Pískali na něj, nadávali mu. On hrál pak ještě lépe. Prostořeký a hravý Ladislav Vízek slaví 70

Podstatnou část kariéry strávil v pražské Dukle. V nejvyšší československé soutěži za jiný klub nikdy nenastoupil. V lize debutoval ve dvaceti letech, přesně 13.srpna 1975 na jabloneckém stadionu. Tým Dukly tehdy vedl jako trenér slavný Josef Masopust, nejlepší fotbalista Evropy 1962, vicemistr světa z téhož roku. 

V brance Dukly stál legendární Ivo Viktor, jeden z nejlepších brankářů světa 70.let, který byl o deset měsíců později, v červnu 1976, jedním ze strůjců památného vítězství československého týmu na Mistrovství Evropy v Bělehradě. V sestavě Dukly tehdy působili například Václav Samek, Luděk Macela, Oldřich Rott, Miroslav Gajdůšek či Zdeněk Nehoda, další hrdina z Bělehradu. I tak Dukla v prvním kole ročníku 1975/76 v Jablonci prohrála. Jedinou branku utkání vstřelil Rudolf Svoboda, zvaný „Houba“, legenda jabloneckého klubu.

Jak později Ladislav Vízek vzpomínal, s fotbalem začínal v malé vesnici Hlušice, která je sedm kilometrů západně od Nového Bydžova. Tam ani regulérní fotbalové hřiště nebylo, a tak se prý učil kličkovat na louce mezi stromy. První opravdovou registračku měl jako žák v klubu Jiskra Nový Bydžov. Od začátku jako útočník, na pozici pravé spojky, v systému 4-2-4, jak se tehdy většinou hrálo. Dařilo se mu. Dával hodně gólů. Do základní školy chodil do Hlušic, po ní se vyučil nástrojařem.

V dorosteneckém věku přestoupil do Spartaku Hradec Králové. Kvůli problémům s dojížděním se však zase vrátil do Nového Bydžova, kde hrál v mužstvu dospělých krajskou 1. A třídu. Odtud se dostal na vojnu v Žatci, kde si ho všimli zástupci pražské ligové Dukly. Tehdejší předseda Dukly Rudolf Kocek, pocházející také od Nového Bydžova z obce Skřivany, údajně však o Vízkově mimořádném talentu věděl mnohem dříve.

Ladislav Vízek se stal brzy stabilním členem základní sestavy Dukly, která v těch letech patřila mezi nejlepší ligové celky. Kromě výše uvedených hráčů byli klíčovými borci týmu především levý obránce obránce či stoper Jan Fiala, s kterým Vízek odehrál společně v kariéře největší počet ligových utkání (259), střední záložník Stanislav Pelc (224) či v pozdějších letech levý obránce Petr Rada (165 společných ligových utkání), současný trenér pražské Dukly. V první lize Vízek za Duklu odehrál 310 utkání, v nichž vstřelil 115 gólů. Dalších 27 utkání a 7 branek přidal v evropských pohárech.

Nejslavnější evropskou sezonou Dukly ve Vízkových časech byla 1978/79, v které Dukla v Poháru UEFA přešla v prvním kole přes italský klub Lanerossi Vicenza se slavným útočníkem Paolem Rossim v sestavě, který se o necelé čtyři roky stal nejlepším střelcem MS 1982 ve Španělsku. V druhém kole Dukla vyřadila tehdy přední klub anglické ligy Everton Liverpool, když venku prohrála 2:1, ale v domácí odvetě zvítězila gólem Miroslava Gajdůška 1:0. 

V kole třetím Dukla narazila na výborný bundesligový VfB Stuttgart. Vedl ho kouč Jürgen Sundermann, který pak v polovině devadesátých let, v éře majitele Petra Macha, trénoval také pražskou Spartu. Hlavními hvězdami byli špílmachr německé reprezentace Hansi Müller a výborný střelec Dieter Hoeness, který poté hrával roky také za mnichovský Bayern.

Dukla ve Stuttgartu zcela vyhořela. Prohrála 4:1 a trenér Jaroslav Vejvoda, který převzal tým po Masopustovi, se hodně zlobil. V odvetě 6.prosince 1978 se ale na vyprodané Julisce před 30 tisíc diváky děly velké věci. Ve velké zimě, na sněhu a ledu Dukla všechny překvapila a soupeře zaskočila. Vyhřívání trávníku tehdy neexistovalo. Byl notně promrzlý. Asi i díky fíglu s širšími hliníkovými kolíky, které sice nejspíš vůbec nebyly dle pravidel, ale rozhodčí je nezkontroloval, se fotbalisti Dukly na promrzlé hrací ploše pohybovali mnohem lépe než jejich německý soupeř.

Hnáni vyprodaným hledištěm, které ucítilo nečekanou šanci, favorita přehráli. Po půli 1:0, kdy Dukla vedla po vlastním gólu Hoenesse, druhou branku utkání vstřelil výborně hrající Ladislav Vízek. Třetí gól přidal z penalty Stanislav Pelc a utkání rozhodl v samém závěru Miroslav Gajdůšek, který vstřelil gól na 4:0. Dukla tento zápas, který vstoupil do historie, odehrála bez střídání v sestavě: Stromšík - Barmoš, Samek, Macela, Fiala - Rott, Pelc, Štambachr - Vízek, Nehoda, Gajdůšek.

Dovolím si osobní poznámku: jako jedenáctiletý kluk jsem utkání v hlediště stadionu sledoval. Ač jinak nejsem fanouškem Dukly, tehdy jsem jí moc fandil. Dodnes mi toto utkání zůstalo v paměti jako jeden z nejsilnějších fotbalových zážitků, který si z dětství jako očitý divák přímo z nějakého stadionu pamatuji.

Dukla nakonec vypadla ve čtvrtfinále s dalším týmem Bundesligy, Herthou BSC Berlín, jejíž hvězdou byl německý záložník Erich Beer (nastoupil proti československému týmu ve finále ME 1976). Z Berlína si přivezla slibnou remízu 1:1. Berlínská Hetha byla považována za horší tým než VfB Stuttgart. Všichni očekávali, že Dukla postoupí, ale odveta v Praze se jí vůbec nevydařila. Po nečekané prohře 1:2 se s Pohárem UEFA rozloučila. Byla to velká škoda. Dukla měla v té době výborný mančaft. Měla to dobře rozehrané. Mohla dojít daleko. Možná pohár vyhrát. Ale tenhle zápas se jí prostě nepovedl.

Další velký evropský dvojzápas za Vízkových časů sehrála Dukla později se slavným Manchesterem United v Poháru vítězů pohárů v sezoně 1983/84. Nakonec po remízách 1:1 na Old Trafford a 2:2 na Julisce postoupili favorizovaní „Rudí ďáblové“, ale Vízek a spol. jim dlouho zatápěli. A to měl ManU v týmu hvězdy evropského fotbalu, jakými tehdy byli vynikající záložník a kapitán anglické reprezentace Bryan Robson, irský střelec Frank Stapleton, další reprezentační záložník Anglie Ray Wilkins či tehdy mladý útočník Norman Whiteside, který se stal rok předtím, když mu bylo 17 let a 42 dní, nejmladším hráčem, který kdy hrál na MS. Jeho rekord platí dodnes.

Dukla si mohla dokonce z Anglie přivézt do odvety výhru, ale východoněmecký rozhodčí Prokop ji „zařízl“ velmi spornou penaltou, kterou proti ní nařídil v závěru utkání. Ray Wilkins ji proměnil. I tak se hrál v odvetě na Julisce před více než 28 tisíci diváky výborný fotbal. I toto utkání si pamatuji jako divák na tribuně Julisky. Dukla vedla gólem Františka Štambachra, vyrovnal Bryan Robson, poté poslal Frank Stapleton hosty do vedení, ale ostravský Václav Daněk, který v té době na Julisce vojákoval, vyrovnal na 2:2.

Ale to jsem trochu odbočil a předběhl dobu. Stále jsme teprve v sedmdesátých letech. Ladislav Vízek se poměrně brzy prosadil do nominace československé reprezentace. Ta procházela po bělehradském triumfu částečnou generační obměnou. Vízek v národním týmu debutoval ve 22 letech, 20.dubna 1977 v přátelském utkání proti Maďarsku v Budapešti, které československý celek prohrál 2:0. 

V dalších letech však přidával reprezentační starty jen pozvolna. Pozice na pravém křídle reprezentačního útoku byla v systému 4-3-3 roky dlouho obsazena Mariánem Masným, vynikajícím útočníkem bratislavského Slovanu. Vízek se musel často spokojit s místem na lavičce náhradníků nebo pozicí střídajícího hráče.

Důležitým článkem národního týmu se stal až v sezoně 1979/80. Sehrál v ní za „áčko“ 14 utkání. Z tohoto období je také zápas Československo - Švédsko, hraný 10.října 1979 na pražském Strahově před více než 35 tisíci diváky. Byl to tehdy Vízkův galavečer. Nastoupil kompletní útok pražské Dukly ve složení Vízek - Nehoda - Gajdůšek. Vízek byl k neudržení. Vstřelil dvě branky. Tu druhou, kterou pečetil výsledek na konečných 4:1, do prázdné branky, kdy udělal i kličku brankáři. Krátký sestřih gólů z tohoto utkání je bohužel nekvalitní. I tak je z něj zřejmé, v jaké byl tehdy Ladislav Vízek skvělé formě. Sled branek: Nehoda 1:0, Kozák 2:0, Vízek 3:0, Svensson 3:1, Vízek 4:1.

Na finálovém turnaji Eura 1980 v Itálii československý tým obsadil 3.místo. V duelu o něj porazil domácí Itálii 9:8 na střely ze značky pokutového kopu, když v normální hrací době i po prodloužení skončil zápas 1:1. Za československý tým skóroval dalekonosnou nechytatelnou bombou do šibenice Ladislav Jurkemik po přihrávce Antonína Panenky z rohového kopu. Tento parádní gól byl pak dlouho ozdobou televizní znělky pořadu Branky Body Vteřiny.

Vízkovi bylo 25 let, byl v nejlepších letech. Ve vrcholné formě. Kromě reprezentačního „áčka“ působil souběžně i v olympijském týmu. S tím vyhrál moskevskou olympiádu 1980. Byla sice kvůli bojkotu bez účasti mnoha vynikajících západních sportovců a fotbalový turnaj neměl celkově nejvyšší kvalitu, na druhou stranu Čechoslováci museli několik nepříjemných protivníků zdolat. V předkole Bulharsko, Polsko a Maďarsko. To jim spolu s dalšími 15 týmy zajistilo účast v závěrečném turnaji. Po jednoznačné výhře pouze remizovali s Nigérií a Kuvajtem. Nakonec i to stačilo na první místo ve skupině. Účast v duelu o zlato si zajistili díky vítězstvím 3:0 nad Kubou ve čtvrtfinále a 2:0 nad Jugoslávií v semifinále.

O vítězství ve finále nad „nechutně hrajícími“ východními Němci rozhodla před 70 tisíci diváky na stadionu v Lužnikách branka střídajícího brněnského záložníka Jindřicha Svobody. Vízek musel v průběhu utkání pro zranění střídat, a tak spolu s vyloučeným Janem Bergrem viděl Svobodův gól pouze na televizi v kabině.

Ladislav Vízek si v úspěšném roce 1980 k bronzu z Eura přidal také olympijské zlato. Dodnes tím škádlí své kamarády i svého zetě Vladimíra Šmicera. Ten je sice vicemistrem Evropy a vítězem Ligy mistrů, ale zlato z olympiády nemá. Stejně jako mnoho dalších úspěšných fotbalistů, Vízkových následovníků, které fotbalový „básník z Julisky“ touto skutečností rád zlobí. Pravda, fotbalový olympijský turnaj tehdy neměl srovnatelnou úroveň s ME či MS (a nemá ji dodnes), ale olympijské zlato je pořád olympijské zlato. Historie se už neptá, kdo se zrovna tehdy účastnil či neúčastnil.

V roce 1982 si také zahrál na Mistrovství světa ve Španělsku. Československý tým se na šampionát probojoval po dvanácti letech, ale turnaj mu vůbec nevyšel. Poznamenala ho nečekaná remíza 1:1 s Kuvajtem, poté tým prohrál 0:2 s Anglií a v třetím utkání skupiny hrál o všechno s Francií.

Po vedoucí brance Didiera Sixe sice z penalty vyrovnal střídající Antonín Panenka a vykřesal tak naději. Gól už ale přes závěrečný zoufalý tlak nepadl. V nervózním závěru utkání byl navíc Vízek vyloučen, když neudržel nervy na uzdě. Mužstvo se vrátilo s ostudou. Bylo podrobeno velké kritice, do které mluvily, jak bylo tehdy zvykem, i stranické orgány.

Vízek se ale v reprezentačním týmu udržel. Patřil v té době mezi nejlepší fotbalisty Československa. V anketě sportovních novinářů se pravidelně umísťoval mezi nejlepšími a v letech 1983 a 1985 zvítězil. Dvakrát se stal Nejlepším fotbalistou Československa.

V reprezentaci působil do roku 1986. Poslední zápas odehrál 27.května 1986 proti Irsku. V sestavě s už mladšími následovníky, mezi něž patřili kupříkladu Luboš Kubík, dnešní trenér národního týmu Ivan Hašek či Milan Luhový, který s ním hrál v Dukle.

Tým vedl trenér Josef Masopust. Muž, který dal Vízkovi v roce 1976 poprvé jako mladíkovi šanci v lize, byl také jako trenér u jeho posledního reprezentačního startu. Není divu, že Masopust na Vízka trpěl. Měl rád tvořivé fotbalisty, sám byl takový. Hráčům rád dával volnost, nedělal z fotbalu velkou vědu. Vízek byl fotbalista podle jeho gusta. Poslední ligové utkání v tuzemské nejvyšší soutěži sehrál o necelý měsíc později. Celých devadesát minut při remíze pražské Dukly v Dunajské Stredě 0:0. S Duklou a československou ligou se tímto utkáním po jedenácti sezonách definitivně rozloučil.

V těch podivných socialistických dobách nešlo jen tak přestoupit do klubu ze západní Evropy. Z hokejistů občas někdo emigroval (stačí připomenout jména jako Nedomanský, Farda, Crha, Fryčer, Pivoňka, Svoboda či Nedvěd), protože kanadsko-americké soutěže byly mimo dosah světové hokejové asociace. Emigranti mohli okamžitě nastoupit do zápasů. Nepotřebovali žádné svolení.

Pro fotbal ale platila jiná pravidla. FIFA měla už tehdy celosvětovou působnost. Hráč, který odešel ze země nelegálně, musel splnit osmnáctiměsíční karanténu. To se pochopitelně nechtělo hráčům absolvovat, a tak fotbalisti museli čekat až je státní orgány pustí. Pokud vůbec taková situace nastane.

Podmínky pro legální odchod bývaly velmi tvrdé, původně musel mít hráč dosažen věk 32 let a 40 startů v reprezentaci či medaili z ME či OH. Později se postupně změkčovaly, ale i tak hráči odcházeli až po třicítce. V době, kdy měli, podle tehdejších měřítek, nejlepší roky už za sebou. Na přestup do nějakého evropského velkoklubu už bylo pochopitelně pozdě. Hráč musel také významné procento ze svého výdělku v zahraničí odvádět socialistickému státu.

Ladislav Vízek ukončil služební poměr v armádě. V 31 letech směl konečně odejít legálně. Tím vypadl i z reprezentace. Do ní se takoví „vysloužilci“ z kapitalistické ciziny v té době povolávali jen zcela výjimečně (např. Panenka na MS 1982, kdy už byl v Rapidu Vídeň). Vízek působil v letech 1986 až 1988 v průměrném francouzském prvoligovém klubu AC Le Havre. Odehrál za něj 61 zápasů a vstřelil celkem 11 gólů. Po návratu pak dojížděl ještě hrát nižší soutěž do Rakouska.

Být jiná doba, Vízkova kariéra by nejspíš vypadala jinak. Byl to vynikající fotbalista. Technicky nadstandardně vybavený. S míčem velmi rychlý. S výborným driblinkem a krytím balonu. Tak trochu „messiovský“ typ. I když byl na rozdíl od argentinského borce pravák a měl o dobrých šest centimetrů více.

Vízek uměl jeden na jednoho, byl zdravě drzý. Zasekl si balon, posadil na zadek beka a naznačil brankáři, kam půjde. Když ho atakoval další obránce, znova míč zasekl a oblafnul tak najednou jeho i brankáře. Pak míč šoupnul do prázdné branky. Tak vypadala typická akce Ladislava Vízka.

Na mnoho branek přihrál. I tak jich hodně sám dal. V historickém žebříčku Klubu ligových kanonýrů, který eviduje branky českých (původně i slovenských) fotbalistů v nejvyšších evropských soutěžích, má zapsáno dohromady 126 úspěšných střel z československé (115) a francouzské (11) ligy.

Být jiná doba a možnost přestupovat jako nyní, nestrávil by plných jedenáct sezon v Dukle. Možná by hrál nějaký čas za Slavii či Spartu a byl by miláčkem Edenu či Letné. Jednou ho prý docela vážně Slavia lanařila, ale on věděl, že jako voják z povolání se z Dukly jen tak nevyváže. V těch dobách byl navíc přestupní řád „otrocký“. Když klub nesouhlasil, fotbalista nikam přestoupit nesměl a strávil v klubu celou kariéru. A Vízek věděl, že předseda Dukly Kocek ho v jeho nejlepších letech nikam nepustí.

Dukla měla výborný tým. Vízek s ní hrál pravidelně evropské poháry, třikrát vyhrál československou ligu a třikrát československý pohár. Jen ta přízeň fanoušků chyběla. Ligové návštěvy na Julisce bývaly velmi nízké. Více diváků přicházelo jen na pražská derby. „Plný dům“ býval na evropské poháry, kdy na atraktivní duely přijížděli diváci z daleka.

Být jiná doba, měl by v nejlepších letech kariéry určitě mnoho nabídek ze špičkových klubů západní Evropy. Jeho kariéra by vypadala jinak a nejspíš by ho velmi slušně zajistila do konce života. Byla ale doba, jaká byla. Vízek není sám, kdo na ni v tomto směru doplatil. Tak na tom byli všichni. Na tehdejší poměry si žil jako ligový fotbalista a armádní sportovec výrazně nadstandardně, ale samozřejmě v rámci tehdejších zvyklostí a značných omezení.

A tak zůstal v Dukle po celé tuzemské období kariéry a dál svými výkony dráždil zejména fanoušky ostatních klubů. Jako klíčový hráč Dukly byl středem pozornosti obran soupeřů. V osmdesátých letech v lize začínal jako Vízkův osobní strážce tehdy mladý, velmi důrazný a fyzicky „nadupaný“ lehkonohý mladík jménem Ivan Hašek. Od Vízka se při derby zápasech jako osobní strážce nehnul na krok. Ten si dělal legraci, že s ním snad Hašek půjde i na toaletu. Ten ale v pozdějších letech prokázal, že kromě strážení Vízka má nesporné fotbalové kvality. Stal se lídrem Sparty a kapitánem reprezentace. S Vízkem je už mnoho let ve velmi kamarádském vztahu. Spojila je hravost a soutěživost, která k oběma neodmyslitelně patří.

Armádní Dukla byla velmi neoblíbeným klubem. Když měl Vízek svůj den, zdálo se, že čím více mu na Letné, v Edenu, Ďolíčku, na Bazalech, Za Lužánkami či jinde nadávají, tím lépe snad hraje. Takové prostředí ho někdy dokázalo pořádně vyhecovat. Výborný výkon dovedl doprovodit také nějakým gestem k ochozům, čímž soupeřovy fanoušky ještě více rozdráždil. Často uplynulo jen pár dní a ti samí, kteří mu nemohli přijít v lize jako soupeři na jméno, mu při utkání národního týmu v hledišti a u televizních obrazovek mocně fandili. Byl to totiž PAN fotbalista. To bylo všem jasné.

Ladislav Vízek bezesporu patřil mezi fotbalisty, na které „se chodilo“. Tak jako se chodilo v Edenu svého času třeba na Františka Veselého, v Dolíčku na Antonína Panenku, na Letné na Jana Bergra. Na Julisku kvůli Vízkovi zavítali občas i ti milovníci fotbalu, kteří Dukle ani nefandili. Věděli, že když bude mít den, dokáže „zamotat hlavy“ soupeřovým obráncům a předvést něco výjimečného.

Při sametové revoluci 1989 se neváhal hned postavit na správnou stranu. Při letenské demonstraci 26. listopadu 1989 stál na tribuně vedla Václava Havla a Alexandra Dubčeka a promluvil na podporu změn za československé sportovce. „Když mě oslovili, abych šel řečnit na Letnou, už ani nevím, kdo mi volal. Měl jsem pocit, že se bojí, říkal mi: Já jsem z Občanského fóra, mohl byste promluvit na demonstraci? Nechtěl jsem říct ne, schovávat se, být mimo dění. Když se přidávali studenti, dělníci, museli jsme i my sportovci, za které vybrali mě.“ řekl k tomu později.

Po návratu do vlasti a změně poměrů začal podnikat v gastronomii. Za vydělané peníze z francouzského angažmá koupil hospodu Kozlovna v Čimicích, kterou později pronajal. Dlouhé roky hrál nižší soutěže v Černolicích, Dolních Chabrech a také v Jílovišti. Mnoho míst po celé zemi navštívil také jako hráč při exhibičních utkání za jiné týmy, zejména Kozlovnu a Sigi team.

Jako fotbalista nebyl rozhodně nudným. Takovým není ani po kariéře. Jeho glosy už roky zveřejňuje jeden sportovní deník. Občas svoji prostořekostí v médiích „zavaří“ i některým svým kamarádům či zeti Vladimíru Šmicrovi. Zvláště v době, kdy ten byl manažerem reprezentace. Čtenáři a lidé kolem fotbalu si mohou myslet, že co říká do novin Vízek, si myslí i Šmicer . Nebo, že Vízek to má od Šmicra. To však nemusí být vždy pravda. Dnes už to ale Vladimír Šmicer bere asi s nadhledem.

Někteří lidé Vízkovy názory považují za „hospodské kecy“. Říkají, že se „zasekl“ v minulosti, že doba, a s ní i fotbal, je už jinde. Občas se skutečně trefí vedle. V jiných případech má však leckdy pravdu. Nebojí se říkat veřejně názory. I když mu mohou nadělat, a někdy také nadělají, problémy. Každý s ním nemusí vždy souhlasit, ale musí uznat, že Vízek obvykle nebývá alibistou, který by se bál vyjádřit svůj postoj. A to, nejen ve fotbalových kruzích, zdaleka není tak samozřejmé.

Často hájí v médiích své letité kamarády. Tedy zejména Petra Radu, současného kouče Dukly a Ivana Haška, nynějšího trenéra národního týmu. Nebojí se však také kritizovat. Ivana Haška roky doporučoval na místo trenéra české reprezentace. Když se to nakonec stalo a národní tým na Euru vloni neuspěl, Vízek s kamarádem nesouhlasil a nešel pro kritiku daleko. „My se hádali po telefonu hodinu. On mi chtěl vysvětlit, že to na Euru byla shoda náhod, smůla. Že my jsme špatně nehráli, my jsme měli smůlu, že Portugalci nám dali po devadesátý minutě gól, že to rozhodčí nezapískal… Já mu říkal, že to tak nebylo,“ řekl k tomu v médiích.

Někdy se do toho ale dokáže také pořádně „zamotat“. Jako před časem v pořadu Události, komentáře na ČT24 k přiznané homosexualitě Jakuba Jankta. Vízkova slova dle všeho nebyla míněna zle, ale formulována byla značně nešťastně. Mimo jiné tehdy řekl: „Je to nesportovní téma. Když řeknete homosexuál, někdo si opravdu představí někoho zženštilého, do přírody to prostě nějak nepasuje.“ Říkal také, že to Jakub Jankto asi neměl jako první takto významný hráč zveřejnovat. Měl si to prý raději nechat až na období po konci kariéry.

Dostal to pak na sociálních sítích od mnohých „sežrat“. Na to opakovaně zdůraznil, že si Jankta váží. „Vůbec si nedovedu představit, jak těžký musí být podělit se s vysoce intimní záležitostí s širokou veřejností. Je za tím jistě obrovský kus odvahy. Kubo, udělal jsi velké prohlášení, držím ti pěsti. Ať se v tvém životě dějí jen samé dobré věci,“ uvedl také Vízek ve svém komentáři na isport.cz.

Vízek se nebál říct, co si myslí, ani v době, kdy ostatní lidé kolem fotbalu často raději mlčeli. Byl velkým kritikem bývalého místopředsedy Fotbalové asociace České republiky Romana Berbra, tehdy velmi mocného muže českého fotbalu s přezdívkou „Náčelník“, který měl vliv i na to, na co by vliv mít vůbec neměl. V reakci na Vízkovu kritiku mafiánských praktik na něj v lednu 2016 podal Berbr společně s manželkou Dagmar Damkovou, tehdejší šéfkou komise rozhodčích první a druhé ligy, žalobu. Požadovali po Vízkovi omluvu a odškodnění ve výši 100 tisíc korun. Vše se táhlo velmi dlouho. Berbr nakonec, dle informací z médií, žalobu na Vízka v listopadu 2020 stáhl.

„Moc si přeju změnu. Fousek se chlubí cizím peřím, měl by předat úřad,“ říká k současnému předsedovi fotbalové asociace Ladislav Vízek. Ten ho svým výkonem funkce velmi zklamal. Po Euru v minulém roce na jeho adresu v médiích řekl: „Komu smrdí kabina, nemůže být šéfem. Fousek by měl skončit, fotbal nikam neposunul“.

Vízek kritizoval předsedu Petra Fouska už dříve. A s ním také předchozího trenéra reprezentace Jaroslava Šilhavého. „Šíleně mi vadí šedivej projev týmu, trenérovy chyby, ale nejvíc ze všeho arogance, kterou proti kritikům použil svazový boss Petr Fousek. Opovrhuje experty, novináři i obyčejnými fanoušky,“ řekl Vízek v září 2023.

Vždy byl velmi společenský. Kromě fotbalu se věnoval a věnuje rekreačně dalším sportům – tenisu, stolnímu tenisu, hokeji, golfu či kulečníku. Rád hraje mariáš a rád sází na sportovní utkání, zejména fotbalová.

Nebál se ani výzvy v podobě účasti v taneční show České televize StarDance. Zúčastnil se její osmé řady v roce 2016, kdy mu bylo 61 let. Česká televize oslovila Vladimíra Šmicra. Ten je ale „přehodil“ na Vízka a ten se nechal „ukecat“. Byl tehdy nejstarším účastníkem. Tančil s Evou Kejčířovou. Vypadli jako druzí v pořadí. Osudnou se jim stala rumba. „Rozhodčí jsou přísní, nedá se nic dělat. Ale já jsem to čekal, proto jsem pozval kamarády, aby byli svědky mé defenestrace,“ sdělil tehdy po vyřazení porotě s úsměvem. V publiku seděl mimo jiné jeho zeť Vladimír Šmicer a kamarádi Ivan Hašek a Horst Siegl.

V závěru minulého roku se ve dvojici s Vladimírem Šmicrem opět zúčastnil tradičního vánočního pětiboje ve Špindlerově Mlýně, v kterém bojovaly známé fotbalové celebrity včetně Tomáše Necida, Pavla Černého, Ondřeje Vaňka, Marka Suchého či Pavla Kuky. Soutěžilo se v bowlingu, tenisu, nohejbalu, šipkách a stolním tenisu. „Vizour“ se „Šmícou“ opět zvítězili. Povedlo se jim to pošesté v řadě! „Vážně je to tak. Už jsem říkal ostatním, že je ostuda, že jsem ve svém věku opět vyhrál. Navíc všichni šli jen po nás, každý chtěl mě s Vláďou sesadit ze sedla. Ani tentokrát se jim to ale nepodařilo. Bylo to fakt nádherný. Účastnilo se 16 lidí a zápisné na osobu činilo pět tisíc, i tak jsme ale ze Špindlu odjeli takřka s prázdnou. Není to tu dvakrát nejlevnější,“ smál se po další výhře.

Je prostě pořád hravý a soutěživý. Až tak, že v minulosti také nejednou prohrál větší částky v kartách či ruletě, jak sám v médiích přiznal. Divočejší roky má ale už za sebou. Dnes je nejen dědečkem, ale znovu také tatínkem. Z prvního manželství má stejnojmenného syna a dceru Pavlínu, která má dvě děti: syna Jiřího a dceru Natálii. Z druhého manželství má jedenáctiletou dceru Viktorii. Podruhé se ženil v roce 2018 ve Spojených arabských emirátech. Bral si dlouholetou přítelkyni, zdravotní sestru Simonu. Svatbu jim tam zařídil Ivan Hašek. Byl také Vízkovi za svědka.

S druhou manželkou, dcerou a pejskem spokojeně žije ve vilce v Dolních Chabrech na okraji Prahy. Ve stejné čtvrti má také dům jeho dcera Pavlína s rodinou. Vladimír Šmicer je v Dolních Chabrech už roky předsedou tamního fotbalového klubu, který hraje nejvyšší pražskou soutěž. „Rodina funguje dokonale. Moje bývalá manželka nám dceru kolikrát pohlídá. Vůbec tam není žádná zášť. My jsme se rozešli úplně v dobrém. Setkáváme se všichni u Šmicrů, tam je to takové pohodové,“ svěřil se před lety v médiích, kdy byla dcera ještě menší.

Na svůj věk je stále velmi činorodý a aktivní. Více než většina vrstevníků. Určitě také proto, že je stále rád mezi mladšími lidmi. K blížící se sedmdesátce, kterou oslaví 22.ledna, se sluší popřát, aby mu vitalita i prostořekost vydržely co nejdéle. Vízek přece nikdy nebyl nudný.