Jan Měšťák u soudu hájil Cimického. Nastolil tím otázku: Lze stát za kamarádem v každé situaci?

Obvodní soud pro Prahu 8 uložil 77letému Janu Cimickému pětiletý trest odnětí svobody za čtyři znásilnění a pětatřicet případů vydírání. Známý psychiatr zatím ale do vězení nepůjde. Městský soud v Praze rozhodnutí zrušil a případ vrátil zpět na začátek. Obžalovaný se k soudu nedostavil. Přítomen byl pouze jeho obhájce. Jan Cimický se zúčastnil pouze prvního jednání u obvodního soudu loni v lednu.

Městský soud v Praze při svém úterním jednání vyhověl odvolání, které podal Jan Cimický. Zrušil tím rozsudek v plném rozsahu. Případem se bude znovu zabývat prvoinstanční soud. Neznamená to, že by byl lékař prohlášen za nevinného. Soudce pouze uvedl, že podle odvolacího soudu měl rozsudek řadu nedostatků. Označil ho za zmatečný a nedostatečný. Soudce také zopakoval, že podle znaleckých posudků trpí Cimický sníženou empatií.

Pětatřiceti případů vydírání a čtyř znásilnění se Cimický podle verdiktu Obvodního soudu pro Prahu 8 z loňského listopadu dopustil mezi lety 1979 a 2019. Ženy, které byly převážně pacientkami Psychiatrické nemocnice Bohnice a později centra duševního zdraví Modrá laguna, podle Obvodního soudu pro Prahu 8 lékař osahával, líbal nebo s nimi prováděl další sexuální praktiky. Ve značné míře se jedná o bývalé pacientky obviněného. Mezi poškozenými jsou také studentky, které byly v bohnické léčebně na praxi.

Pozdvižení v soudní síni způsobil známý lékař, plastický chirurg, 80letý Jan Měšťák, který se dle informací z médií dostavil k soudu, jemuž oznámil, že přišel „hájit Honzu“. S Janem Cimickým jsou celoživotní přátelé. Jan Měšťák do soudní síně dorazil uprostřed jednání s tím, že je součástí obhajoby a že byl předvolán e-mailem, který si vytiskl. Na to mu soudce řekl, že soud nepředvolává svědky e-mailem. Měšťák poté sledoval dění u soudu v části pro veřejnost. Dle informací z médií působil zmateně.

Vystoupení Jan Měšťáka nastoluje obecnou otázku. Můžeme vědět, co dělá náš kamarád v době, kdy s ním nejsme? Můžeme dát za někoho „ruku do ohně“ za všech okolností? Chápu, že kamarádství a loajalita jsou hodnoty, které jsou pro mnohé z nás velmi důležité. Nicméně bych chtěl poukázat na skutečnost, že i dobří přátelé nemusí být vždy schopni vědět, co jejich blízcí dělají, když jsou „z jejich dohledu“. Například v soukromí či v pracovním prostředí.

Doktor Měšťák hájil svého kamaráda velmi zvláštními argumenty. Obrázek si o tom může udělat každý sám:

Z historie jsou známy případy, kdy nacističtí či komunističtí zločinci, kteří mučili či dokonce vraždili „v práci“ lidi, byli doma milujícími manžely a rodiči, kteří vzorně vychovávají své děti. Nechci tím Jana Cimického k těmto zrůdám přirovnávat, aby mi to snad nikdo nepodsouval. Pouze uvádím, že svět kolem nás rozhodně není černobílý.

Náš skvělý dlouholetý kamarád, s kterým jsme toho zažili moc, možná v době naší nepřítomnosti, aniž bychom o tom měli tušení, doma terorizuje či bije svoji manželku, zneužívá děti, anebo se chová hnusně k rodičům či obere sourozence o majetek po rodičích. Takové záležitosti se prostě bohužel také někdy dějí.

Často přece slýcháme u různých trestných činů, že přátelé či sousedi říkají věty typu „do toho bychom to nikdy neřekli, on to byl takový slušný člověk, vždycky zdravil, byl moc milý a sympatický a o rodinu se hezky staral“. Zlo totiž není vždy jasně identifikovatelné a viditelné. Často se ošklivé věci dějí skrytě. Dotyčný se navenek tváří jako vzorný občan a milující partner a rodič.

Nechci polemizovat s tím, jestli Jan Měšťák ví o chování svého letitého kamaráda své a považuje to za „normální“, protože „takhle to prostě dřív v tomhle prostředí chodilo“, anebo o tom opravdu neměl tušení a bezmezně věří v nevinu svého dlouholetého kamaráda, s kterým se zná už od studentských let. Nevím, kde je pravda. To je věc pana doktora a jeho svědomí. Chápu, že i v případě, že o tom pan Měsťák skutečně neměl povědomí, je těžké si přiznat, zvlášť v takto pokročilém věku, že můj celoživotní kamarád dělal ženám dlouhé roky takto ošklivé věci.

I když je nutné ctít presumpci neviny a právo obžalovaného na spravedlivý proces, myslím si, že není důvod obětem v případě procesu s Janem Cimickým nevěřit. Aby se sešlo čtyřicet lidí z velmi dlouhého časového období, kteří se navzájem ani neznají, a kteří si to z nějakého důvodu celé vymyslí, to opravdu nepovažuji za věrohodné a možné. Popisy jeho skutků se (alespoň z médií) zdají navíc velmi podobné.

Nejzávažnější činy se nakonec v obžalobě neobjevily. Podle státní zástupkyně jsou totiž promlčené. „V průběhu byly zjištěny i další skutky znásilnění, ale s ohledem na promlčení nebylo možné je obsáhnout v obžalobě,“ sdělil už dříve mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze Aleš Cimbala pro CNN Prima NEWS. Jde o případy, ve kterých mělo podle výpovědí obětí dojít až k pohlavnímu styku. Problém je v tom, že se odehrály už příliš dávno a byly mezi nimi časové odstupy delší než pět let.

O tom, že Jan Cimický sexuálně obtěžoval své pacientky, a proto musel nakonec opustit místo primáře socioterapeutického a rehabilitačního oddělení Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích, kterým byl, od roku 1981 až do svého odvolání v roce 1996, dlouhých 15 let, mluvil také její někdejší ředitel MUDr. Zdeněk Bašný.

„Rozešli jsme se na základě dohody. Neměl jsem přímé důkazy, výpovědi ale byly věrohodné. Řekl jsem, že to dál nejde a měl by radši odejít, nebo bychom to museli řešit složitější cestou,“ řekl pro iDnes.cz Zdeněk Bašný. Ředitel Bašný prý nepodal na Cimického trestní oznámení, protože ten to popíral a nebylo to tak, že by ho zažalovala konkrétní pacientka. Byly to pacientky, které měly těžké deprese, úzkosti, byly ve velmi problematickém stavu, a pokud by samy nechtěly, konfrontace s policií by pro ně znamenala ještě větší stres.

O tom, že se v lékařském prostředí o „nestandardním chování“ doktora Cimického šuškalo dlouhodobě, mluvila také sexuoložka Hana Fifková, která také pracovala v Bohnicích, ale na jiném oddělení. „Když jsem pracovala v Bohnicích, tak se to tam mezi lékaři říkalo. Říkalo se, že pan doktor Cimický zneužívá hospitalizované pacientky,“ řekla před časem pro iRozhlas doktorka Fifková, s tím, že „důkazy pro to nebyly“. Později prý do její ordinace přicházely pacientky, které si stěžovaly na čtyři lékaře. „Objevovala se stále stejná jména, jedno z nich bylo jméno doktora Cimického. Na základě toho jsem napsala atestační práci,“ řekla.

Z vyjádření doktorky Fifkové o „čtyřech lékařích, z nich jeden byl doktor Cimický“ je zřejmé, že jeho projednávaný případ je nejspíš jen „špička ledovce“. Bohužel asi tedy není jediným lékařem s takovým chováním vůči pacientkám. Jen na něj to „prasklo“. To ale samozřejmě rozhodně není polehčující okolnost.

Někteří lidé často v diskuzích píší: Proč to poškozené ženy neoznámily HNED? Argumentují tím, že takto po mnoha letech je to nevěrohodné. Kdo ví, jak to prý bylo… Dokážu to pochopit ještě, když takto argumentují mladí, kteří žijí od dětství ve svobodném světě, kde se nemusí bát říkat své názory či přiznat svoji orientaci. Ale u těch starších je to až zarážející. Už zřejmě zapomněli, anebo si záměrně lžou do „vlastní kapsy“.

Řekněme si obecně. Co znamenalo za socialismu nahlásit, že mě jako pacientku soudruh primář sexuálně obtěžoval?

Taková poškozená by to musela jít oznámit na tehdejší Veřejnou bezpečnost. Kdo tu dobu pamatuje, ví, jací „týpci“ se na služebnách v té době vyskytovali. A kdyby snad narazila na někoho slušnějšího, znamenalo by to, že by jí to rozmluvil, aby nic raději neoznamovala, jestli si nechce zkazit život. Jít proti primáři-členu Komunistické strany Československa, to znamenalo jít proti celé partaji, celému socialistickému režimu. Víte, jak takoví lidé dopadali? O dotyčného a jeho rodinu by se začala zajímat StB. Soudruh primář by pacientku prohlásil za „bláznivou“. Z léčebny by možná už do konce života nevylezla. A když, tak jako lidská troska, do které roky ve velkém „pumpovali“ tabletky a injekce.

Pěkná představa, že? Ještě je někdo ze čtenářů přesvědčen, že by to určitě tehdy hned na místě pacientky nahlásil? Možná někdo namítne, že po roce 1989 to už bylo jiné. Ne tak docela. Primář už nebyl soudruh, ale vlivných kamarádů měl v nové době opět dost. Přístup k těmto záležitostem se v celé společnosti měnil a mění jen velmi pozvolna až v posledních letech. A to i ze strany policie a dalších zúčastněných stran.

Nelze se tedy divit, že poškozené ženy dlouho mlčely. Po letech z vyjádření některých vyplývá, že o sobě navzájem nevěděly. Každá si myslela, že „je v tom sama“, že ona je tím jediným selháním doktora Cimického. Když se svěřily, s tím, co se jim stalo, soukromě v rodině či přátelům, tak dostaly radu, aby do toho „nevrtaly“. Ostatně i zpěvačka Naďa Urbánková poradila své dceři Janě Fabiánové, aby proti vlivnému psychiatrovi nešla, že nemá šanci a může jí to velmi uškodit. A to byla z divadla Semafor, kde byl literárně činný lékař a kamarád Miroslava Šimka před lety „jako doma“, Cimického dlouholetou dobrou známou. K celé záležitosti před časem pro iDnes.cz Jana Fabiánová uvedla:

„Víte, já chtěla promluvit ihned po útoku, ale moje maminka se o mě bála a prosila mě, ať mlčím. Poslechla jsem jí jen částečně, šla jsem za jinou lékařkou a sdělila jí mou zkušenost ve víře, že lékař může vznést například žádost o prošetření na lékařské komoře, to tehdy prý ale možné nebylo. Veřejně jsem promluvila, až když měl dostat od prezidenta Zemana státní vyznamenání. Ta informace na mě vyskočila na internetu, nebyla jsem na to připravená. Tehdy to mnou hluboce otřáslo a vrátilo mě to do momentu napadení. Celá ta situace mi přišla tak hrozná a absurdní, že promluvit bylo asi to jediné, co jsem mohla v ten moment udělat.“

Jana Fabiánová byla první, kdo veřejně o praktikách doktora Cimického promluvil. Postupně se přidaly některé další ženy, které ztratily strach, když zjistily, že v tom nejsou samy. I tak to pro ně musí být i po letech velmi nepříjemné, traumatizující. Dle neoficiálních informací je řada dalších žen, které mají s doktorem Cimickým podobnou zkušenost, ale veřejně o tom mluvit nechtějí. Je to celkem pochopitelné. Mají rodiny, děti, někdy už i vnoučata. Tyto ošklivé věci se snažily celý život vytěsnit. A teď by o nich měly vypovídat a mít z toho ještě „oplétačky“.

Případ Jana Cimického se vrací na začátek. Je důležité, aby soudní proces proběhl spravedlivě a nezávisle. Aby byla zajištěna ochrana všech zúčastněných stran. Aby pravda vyšla najevo. Aby rozsudek nad lékařem, pokud bude vynesen, byl bez chyb. Také už asi není úplně podstatné, k jaké výši trestu bude nakonec 77letý lékař odsouzen. Je poměrně pravděpodobné, že se soud bude dále protahovat a lékař se nakonec výkonu trestu, i když bude odsouzen, vzhledem k pokročilému věku a zdravotnímu stavu, vyhne. Opak by byl překvapením.

I tak má zveřejnění záležitosti a proces i po letech smysl. Poškozené ženy se (snad) dočkají zpětně aspoň nějakého zadostiučinění, že to dotyčnému tak úplně neprošlo. Proces slouží také k tomu, aby od podobných praktik další lékaře (a pochopitelně i jiné lidi), pokud možno odradil. A také, aby se už ženy nebály podobné sexuální ataky oznámit. Snad se v tomto směru doba už opravdu změnila.

Další zdroj:

Soud zrušil pětiletý trest pro Cimického a vrátil případ na začátek - Novinky