Článek
Natáliin otec Vsevolod Hejk se narodil v Oděse. Po matce byl Rus, po otci Čech. Jeho otec Jaroslav Hejk se dostal na pomezí, na Ukrajinu a do Ruska jako zástupce české banky. Bohužel se nakazil tyfem a ve dvaačtyřiceti letech nemoci podlehl. Zanechal po sobě vdovu se třemi dětmi. Na Ukrajině a v Rusku byla bída, a tak osiřelá rodina využila českého původu zemřelého otce a požádala na konzulátu v Kyjevě o československé pasy. Dostala se tak díky tomu do Československa. Babička Natálie získala v roce 1921 místo učitelky na ruském gymnáziu v Moravské Třebové.
Matka Natálie se jmenovala Mária, za svobodna Buociková, a narodila se v Turčianském sv. Peteru v okrese Martin. Rodiče Natálie se poznali na Oravě, kde její otec získal místo hlavního inženýra na stavbě silnice. Matka tam nastoupila jako učitelka. Po svatbě se přestěhovali do Žiliny, kde se jim narodila nejprve dcera Věra a pak v roce 1954 Natália.
Žilinská rodačka Natália Hejková se dostala k basketbalu poměrně pozdě. Začala ho hrát až ve čtrnácti letech, ale dělala v něm velmi rychlé pokroky. „Basketbal mi byl asi určený sudičkami. Vyzkoušela jsem všechny možné sporty, od hraní fotbalu s kluky na ulici až po skoky do vody,“ řekla k tomu po letech pro Paměť národa Natália Hejková. Basketbal prý podle ní zvítězil nejspíš proto, že je to kolektivní sport a lidé, které máte kolem sebe, vám mohou obohatit život. Navíc při hře používáte nejen vytrénované tělo, ale musíte používat i hlavu a vymýšlet různé strategie. A to ji zaujalo nejvíce. Jak se později ukázalo, byla v tom moc dobrá. A to nejen jako hráčka, ale později i trenérka.
Po maturitě padla volba na studium práv v Praze, kde měla příbuzné. Zároveň s tím přestoupila do Prahy jako basketbalistka. V pražském basketbalovém klubu působila v letech 1972-79. Tehdy se jmenoval Slavia VŠ Praha. Zkratka VŠ uprostřed názvu znamenala „Vysoké školy“. S klubem vyhrála v roce 1973 československou nejvyšší ženskou basketbalovou soutěž a zažila i jeden velký mezinárodní úspěch jako kapitánka týmu: vítězství v tehdejším Poháru Ronchettiové v sezoně 1975/76. Dnes se tato soutěž hraje pod názvem EuroCup Women.
Natália patří jako hráčka k legendám klubu, vedle takových jmen jako například Milena Jindrová, Alena Spejchalová, Martina Balaštíková-Babková, Anna Kozmanová-Součková, Hana Zarevúcká, Jana Chlebowczyková, Ivana Nováková-Kotlíková, Eva Fortuníková-Adamcová, Mirka Jarchovská, Eva Němcová, Kamila Vodičková, Martina Pechová, Lucie Ammerová-Husáková, Michaela Pavlíčková, Veronika Bortelová, Lucie Blahůšková, Markéta Mokrošová-Bednářová, Eva Vítečková, Jana Veselá a Kateřina Elhotová.
Některé z jmenovaných legend pražského klubu byly jejím předchůdkyněmi, jiné spoluhráčkami, další následovnicemi a některé dokonce svěřenkyněmi, když je vedla jako trenérka.
Po studiu na vysoké škole se po nějaké době rozhodla pro návrat na Slovensko. Přijala v roce 1979 nabídku malého slovenského klubu z Ružomberoku. Bylo jí pětadvacet, myslela si, že to bude tak na dva roky a pak s basketem skončí. Ale nakonec v tomto městě strávila 24 let. Prvních osm let jako hráčka a poté skoro šestnáct let jako trenérka. Ve třiatřiceti letech s aktivním hraním skončila. Pracovala jako hlavní kontrolorka v jedné projektové organizaci. Začala trénovat děti a odtud se pak, víceméně náhodou, brzy dostala až dospělým hráčkám. V roce 1986 Ružomberok spadl z první ligy do druhé.
Pojď to zkusit, nadhodil mi manažer Jozef Smolek, když nemohl narychlo najít vhodného adepta pro uvolněné trenérské místo. O víkendu už bylo na programu další kolo basketbalové ligy. Rok předtím jsem ukončila hráčskou kariéru, a protože jsem ve městě měla i dobrou práci, začala jsem vedle ní plynule trénovat i děti. Když se tedy uvolnilo místo u ženského týmu a byla rychle potřeba náhrada, přimotala jsem se do cesty. Jozef věděl, jak jsem už coby starší hráčka radila ostatním holkám, a věřil, že krátký záskok zvládnu," vzpomínala Natália po letech v projektu „Bez frází“ na dobu, kdy se stala trenérkou ligového týmu a začala trénovat bývalé spoluhráčky.
Natálii Hejkové se v nové pozici dařilo. Během prvního roku jejího vedení se klub vrátil do první československé ligy, a tak na pozici trenérky už zůstala. Přišly další úspěchy. První rok v celostátní lize šesté místo. Další už třetí místo a o rok později se stal Ružomberok dokonce mistrem Československa. Během šestnácti let společného působení s manažerem Jozefem Smolekem vybudovala Natália Hejková z regionálního klubu jeden z nejsilnějších basketbalových ženských týmů v Evropě.
Po rozpadu Československa se stal Ružomberok desetkrát za sebou mistrem Slovenska. Natália Hejková jako trenérka 2× zvítězila s klubem v Eurolize (1998/99, 2000/01) a 6× se dostala mezi nejlepší 4 družstva, tzv. turnaj Final Four (1992/93, 1995/96, 1996/97, 1998/99, 1999/00, 2001/02). Na Golden Cupu, neoficiálním mistrovství světa klubů v roce 1998 získal SCP Ružomberok pod jejím vedením druhé místo.
Souběžně s prací v Ružomberoku působila také u slovenské reprezentace. Nejdříve byla jako asistentka trenéra v roce 1997 na ME v Budapešti u 2. místa. Jako hlavní trenérka národního týmu Slovenska obsadila s družstvem 8. místo na mistrovství světa v roce 1998 a 4. místo na ME 1999 v Polsku. Tím si slovenská reprezentace zajistila historický postup na LOH 2000 v Sydney. Natália Hejková vedla tým jako trenérka a Jozef Smolek by jeho manažerem. Mezi vedením Slovenské basketbalové asociace a Smolekem ale došlo ke sporům. Nakonec byl měsíc před olympiádou z funkce manažera odvolán. Hejková odmítla bez Smoleka pokračovat. Rozhodla se, že odejde také.
Ružomberok po problémech uvnitř klubu v roce 2003 opustila ještě před skončením sezony. Klubu se dlouho výborně dařilo. "S Jozefem jsme všechno řídili. Nad námi byl majitel, který nás platil, ale my rozhodovali o všem. Vybudovali jsme něco, co se už asi nikdy nebude na takové úrovni opakovat. Kdyby nás odsud nakonec různé vlivy nevyštvaly, asi bych zůstala v Ružomberoku do konce života. Jenže pánbůh to měl vymyšlené jinak. A já zjistila, že se dokážu rychle přizpůsobit kdekoliv po světě, říkala k tomu později v příbězích „Bez frází“.
Po odchodu z Ružomberoku dostala nabídku z maďarské Šoproně. Strávila tam tři roky. Podařilo se jí s klubem vždy probojovat do Evropské ligy. Nejlepšího umístění dosáhla v sezóně 2003/04 – 4. místo ve skupině A a postup do play–off soutěže. V maďarské lize byla se Šoproní 3× vicemistrem země.
Z Maďarska se posléze přesunula do Ruska. Ve Spartaku Moskevská oblast působila v letech 2006-08. Pod jejím vedením se klub stal dvakrát vítězem Evropské ligy a získal dva ruské tituly. V roce 2008 byl vítězem základní části ruské ligy a v roce 2007 se dostal do semifinále Ruského poháru. Byla také asistentkou u ruské reprezentace, s kterou získala s trenérem Igorem Grudinem titul mistryň Evropy na ME 2007 v Itálii a bronzovou medaili na LOH 2008 v Pekingu.
Pak převzala moskevské Dynamo, kde působila v období 2008-09. S Dynamem postoupila do semifinále ruské ligy a do semifinále EuroCupu FIBA. Klubu šéfovala Taťjana Ovečkinová, bývalá basketbalistka, dvojnásobná olympijská vítězka, matka slavného hokejisty Alexandra Ovečkina. „Byla svérázná. Do haly přišla v kožichu a s cigaretou v ruce. Říkali mi, že se plete trenérům do řemesla. Mně to však nedělala. Poznala jsem i jejího syna Alexe, já jsem velký hokejový fanoušek. Působil příjemně. Jednou přišel na zápas. Basketbal přestal lidi zajímat, všechny pohledy patřily jemu. V Rusku je velmi populární.“ vzpomínala Natalia Hejková po letech.
V Rusku několik let žila a trénovala. Dobře ho poznala. Z Ruska a Ukrajiny má navíc předky. „Občas to bylo dost smutné. Chodila jsme normálně nakupovat, žila normální život. Někdy jsem ale zeleninu kupovala před samoobsluhou, protože tam seděly nějaké babky a prodávaly čtyři mrkve, protože potřebovaly peníze. Ty obrovské rozdíly, hlavně v Moskvě - obrovské bohatství a pak ty babky před samoobsluhou. Viděli jsme ale i jiné věci, nejen ta velká města, ale i to reálné Rusko,“ vzpomínala na život v Rusku později.
V jiném rozhovoru na téma Rusko zase uvedla: "Rusové rozumí hlavně síle a věří hlavně síle. Ve sportu je to zdroj fenomenálních úspěchů, v politice to působí tragédie. “ Po napadení Ukrajiny Ruskem později říkala: „Dotýká se mě to velmi silně. Mám po světě spoustu známých, taky v Rusku, ale nejvíc se mně dotýká, co se odehrává… „V Chersoně žila moje prababička. Jsou tam pochovaní mí předci, můj otec se tam narodil, odtamtud utekli,“ vyprávěla pohnutě o černomořském přístavu.
V březnu 2011 začala působení ve španělském klubu Ros Caseres Valencia. Ač se týmu, který byl „našlapaný“ hvězdami, docela dařilo, po neshodách s manažerkou byla odvolána, přestože ji hráčky podporovaly. „Když jsem přemýšlela o tom, kde bych chtěla v životě trénovat, tak jsem si vždycky říkala, že ve Valencii. Byl to můj tajný sen, protože to město mám hrozně ráda. Hrály jsme tam Euroligu s Ružomberokem a to město mi přirostlo k srdci. Je to u moře, je tam staré město, nová část, výborný basket, prostě fajn. Když se to pak ale uskutečnilo, tak to byla noční můra,“ vzpomínala později.
Manažerka kluby jí prý psala také 20 zpráv denně, k tomu e-maily, byla jako stalker. Umístila prý kamery na tréninku, aby mohla trenérku sledovat, co s týmem dělá. Sama trenérka to už chtěla dávno vzdát, ale hráčky ji přemlouvaly, aby zůstala. Nakonec ji manažerka klubu odvolala. Nesedly si. Všechno zlé je pro něco dobré. Platilo to i v tomto případě. Španělský vyhazov ji otevřel cestu do Prahy a dalšímu mimořádně úspěšnému a dlouhému trenérskému angažmá.
V listopadu roku 2012 byla představena jako hlavní trenérka týmu ZVVZ USK Praha. Vrátila se tak do klubu, kde už působila pod bývalým názvem jako hráčka. Do klubu, který je vedle Ružomberoku její „srdcovkou“. Který považuje za svoji poslední trenérskou zastávku. Tato „zastávka“ se pořádně protáhla. A je to moc dobře. Její pražská trenérská mise se stala mimořádně úspěšnou. Už před minulou sezonou sice sama avizovala, že ročník 2023/24 bude posledním na lavičce pražského klubu, ale nakonec si poté, co přivedla tým k rekordnímu čtrnáctému českému mistrovskému titulu po sobě a k třetímu místu v Eurolize, vše rozmyslela a působení na trenérské lavičce po dohodě s vedením klubu ještě o rok prodloužila.
K třináctiletému působení v roli trenérky ZVVZ USK Praha a otázce motivace v jednom rozhovoru před časem uvedla: „Používám na to jednu větu z filmu Vratné lahve, kde pan Svěrák tvrdil, že dává výpověď, protože už tam není rád. Já jsem tady pořád ještě ráda.“
Před středeční odvetou play off o postup do Final Six proti francouzskému Landes však Natália Hejková oznámila, že půjde o její poslední utkání Evropské ligy na lavičce před domácími fanoušky. Po sezoně se s pozicí hlavní trenérky klubu rozloučí. „Přišel čas. Dohodli jsme se s vedením, že to tak bude nejlepší. Myslím, že tým potřebuje refresh. A když je refresh, tak musí začít u trenérky,“ řekla k tomu pro iRozhlas.cz.
Pražanky vyhrály díky obratu ve druhém poločase. Hlavní oporou byla americká pivotka Brionna Jonesová, která zaznamenala 31 bodů. Natália Hejková si tak poslední mezinárodní utkání na pražské lavičce týmu užila s vítěznou tečkou a ovacemi fanoušků. Pražský klub si vítězstvím zajistil postup na Final Six, které se bude konat v Zaragoze.
„Myslím, že jsem to zvládla úplně fajn. Bála jsem se, že to bude horší, ale nebylo. Hrálo se strašně tvrdě, rozhodčí to pouštěli a v okamžiku, kdy začali více pískat, tak se ukázalo, že jsme basketbalovější. Brala jsem to jako zápas, který je důležitý pro postup do Final Six a to bylo správně,“ hodnotila Hejková utkání pro iRozhlas.cz.
Natália Hejková byla trenérskou průkopnicí, jednou z prvních žen mezi profesionálními trenéry. V dobách kdy jako trenérka na evropské scéně začínala, sama cítila velké rozdíly ve vnímání její pozice oproti mužským kolegům. Dnes už to vidí jinak:
„Předsudky už skoro vůbec necítím. Situace v basketbale se mění tak, že je pro některé diváky zajímavější než ten mužský. Opět to přichází z místa, odkud basketbal přišel, tedy z Ameriky. Ženský basketbal je jeden z nejvíce rozvíjejících se sportů. Co se týká žen, myslím, že fotbal je první a basketbal je hned za ním. Je pravda, že pokud jde v Americe o fotbal, tak sama, pokud jsem nějaké Američanky trénovala, ony vždy začínaly fotbalem, první jejich sport byl fotbal. Každá z nich ho uměla hrát perfektně, občas jsme si ho na tréninku zahrály. U nás jsou tedy předsudky stále menší a menší, já jsem se s nimi střetávala tak před 25 lety. Dnes už mám plno kolegyň a také v Evropě a Americe je to úplně normální,“ prohlásila vloni na trenérské konferenci Mosty.
Sama brzy strčila řadu mužských kolegů do kapsy. Spolu s Jozefem Smolekem vytáhla před lety regionální Ružomberok z druhé ligy až na evropský vrchol. Poté úspěšně působila v Maďarsku a Rusku a také u reprezentačních týmů. Přidala další čtyři tituly v Eurolize. A to další nabídky v posledních letech odmítala. Mohla se stát trenérkou několika národních týmů, ale chtěla se už ve svém věku soustředit pouze na práci v pražském klubu.
V posledních letech obdržela také řadu ocenění. Je kupříkladu majitelkou titulu Nejúspěšnější slovenské trenérky basketbalistek ve 20. století. V roce 2018 se stala členkou Síně slávy slovenského basketbalu a v roce 2019 členkou Síně slávy mezinárodní basketbalové federace FIBA. Od roku 2019 je členkou výkonného výboru Světové asociace basketbalových trenérů.
Je historicky nejúspěšnější trenérkou ženského klubového basketbalu v Evropě. Ve čtyřech zemích (Československo, Slovensko, Rusko a Česká republika) získal celkem 26 ligových titulů a pět celkových triumfů v Evropské lize.
Jak řekla kdysi v jednom rozhovoru, uspěje jen ten, kdo neuhne a vytrvá. Když se jí jednou zeptali na recept na trenérský úspěch, řekla také, že se vždy snaží vytvořit rodinnou atmosféru v týmu a hodně mluví s hráčkami nejen o basketbalu.
„Bavím se s nimi i o tom, co třeba doma vaří, ale i klidně o politické situaci. Američanky z toho bývají někdy v šoku. Občas jim dám třeba nějakou otázku z historie a ony to pak musí doma nastudovat,“ říkala Natália Hejková před pěti roky Marku Ebenovi v pořadu Na plovárně. „Vztah mezi hráčkou a trenérkou pak není jen o tom, kdo je nadřízený a podřízený, ale je to partnerství. Myslím si, že je to důležité“.
Ve stejném rozhovoru také říkala, že ať dopadne utkání jakkoliv, nikdy nesmí ukázat hráčkám jako trenérka slabost. Nikdy před nimi nebrečí. Vždy se snaží zůstat vzorem. Vždy působila energicky, svěřenkyně hlasitě dirigovala, zápasy velmi prožívala.
„Čiší z ní obrovská vůle vítězit a umí ji přenést na hráčky, což je podle mého názoru unikátní vlastnost. Její další velkou předností je umění sestavit tým tak, aby si hráčky sedly na hřišti i mimo něj,“ říkala pro iDNES.cz Kateřina Suchanová-Elhotová, dnes už legenda ZVVZ USK Praha, která pod slovenskou trenérkou hrála devět sezon. „Paní trenérka Hejková má můj velký obdiv. Stojí za historickými úspěchy v několika klubech a basketbalu dokázala hodně obětovat,“ dodala ještě.
Natália Hejková zasvětila život basketbalu. Sama děti nemá. Na toto citlivé téma se jednou vyjádřila: „Neberu to jako daň za úspěch. Když nastal v životě ten zlom, že budu trénovat, tak jsem byla sama a byla to výhoda. Začalo mě to tak nesmírně bavit, že jsem neměla pocit, že mi něco chybí. Člověk by byl samozřejmě rád, kdyby měl děti, ale kdybych je měla, tak bych zase nedělala to, co dělám.“
S pozicí hlavní trenérky ZVVZ USK Praha se Natália Hejková po sezoně rozloučí. Sedmdesátku už oslavila vloni. Chce trochu „ubrat plyn“. Letos opět přivedla pražský tým do Final Six. Naposledy. Končí na vrcholu. Zanechává se sebou dlouhé roky skvělé práce a velké úspěchy. Neloučí se s Prahou, stala se už jejím domovem. Má tu byt, řadu přátel, v Praze mají její rodiče i prarodiče společný hrob. Neloučí se nejspíš ani s klubem samotným. Není vyloučená další spolupráce nějakou jinou formou. Ještě to prý není jasné. „Vzhledem k tomu adrenalinu, co jsem zažívala, by nějaký absolutně klidový režim pro mě byl asi zlý. To je, jako když někdo odjede po stresovém období na dovolenou a dostane na ní hned druhý den infarkt,“ uvedla dle Sport.cz.
Další zdroje: webové stránky ZVVZ USK Praha, webové stránky Slovenského olympijského výboru, pořad ČT
