Článek
Máme trenéra, jakého máme. Není to žádný vizionář typu „Guardiola“. Není to ani „koumák“, jakým byl Karel Brückner, který měl propracovanou taktiku, zejména standardní situace. Takovým Hašek není a už prostě nejspíš také nikdy nebude. Je ale třeba také přiznat, že nemáme borce evropské či dokonce světové extratřídy. S hráči, které má aktuálně Ivan Hašekk dispozici, by ani Pep Guardiola nemohl hrát atraktivní technický, kombinační fotbal, který hraje Manchester City.
Poslední utkání české reprezentace ukázala zlepšení.To je třeba přiznat a ocenit. Ivan Hašek přestal tápat, vyslyšel kritiky, vsadil na hráče, kteří v klubech hrají a mají dobrou formu. Využil také vazby mezi současnými a bývalými fotbalisty plzeňské Viktorie a pražské Slavie a doplnil je dalšími hráči, kterým se aktuálně v klubech daří.
Haškovi se, možná i jistou shodou okolností, podařilo konečně stabilizovat základní sestavu, vytvořit její kostru, která sehrála poslední tři utkání Ligy národů. Mezi její základní „kameny“ patří Souček, Coufal, Provod, Chorý, Vitík, Holeš, Kovář, Černý a Šulc. K nim se připojuje nově Červ. Mezi tyto hráče patří také trenérův oblíbenec Ladislav Krejčí. Hodně pomohl i „znovuobjevený“ Jan Bořil.
Reprezentace díky personální stabilizaci také našla svůj styl hry. Zjednodušila ji, ale není to zdaleka jen „vše na Chorého“, jak se někdy říká. Faktem je, že Tomáš Chorý v současné formě dokáže vyhrávat náročné souboje s obránci, udržet míče po dlouhých nákopech od obránců či brankáře. Je to velká pomoc. A není to rozhodně špatná taktika, ani taktika, za kterou by se musel Ivan Hašek stydět. Koneckonců používal ji také Karel Brückner s Janem Kollerem. A to měl celkově tým složený z výrazně větších individualit. Přesto to hráči zezadu mnohokrát zjednodušili dlouhým nákopem na Kollera, kterým Ujfaluši a spol. vyřadili útočníky a záložníky soupeře ze hry. Koller dokázal míč „zalepit“ pro sebe či ho posunout do výhodné pozice pro Baroše, Nedvěda, Rosického, Poborského, Šmicera a další.
O něco podobného se snaží poslední utkání dnešní reprezentanti pod vedením Ivana Haška. Využívají fyzicky mimořádně disponovaného Tomáše Chorého na hrotu útoku, který má formu z klubu a zdá se, že v poslední době fotbalově i lidsky vyzrál. Funguje mu zejména spolupráce s nedávnými spoluhráči z Plzně Lukášem Červem a Pavlem Šulcem. Ti tři o sobě vědí „poslepu“. Kdo kam naběhne, Pavel Šulc jako „podhrot“ nabyl sebevědomí. Na jeho výkonech i řešení šancí je to znát.
Lukáš Červ přinesl do zálohy novou dynamiku, rychlost a důraz. Atributy, které týmu chyběly. Daří se také Lukáši Provodovi, který se už na jaře vrátil do výborné formy a pokračuje v tom i na podzim. Lepší a horší momenty zatím střídá Václav Černý. Potenciál má určitě větší. Důležité je, že v klubu po změně působiště pravidelně nastupuje. Momentálně do základu patří. I proto, že v ofenzivě chybí větší konkurence.
Díky Červovi trochu opadla i kritika výkonů Tomáše Součka. Tomu jde partnerství s živým Červem v záloze k duhu. Souček je ten, kdo běhá „pořád stejně“, pozičně vykrývá prostory, neúnavně „jezdí“ celé utkání tam a zpět, zachraňuje situace, když se ostatní nestíhají vrátit. Ale není to samozřejmě vytříbený technik a kreativec. To mu není vlastní. Nemá na to, aby tvořil hru, posílal centry a průnikové přihrávky na útočníky. On to o sobě ví, proto mnohokrát raději přihraje na jistotu, do strany, dozadu, což mu pak fanoušci vyčítají. Jeho přínos pro tým je ale nesporný. Je v jeho fyzickém nasazení, důrazu v soubojích, výborné hře hlavou, takticky vyspělé poziční hře, tedy zejména v defenzivním čtení situací, odolnosti, obětavosti. Takový hráč je potřeba. Nikdy to však nebude tvůrce hry. Vždy velmi záleží na tom, kdo s ním v záloze hraje. Komu může míč předat. Od toho se pak odvíjí i hodnocení Součkových výkonů.
Škoda, že svalové problémy vyřadily pro druhé utkánís Ukrajinou slávistického stopera Tomáše Holeše, který hraje v poslední době vesměs výborně a se sparťanským kolegou Martinem Vitíkem mu to fungovalo. Exsparťan Ladislav Krejčí sice úplně nezklamal, ale opět „vyrobil“ penaltu. Na její nařízení sice mohou být různé názory, z mého pohledu byla hodně přísná, stoprocentně neprokazatelná. Na druhou stranu Krejčího poslední výkony v reprezentaci i Gironě provází už nějak moc nešťastných náhod - zaviněných penalt a vlastních gólů. Snad se brzy „srovná“.
Týmu rozhodně prospěla změna, kterou učinil Hašek. Tedy přechod ze systému s třemi stopery a dvěma wing beky na čtyři obránce v řadě. S dvěma středovými stopery a dvěma krajními beky. Systém, který nejraději využíval Jindřich Trpišovský ve slavných dobách Součka, Coufala, Bořila a spol. Není tedy divu, že jim to teď vyhovovalo i pod Haškem v reprezentaci. Vypadá to, že takto to současnému národnímu týmu více svědčí. Okének v obraně bylo už méně.
Ivan Hašek začal využívat to, na co tým skutečně má. A to je vedle hráčů, kteří aktuálně mají formu, především vysoké nasazení. Nátlakový „běžecký“ fotbal může být výrazným plusovým faktorem zejména v domácích utkáních. Nahradit do jisté míry chybějící kreativitu a rozdílové hráče. Zase je to tak trochu „vzor Trpišovský“. Je to logické. Trenér musí hrát takovým stylem, na který má k dispozici hráče. Asi každý trenér by chtěl praktikovat krásný kombinační fotbal, alá Barcelona s Lionelem Messim v době největší slávy. Ale když na takový „krasofotbal“ prostě trenér nemá dostatečně technicky vybavené a tvořivé fotbalisty, nemá smysl to chtít hrát.
Poslední zápasy reprezentace ukázaly, že zdaleka není všechno špatné, že Česko sice nemá velké rozdílové hráče, jako za časů Nedvěda, Rosického, Baroše, Poborského, Kollera a spol., ale pořád má velmi pracovité borce, kteří dokáží hrát koukatelný fotbal s vysokým nasazením a předvést týmový výkon, kdy to jeden vezme za druhého.
Všechno je to ale pořád poměrně křehké. Když ze současného systému vypadne „atyp“ Tomáš Chorý, nebude to už tak fungovat, protože druhého takového hráče, který by těžké míče v soubojích uhrál, prostě nemáme. To bylo zřejmé, když Chorý v Polsku s Ukrajinou vystřídal a brankář Matěj Kovář nadále posílal dlouhé nákopy na hrot. Chorého nástupci je ale už v soubojích s ukrajinskou obranou neuhráli. To je samozřejmě riziko, když chybí plán B. Ostatně tak to bylo i v dobách Jana Kollera a negativně se to projevilo, když se Koller zranil na MS 2006 v Německu.
Problémem je fakt, že momentálně chybí hráči s dobrou formou, kteří základní jedenáctku vystřídají, když je třeba. Adam Hložek už snad Bundesligu pravidelně bude hrát, v reprezentaci jako střídající výrazněji nepřesvědčil. Jan Kuchta, Ondřej Lingr a Tomáš Čvančara v klubech zatím nijak nezáří. Alex Král sice španělskou ligu hraje pravidelně, ale typově se k Součkovi nehodí. Podobně je na tom bohužel také plzeňský Lukáš Kalvach.
V obraně bylo nyní před srazem několik omluvenek.Tak byli nakonec donominováni, vedle Jana Bořila, plzeňský Havel a slávista Zmrzlý, kteří ale nemají jisté místo ani v klubech. Zcela nepochopitelně se pak jevila nominace stopera Robina Hranáče, který dokonce v posledních týdnech vysedával v Hoffenheimu jen na tribuně. Co mu pobyt v reprezentaci, kde dle očekávání do zápasu také nenastoupil, vlastně dal, je otázka. Nebylo by pro samotného hráče lepší, kdyby reprezentační přestávku využil k tréninku v klubu, sžíváním se s týmem, představami a požadavky klubového trenéra?
Velký otazník je nad budoucností Patrika Schicka. A to nejen z reprezentačního pohledu. Do národního týmu by se měl vrátit pouze v případě, že bude po všech stránkách ve formě a v kvalitní zápasové kondici. Připraven se za národní tým „rozdat“. Pak může být zajímavou alternatovou za Chorého. Když ten nebude nebo to s ním nepůjde. Otráveného Schicka z poslední doby však reprezentace určitě nepotřebuje.
Do příštího srazu je daleko. Mohou přijít zranění či ztráta formy některých hráčů. Na druhou stranu se také může lepšími výkony v klubu „zvednout“ někdo z těch, kteří jsou nyní pouze v širším kádru. Poslední zápasy přinesly otočení nepříznivého trendu. Je konečně na čem stavět. Ivan Hašek už snad pochopil, kudy vede cesta. Aktuálně vyprofilovaná kostra zhruba osmi hráčů základu by se neměla příliš měnit, budou-li nadále zdraví a ve formě. „Pouze“ je na ni potřeba vhodně „nabalovat“, dle aktuální situace, fotbalisty s výbornou formou z klubů, kteří jsou připraveni týmu pomoct. Opravdu máknout.
Tak jako při posledním srazu kapitán Slavie Jan Bořil,jemuž se reprezentační comeback po třech letech povedl. Není to pro národní tým perspektivní plejer na dlouhé roky, ale to vůbec nevadí. Přišel a pomohl. Herně i jako přirozený lídr, bojovník, který nerad prohrává. Přinesl do týmu to, co mu v nedávné době chybělo. Velké odhodlání. Jak dlouho v týmu vydrží, asi nyní nikdo neví. Když bude nadále zdravý a ve formě, není důvod, aby tam nebyl i příště.
To je vůbec největší změna. Při posledních utkáních jsme už neviděli otrávené hráče, kteří si navzájem nerozumí, nevědí pořádně, co mají hrát, schovávají se a koukají po sobě, kdo za co může. Viděli jsme TÝM odhodlaných hráčů, který dělal maximum pro výhru, i když se mu vždy ne všechno herně zcela dařilo. Když však fanoušek vidí, že hráči bojují „jako jeden muž“, leccos jim v herních nedostatcích odpustí. A to hráči vycítí. I jejich sebevědomí pak roste, což se zase pozitivně projevuje na hře i výsledcích.
Někdo jistě řekne, že jsme přece hráli jen dvakrát s Ukrajinou a jednou s Albánií. Nejsou to týmy absolutní evropské špičky. Dvě výhry a jedna remíza. Nelze z toho vyvozovat velké závěry. To je jistě pravda. Na druhou stranu, tým je zpátky ve hře. Má po čtyřech utkáních sedm bodů a je na prvním místě skupiny. A co si budeme povídat, fanouška zajímají především výhry, body a postupy na šampionáty. Pak odpustí i horší hru.
Ostatně v historii jsme jen málokdy měli tým, který by praktikoval pěkný ofenzivní fotbal, jako tomu bylo na bronzovém Euru 2004. Při jiných úspěších, jako kupříkladu na Euru 1996, kde jsme došli až do finále, jsme se prezentovali hlavně kvalitní defenzivou, týmovým výkonem a vydařenými brejky.
Liga národů nejsou jen lepší přáteláky, jak někteří stále ještě tvrdí. Z této soutěže se dá probojovat i do baráže o postup na Mistrovství světa 2026. Pro země, jako je naše, je to o poznání větší šance než z klasické kvalifikace, z které to bude, vzhledem k postupovému klíči, nesmírně obtížné.
Domnívám se, že když umíme kritizovat, měli bychom také uznat, když se něco zlepší. A poslední výkony české reprezentace zlepšením bezesporu jsou. Jestli bude dlouhodobějšího charakteru, jak bude velké a co přinese, ukáže čas. Liga národů jde do skupinového finále v listopadu. 16.11. čeká český tým cesta do Albánie a o tři dny později domácí utkání s Gruzií. Po těchto zápasech bude další čas na zhodnocení, zda trend zlepšení hry a výsledků česká reprezentace trvá.
Zdroje: přímé přenosy ČT Sport ze zápasů české reprezentace v Lize národů
