dřívějších rozhovorů řekla: „Být mámou je v podstatě moje hlavní povolání, protože jsem na oba syny dlouhodobě sama. Musím se otáčet a snažit, aby kluci měli vše, co potřebují. Takže maminka na plný úvazek.“
Jak Kateřina Nekolná říká, Tomasův otec se do výchovy syna moc nezapojoval. Do jeho sportovního života ale ano, protože je prý „blázen do atletiky“. Místo dětského hřiště spolu vždy se synem chodili na to atletické. Není tedy divu, že Tomas nakonec u atletiky zakotvil. Tomas je teď prý pro svého otce největší talent, se kterým se kdy setkal, i když už dávno syna sám netrénuje.
Mika Järvinen by byl býval rád, kdyby jeho syn, který má české i finské občanství, reprezentoval v atletice Finsko. Tomas se ale rozhodl, stejně jako běžkyně Kristina Sasínek Mäki, která má také finského otce a českou matku, a řešila stejné dilema, že bude působit v českých reprezentačních barvách.
Se synovým rozhodnutím se nakonec prý smířil i otec Mika. „Táta chtěl, abych reprezentoval jeho zemi. Ale vidí, že v Česku mám větší podporu, a on chce pro mě to nejlepší,“ řekl k tomu Tomas před lety v médiích.
Tomas měl v dětství problémy se zdravím, s imunitou. Byl podvyživený a často nemocný. Měl obtíže s psychosomatickým zvracením. Hledání řešení a důvodu, proč se to děje, bylo prý, jak se svěřila Kateřina Nekolná v jednom z rozhovorů, velmi náročné. Trable Tomasovi pomohl vyřešit až lékař Jiří Dostál, a také přispěl svým přístupem nový trenér Josef Karas, do jehož tréninkové skupiny Tomas před pár lety přešel.
Tomasův trenér Josef Karas (47) byl také desetibojařem. Olomoucký rodák dlouho žil v Kanadě. Jeho osobní rekord v desetiboji má hodnotu 7 922 bodů. Jeho svěřenec Tomas ho tedy už překonal. Karas se stal dvakrát mistrem České republiky. Kromě atletiky byl v minulosti úspěšný také díky své atraktivní vizáži. V roce 2010 získal 2. místo na soutěži mužských modelů Mister World v Jižní Koreji.
Dnes je Josef Karas uznávaným trenérem. Působí v Armádním sportovním centru Dukly Praha, kde vede skupinu atletů. S ním do ní přešli před dvěma lety též dálkař Radek Juška (33) a Tomas Järvinen. Podle trenéra má jeho mladý svěřenec výjimečné předpoklady.
Dle vlastního vyjádření v jednom z rozhovorů má Tomas prý zatím rezervy zejména v kouli a dálce, a také cítí možnost zlepšení ve sprintu na 100 metrů. V dospělé kategorii se musel vypořádat se změnami. Těžším diskem a koulí, vyššími překážkami. Ale zvládá to čím dál lépe.
Česká atletika v něm má obrovský talent a velkou naději pro blízkou budoucnost. Patří k největším objevům posledních sezón nejen v českém měřítku. Má stále ještě veliké rezervy a značný potenciál se dále zlepšovat. Česko by v něm opět mohlo mít už poměrně brzy desetibojaře světové úrovně, který může atakovat hranici devíti tisíc bodů a bude sbírat medaile jako jeho předchůdci, legendy české i světové atletiky Robert Změlík, Tomáš Dvořák a Roman Šebrle.
Tomas se toho evidentně nebojí. V rozhovoru na Radiožurnálu Sport před časem na dotaz moderátorky Kateřiny Neumannové (53), bývalé slavné lyžařky a olympijské vítězky, zda jsou pro něj výkony a bodové zisky těchto velikánů výzvou, řekl: „Určitě a těším se ty výzvy zkusit pokořit.“
Vloni kvůli zdravotním problémům nedokončil žádný víceboj. Letos se v dobré formě předvedl už v zimě v hale, kde získal první dospělý český titul v sedmiboji. Nemohl však startovat na halovém mistrovství světa, protože neměl potřebný druhý výkon do žebříčku. Na mítinku v Götzisu ale už na halový výkon z českého mistrovství úspěšně navázal.
Jeho výsledek z Götzisu je bodově nejlepším českým desetibojem od roku 2007. Tehdy vyhrál Roman Šebrle na světovém šampionátu v Ósace ziskem 8 676 bodů. Desetibojaři mnohdy dozrávají později. Ve dvaceti letech má Tomas Järvinen tedy na nejlepší výkony a úspěchy kariéry pořád spoustu času. Pokud mu vydrží zdraví, což je jistě též alfa a omega úspěchu, můžeme se od něj dočkat velkých výkonů a nejedné medaile ze světových či evropských soutěží.
„Nechceme nic uspěchat. Budeme pracovat dále na technice a rychlosti, pomalu začneme pracovat na dalších věcech. Hlavním cílem jsou olympijské hry v Austrálii 2032,“ nastínil svůj pohled v rozhovoru pro ČT Sport jeho trenér Josef Karas.
