Jindřich Trpišovský: Kdo mu pomáhal? Koučem už od dvaceti. Z číšníka v padesáti trenérskou legendou

„Chci hrát totální fotbal!“ Prohlásil sebevědomě tehdy 41 letý kouč při příchodu do pražské Slavie v prosinci roku 2017. Mnozí si o tom mysleli své. Měli ho za snílka. Sklízel za posměch. Brzy se však smát přestali. Jindřich Trpišovský se Slavií získal čtyři mistrovské tituly a čtyři vítězství v národním poháru. V lize s ní nikdy nebyl horší než druhý. Hlavním trenérem sešívaných je dosud. Více než osm let, a to je v českých prvoligových poměrech nevídané. V době jeho příchodu do Edenu to nejspíš neočekával nikdo.

Na rozdíl od řady svých ligových trenérských kolegů se Jindřich Trpišovský profesionálním fotbalistou nikdy nestal. Nemá za sebou prvoligovou hráčskou kariéru jako trenér plzeňské Viktorie a bývalý hráč Slavie Martin Hyský, jenž hrál též ruskou ligu za Dynamo Moskva.

Jablonecký kouč a bývalý reprezentant Luboš Kozel působil vedle Slavie také v maďarské Újpesti. Jediný cizinec v české Chance lize, Brian Priske ze Sparty, hrál vedle Dánska roky v Belgii (Genk, Bruggy) a Anglii (Portsmouth).

Exreprezentant Radoslav Kováč, dnes kouč Slovanu Liberec, má za sebou největší hráčskou karieru ze současných ligových koučů. Vedle Sparty hrál za Spartak Moskva či West Ham a Basilej. Pardubický trenér Jan Trousil hrával ligu jako stoper za Brno a Slovácko. Roman Skuhravý, toho času ve Slovácku, zase především za Jablonec.

V lize působili jako hráči i další současní ligoví trenéři: Bronislav Červenka ze Zlína, olomoucký Tomáš Janotka, teplický Zdenko Frťala, exslávista Marek Jarolím z Karviné, Ondřej Smetana z Baníku Ostrava či hradecký David Horejš, který hrával ligu za České Budějovice a Brno.

To Jindřich Trpišovský fotbal nehrál ani na výkonnostní úrovni. V dospělosti si nejvýše zahrál krátce pražskou 1.A třídu za Čechii Karlín. V žácích začínal jako brankář. Později se přesunul do středu hřiště. Nejčastěji jako střední záložník či stoper. Působil v pražských Kyjích, Čechii Karlín, dále hrála také za Kralupy a Chvatěruby.

Má prý slušnou kopací techniku a střelu. Ale také od dospívání trable s koleny. Už v žácích mu lékaři fotbal kvůli růstovým problémům na delší čas zakázali. Později začal hrát znovu, ale na větší hráčskou kariéru to už zdaleka nebylo. Také rychlost a pohybové schopnosti neměl na potřebné úrovni pro velký fotbal.

Zato už od mládí projevoval schopnosti dávat ostatní dohromady, uměním nadchnout je pro společný cíl, řídit je a motivovat. Byl vůdčím typem, který rád lidi vede. Proto začal velmi brzy s trénováním. Přišlo to tak nějak samo. Ve věku, kdy jeho vrstevníci nakukovali jako aktivní hráči do „A“ mužstev, on začínal kariéru trenérskou.

Na současného trenéra sešívaných měl od mládí velký vliv jeho otec Jindřich Trpišovský starší. Syn zdědil lásku k fotbalu po něm. Starší Trpišovský později synovi v Xaverově a Kolíně jeden čas dokonce dělal vedoucího mužstva a asistenta v jedné osobě. Zaplatil za syna také vstupní poplatek 100 tisíc korun za studium profesionální licence. Mladý Jindřich si prý vždycky dával postupné cíle. Jeden z nich byl, aby měl do třiceti profesionální trenérskou licenci.

Otec pracoval jako vedoucí provozoven pražských restaurací. Syn šel v jeho šlépějích. Vystudoval střední hotelovou školu, i když v oboru prý dělat příliš nechtěl. Jeho jediným opravdovým zájmem byl totiž fotbal.

Jako číšník začínal v pražském hotelu Esplanade. Poté dělal snídaňového číšníka v hotelu Expo. Chodil na půl šestou ráno, aby mohl odpoledne domů a stihl trénink. Nebo naopak pracoval jako noční barman v klubu na Václavském náměstí, aby stíhal přes den tréninky.

V osmnácti se osamotnil od rodičů a bydlel už sám. Ve dvaceti dělal vedoucího restaurace, k tomu byl kapitánem dnes už zaniklého klubu Čechie Karlín. Brzy však musel ze zdravotních důvodů s fotbalem jako aktivní hráč skončit. Začal hned trénovat.

Jako trenér začínal u dorostu Čechie. Mezi jeho svěřence, kteří byli jen o málo mladší než on, patřil například také vytáhlý útočník Lukáš Přibyl, pozdější sportovní redaktor České televize a následně známý funkcionář Bohemians a Sparty, jenž zemřel v roce 2012 v 33 letech v kanceláři klubu na Letné po náhlém srdečním selhání.

Po odchodu z Čechie působil na okraji Prahy, v Xaverově. V těch dobách měl přezdívku „Tabara“, neboť byl prý svým „italským kukučem“ podobný tehdejšímu hokejovému trenérovi hokejového Vsetína Zdislavu Tabarovi. Úspěšný hokejový kouč, který byl u šesti titulů vsetínského klubu, už bohužel také dlouho není mezi námi. Podlehl v pouhých 49 letech v roce 2008 rakovině.

V hornopočernickém klubu poprvé „přičichl“ jako trenér k týmu dospělých. Stal se v pouhých 22 letech asistentem bývalého ligového hráče Luboše Urbana u druholigového „A“ mužstva. Sportovním ředitelem klubu byl tehdy Miroslav Držmíšek, který je dnes funkcionářem Bohemians. V mužstvu tehdy působil jako hráč také záložník Zdeněk Houštecký, který se stal později Trpišovského souputníkem. Jeho asistentem ve Slavii je dodnes.

Byly to divočejší časy. Jednu dobu dělal provozního v herně, zároveň trénoval dorost Xaverova a asistoval u áčka. Jak popisoval v jednom rozhovoru, herna na Černém Mostě otvírala v jedenáct dopoledne a fungovala do čtyř ráno. Ráno ji odemykal, jel na trénink áčka, dal si oběd, pak dohlížel na hernu, v pět trénink dorostu. Končil v osm, jel domů, šel si lehnout a v půl čtvrté zase sedal do auta a jel zamknout hernu. Tržba do trezoru, v pět do postele, do devíti spánek a zase všechno nanovo. Tak to nešlo praktikovat dlouho.

Jiní však říkají, že Trpišovský už měl tehdy „v zádech“ vlivného podporovatele, který mu velmi pomáhal. Františka Jampílka, bohatého podnikatele, jehož doménou je těžební průmysl. Je mimo jiné spoluzakladatelem společnosti České štěrkopísky, která patří k předním dodavatelům štěrkopísku a kameniva v ČR.

V dávných dobách byl Jampílek také spolumajitelem fotbalového klubu Xaverova i majitelem zmíněné herny. Dal prý Trpišovskému první trenérskou profesionální smlouvu. Od té doby ho trénování začalo živit.

František Jampílek je zmiňován jako „mecenáš“ úspěchů trenéra Trpišovského, kterého údajně finančně podporoval i v dobách jeho působení v Horních Měcholupech a Viktorii Žižkov. Jampílek je popisován jako trochu „tajemná postava“, která mladému Trpišovskému roky pomáhala finančně i radami v momentech, kdy byl v úzkých nebo stál před zásadním životním rozhodnutím. Sám podnikatel prý vždy úzkostlivě dbal na to, aby zůstal skryt v anonymitě.

Shodují se na tom autoři knihy o Jindřichu Trpišovském, novináři Štěpán Filípek a Jan Podroužek, kteří spolu působili v deníku Sport. Jejich kniha o Jindřichu Trpišovském s názvem „Úplný příběh milionového trenéra“ vyšla v roce 2020 a není trenérem autorizovaná.

Významnou roli Jampílka v Trpišovského trenérské kariéře v minulosti potvrdil i muž, který nějakou dobu byl v bezprostřední blízkosti obou, Miroslav Držmíšek:

„Jestli Jindra Trpišovský někomu kromě sebe vděčí za to, kde je, tak především Frantovi Jampílkovi,“ říkal před lety dle médií bývalý xaverovský funkcionář, který se s oběma spolupracoval a zná dokonale fotbalové prostředí i jeho zákulisí také jako funkcionář Slavie a Bohemians, kde působí dodnes.

„Franta na něho vsadil a hrozně mu pomohl. Neustále ho podporoval a podporuje. A pozor, Jindra toho dokázal využít. Jinak by to bylo k ničemu. Měl celoživotní podporu, ale prokázal, že byla správná,“ zdůrazňoval Držmíšek před léty.

Pro Jampílkovy firmy ostatně v minulosti pracoval i dlouholetý Trpišovského spolupracovník, asistent Zdeněk Houštecký.

V roce 2005 se mladý trenér přesunul k mládeži do Kolína. Stal se trenérem staršího dorostu, s kterým do roka postoupil do České ligy. V roce 2008 vyslyšel nabídky pražské Sparty, kde byl šéftrenérem David Vavruška, a převzal její „B“ dorost. V mužstvu měl například pozdějšího reprezentanta Davida Pavelku nebo Romana Poloma.

Vavruška ale ve Spartě skončil, jeho šéfovský post převzal o více než dvacet let starší Milan Bokša, který byl zcela jiná „krevní skupina“. Trpišovský po dvou sezonách kvůli neshodám odešel do Bohemians. Ani tam ale nevydržel a po půl roce skončil.

Na čas se „uklidil“ do Hradištka, hrajícího pouze I. A třídu. V roce 2010 se stal trenérem béčka Viktorie Žižkov. Zároveň začal působit také u druholigového áčka jako asistent známého trenérského bouřliváka Martina Pulpita. Slavili postup do první ligy, ale už po pár měsících, na podzim sezony 2011, byl celý realizační tým odvolán.

Poté vedl divizní pražské Horní Měcholupy, které byly jakousi žižkovskou farmou. S týmem postoupil do ČFL, třetí nejvyšší soutěže. V mužstvu tehdy působil například bývalý dorostenec pražské Slavie a dnešní šéfeditor, moderátor a reportér televizní sportovní stanice Oneplay David Sobíšek.

V roce 2013 byl opět povolán k prvnímu týmu na Žižkov. Klub na tom byl velmi špatně finančně. Na přestupy neměl finance. Přicházeli jen hráči zadarmo. Bez smlouvy. Nebo na hostování. Mezi nimi například mladý Tomáš Souček, dnešní záložník West Hamu United, tehdy málo perspektivní „odložený“ hráč Slavie.

Trpišovskému se také nejdříve příliš nezdál, ale sportovní ředitel Ivan Horník ho přesvědčil, aby si ho v kádru nechal. Souček totiž Viktorku nic nestál, a to byl silný argument. Možná mu tak právě Horník zachránil kariéru.

Fotbalisté i členové realizačního týmu žižkovské Viktorie čekali měsíce na peníze. Připravovali se v provizorních podmínkách. Hráčům museli finančně vypomáhat rodinní příslušníci a přítelkyně. Hrozila dokonce stávka. Ale okolnosti tým semknuly, vytvořila se dobrá parta. V druhé lize mužstvo skončilo čtvrté. Trenér Trpišovský se na Žižkově potkal kromě Součka s dalšími fotbalisty, které později vedl též ve Slavii, Janem Bořilem a Davidem Hovorkou.

Ve druhé sezoně na Žižkově se dal dohromady realizační tým, jenž funguje dodnes. Trpišovský si ho vzal s sebou do Liberce a pak i do pražské Slavie. Tvořil ho asistent Jaroslav Köstl, který z něj později jako zatím jediný odešel. Stal se asistentem Ivana Haška u národního mužstva. V současnosti vede slovenský Ružomberok.

Asistenta Köstla ve Slavii v roce 2024 nahradil Milan Kerbr, kterého Trpišovský dobře poznal jako hráče při společném působení v Liberci.

Dlouholetým prověřeným spolupracovníkem je další asistent Zdeněk Houštecký, kterého zná Trpišovský mnoho let už z dob v Xaverově. Svérázný Houštecký je bývalým dlouholetým druholigovým fotbalistou, který má na kontě také 15 startů v nejvyšší soutěži.

Známá je jeho averze k trenérskému studiu. Není vlastníkem profesionální licence. Proto sedává při utkáních mimo slávistickou lavičku. I tam bývá občas velmi energický a kritický. Zejména k verdiktům rozhodčích, za což byl už opakovaně trestán českou i evropskou disciplinární komisí.

Dalším dlouholetým osvědčeným spolupracovníkem je trenér brankářů Štěpán Kolář, bývalý ligový brankář. Toho ve Slavii doplnil bývalý slávistický brankář se zkušenostmi z Premier League Radek Černý, který je zároveň dlouholetým trenérem brankářů české reprezentace.

Spolu s ním přivzal Jindřich Trpišovský do realizačního týmu po příchodu do Edenu také dalšího bývalého hráče a celoživotního slávistu Pavla Řeháka. Důvody byly též praktické. Köstl ani Houštecký tehdy nebyli vlastníky profi licence, Řehák ano. A jeden asistent ji, dle daných podmínek, mít musel. Trpišovský navíc správně odhadl, že začleněním klubistů do jeho „realizáku“ trochu otupí kritiku tradičních slávistů, kteří mu zpočátku nevěřili.

Jak moc dá trenér na prověřené vazby je zřejmé z faktu, že už roky spoléhá na velmi ustálený okruh spolupracovníků. Za osm let z jeho užšího realizačního týmu odešel ze Slavie pouze jeden jediný člen - Jaroslav Köstl.

Fotbal na vyšší úrovni nehrál, naučil se však tento hendikep kompenzovat tím, že se obklopil bývalými ligovými hráči. Všichni jeho asistenti a trenéři brankářů mají bohaté hráčské zkušenosti. Jak moc dá na praktické poznatky je zřejmě i z toho, že se často v průběhu utkání o jeho vývoji a reakci na situace radí s nejstarším členem slávistického kádru, 35 letým Janem Bořilem, pokud je kapitán Slavie mezi náhradníky či diváky.

Ale zpět k Trpišovského druholigovému angažmá na Žižkově, kde si udělal velmi slušné jméno. Mluvilo se dokonce o zájmu pražské Slavie, která však byla v těch dobách ve značných ekonomických i personálních problémech.

Přesun Trpišovského na slávistickou lavičku byl do značné míry vázán na možný přechod žižkovského sportovního ředitele Ivana Horníka do Edenu. Ten se nakonec neuskutečnil. Jméno kontroverzního funkcionáře bylo pro slávistické fanoušky těžko stravitelné.

Jindřich Trpišovský se tak i se svým realizačním týmem stěhoval na jinou prvoligovou adresu - do Liberce. Nahradil starého známého Davida Vavrušku. Byl už čtvrtým trenérem Slovanu Liberec za poslední rok. Po Samuelu Slovákovi a dvojici Jiří Kotrba - Josef Csaplár se týmu ujal zmíněný Vavruška. Po sezoně dal ale překvapivě přednost nabídce z Teplic a post hlavního trenéra Slovanu byl opět volný.

Vytouženým mužem pro Slovan byl v té době zkušený Vítězslav Lavička, který skončil ve Spartě. V Liberci měl výborné jméno z dob, kdy s klubem získal mistrovský titul v roce 2006. Ten si ale vzal pauzu. V Liberci se tak rozhodovali mezi mezi dvěma mladými trenéry, Martinem Svědíkem, který předtím vedl už Baník Ostrava, a Jindřichem Trpišovským.

Ten se nakonec v 39 letech stal ve Slovanu hlavním trenérem. Do klubu ho přivedl tehdejší sportovní ředitel Jan Nezmar, který se na jeho práci a výkony žižkovského týmu jezdil do Prahy pravidelně dívat a věřil v jeho schopnosti.

Z Viktorie Žižkov si nový trenér, kromě „realizáku“, přivedl do libereckého klubu také „své“ fotbalisty Zdeňka Folprechta, Lukáše Bartošáka a Davida Hovorku (hostoval ze Sparty).

S libereckým klubem se podíval poprvé do Evropy. V Evropské lize Slovan dokonce senzačně vyhrál 1:0 na stadionu Olympique Marseille. Jedinou branku utkání dal v 84.minutě „sváteční“ střelec, obránce Vladimír Coufal. Ze skupiny Liberec nakonec nepostoupil.

Trpišovského trenérská hvězda i tak stoupala. O jeho práci se hovořilo s uznáním. Po konci první sezony se už spekulovalo o zájmu plzeňské Viktorie. Ve Slovanu zůstal. Čím dál více však bylo zřejmé, že tam příliš dlouho nevydrží.

O pár měsíců později, v zimě 2016, se v médiích řešil dokonce možný přesun do pražské Sparty. Proběhly prý jednání mezi libereckým trenérem a majitelem Danielem Křetínským. Český velkopodnikatel údajně ligového trenéra ve své honosné vile tak trochu zkoušel z fotbalové taktiky a strategie.

Trpišovský ho zřejmě příliš nepřesvědčil. Majiteli Sparty se prý také nezamlouvalo, že český kouč chtěl přejít z Liberce na Letnou i se svým realizačním štábem. Tedy dvěma asistenty a trenérem brankářů.

Do oka si nepadli. Nabídka prý ani nepadla. Za pár měsíců si doktor Křetínský vybral jiného trenéra podle „svého gusta“, kterému šla sebeprezentace mnohem lépe – Itala Andreu Stramaccioniho, který je shodou okolností jen o pár dní starší než Trpišovský. Stramaccioni si přivedl na Letnou velmi početný a nákladný tým zahraničních spolupracovníků. Jak neslavně to dopadlo, všichni víme.

Ve Spartě ho nechtěli. Do roka byl ve Slavii. V prosinci 2017, po odvolaném trenéru Jaroslavu Šilhavém, převzal sešívané. Do klubu ho přivedl sportovní ředitel Jan Nezmar, který se z Liberce do pražského Edenu přesunul o pár týdnů dříve. Slavia už v té době byla v úplně jiné kondici, než když byl trenérem na Žižkově a o jeho příchodu se spekulovalo poprvé.

S novými majiteli i managementem měla Slavia výrazně vyšší finanční možnosti. Kvalita kádru šla nahoru. Jaroslav Šilhavý, který mužstvo převzal po Dušanu Uhrinovi mladším, dovedl tým po letech opět na jaře 2017 k mistrovskému titulu. V nové sezoně se ale managementu nelíbil herní projev ani výsledky mužstva, a tak Šilhavého po podzimu odvolal. Prsty v tom měl už nový sportovní ředitel Jan Nezmar.

Úspěšné liberecké spojenectví Nezmar – Trpišovský fungovalo i v pražském Edenu. Do Slavie se postupně: přímo či oklikou přes jiné kluby, přesunuli někteří prověření a oblíbení hráči, kteří předtím působili v Liberci, například Ondřej Kolář, Vladimír Coufal, Lukáš Pokorný, Jan Sýkora, Ondřej Karafiát, David Hovorka či Ondřej Kúdela. Někteří se stali oporami a zažili pod Trpišovským ve Slavii velké úspěchy. Jiní se neuplatnili a zase za čas odešli.

Vztah trenéra s Nezmarem ale časem získal trhliny. Vliv Trpišovského na klubového šéfa Jaroslava Tvrdíka postupně sílil až spolutvůrce kádru (a také oponent) Nezmar nebyl příliš vítán. Ze Slavie sám odešel v srpnu 2020.

Dál už to většina z nás dobře zná. Jindřich Trpišovský se stal nejúspěšnějším trenérem fotbalové Slavie v její historii. Se Slavií zatím vyhrál čtyřikrát mistrovský titul a čtyřikrát národní pohár. V lize s ní dosud nebyl horší než druhý. V Evropě byl s klubem dvakrát ve čtvrtfinále Evropské ligy a jednou ve čtvrtfinále Konferenční ligy. Dvakrát s ním postoupil do základní fáze Ligy mistrů.

Kaňkou na evropských úspěších je pouze fakt, že při dvou účastech v Lize mistrů Slavia ani v jednom utkání nezvítězila. Zejména v druhém případě, kdy měla v osmi zápasech též některé „hratelné“ soupeře, to bylo bezesporu zklamání.

Jindřich Trpišovský už má v 11 sezonách jako hlavní trenér v nejvyšší soutěži odkoučováno přes 357 zápasů. Nejvíce zápasů v české nejvyšší soutěži odkoučoval Petr Rada. Za dvacet sezon nasbíral v osmi klubech úctyhodných 476 zápasů. Na zisk mistrovského titulu ale jako trenér štěstí neměl.

Jindřich Trpišovký je mezi českými trenéry v pouhých padesáti letech už rekordmanem v počtu vítězných ligových utkání. Vše nasvědčuje tomu, že také rekord Petra Rady v počtu odkoučovaných ligových utkání v nejvyšší soutěži poměrně snadno překoná. Vzhedem k tomu, že nemění angažmá a nemá pauzy, další zápasy sbírá velmi rychle.

Ve Slavii, dle dostupných informací, prodloužil smlouvu o 3,5 roku, tedy do léta 2029. Její součástí je i opce na další tři roky. Může tedy být hlavním trenérem Slavie do roku 2032! Jak se sám vyjádřil, nová smlouva je prý podobná té předchozí, ale délku si určil klub. Finance jsou neveřejné, ale dle médií mu předchozí smlouva z roku 2020 údajně zaručovala zhruba 1,3 milionu měsíčně plus zajímavé prémie za každý ligový a pohárový bod.

V nedávném rozhovoru pro iDnes řekl: „Líbí se mi uvažování Jardy Jágra, který neřeší, co bude a co bylo. Žije přítomností. To je ve sportu vlastně to nejdůležitější. Jen opravdu krátce mi problesklo hlavou, jestli nechci udělat nějakou životní změnu.“

V minulosti se nejednou spekulovalo o zájmu evropských klubů o jeho služby. Důvodů, proč se tak nestalo je asi více. Především jsou to výborné podmínky ve Slavii. Po finanční i sportovní stránce. Slavia mu nabízí možnost vést tým, který hraje pravidelně v Evropě. Někdy i v Lize mistrů. To by se mu asi u nabídek ze zahraničí nepoštěstilo.

Nabídky, o kterých se v minulosti mluvilo, nebyly z TOP evropských klubů, které by hrály běžně Ligu mistrů nebo aspoň Evropskou ligu. Spíše z klubů dolní poloviny evropských ligových tabulek, anebo z Asie, kde je angažmá především o velkých financích. Až v druhém sledu o fotbalové stránce.

Sportovně by si tedy odchodem do zahraničí nejspíš nepolepšil, spíše naopak. A z finančních důvodů, jako někteří jiní čeští trenéři, rozhodně odcházet nepotřebuje. Ve Slavii je honorován nadstandardně.

Dalším důvodem je nejspíš také jazyková bariéra. Jeho angličtina se prý už o něco zlepšila, ale i tak by v ní nedokázal to, na čem je jeho práce založená. Tedy na intenzivní komunikaci s týmem i jeho jednotlivci. Je stále rád blízko kabině a hráčům. Střídá „cukr a bič“.

To by v zahraničí v cizím jazyku, kterým tak dobře nevládne, nejspíš tak nefungovalo. Také svérázný humor a specifický přístup jeho asistentů, zejména Zdeňka Houšteckého, jsou atributy, které fungují zejména v českých reáliích.

Jeho odmítnutí vést českou reprezentaci se nedivím. Souběh s časově náročnou a intenzivní prací ve Slavii je nesmysl. Vést v jeho věku pouze reprezentaci, je předčasné. Reprezentace je samozřejmě do jisté míry otázkou prestiže a v určitém ohledu vrcholem kariéry, ale spíše pro staršího trenéra, který už to má v klubu „odžité“. Jako Miroslav Koubek (74), který převzal český reprezentační výběr, anebo Carlo Ancelotti (66) ten brazilský.

Do tohoto stavu má ale čerstvý padesátník Trpišovský ještě hodně daleko. Finančně by šel, oproti příjmům ve Slavii, také jako trenér české reprezentace výrazně dolů. I když to asi hlavním důvodem nebude. Rozhodující je spíše chuť a motivace být ještě stále „u toho“.

Každý den pracovat s hráči v klubu. Mít 1-2 zápasy týdně, nikoliv šest za rok. Hrát prestižní derby zápasy se Spartou. Udělat znovu titul. Postavit se proti týmům z Premier League, La Ligy, Série A či Bundesligy. Slyšet zase znělku Ligy mistrů či alespoň Evropské ligy.

Při příchodu do Edenu před osmi roky hovořil o tom, že chce se svým týmem hrát totální fotbal. Tedy hodně fyzicky náročný fotbal s rychlým přepínáním z ofenzivy do defenzivy. Se snahou o výstavbu hry od brankáře, který musí umět dokonale hrát nohama. Pro svůj styl si vždy vybíral hlavně fyzicky „nabušené“ hráče, kteří jsou ochotni plnit jeho taktické pokyny a zároveň makat celých 90 minut.

Vždy razil se svým realizačním týmem zásadu, že tým je víc než sebekvalitnější jedinec. Ten se vždy musí přizpůsobit požadavkům trenéra. V podání současné Slavie je to dotaženo na maximum, i na úkor kreativity, což je trenérovi některými lidmi, mezi něž patří občas i autor těchto řádek, také vyčítáno.

Z původního totálního fotbalu trenér časem trochu slevil. Pod vlivem okolností ho upravil. Slavia s evropským pojetím v minulosti někdy nezvládala zápasy v „soubojové“ české lize. A to zejména s papírově slabšími soupeři ve venkovních utkáních.

Tři roky bez titulu změnily i Trpišovškého uvažování. S novou typologií útočníků (Chytil a především Chorý), kteří do Slavie přišli a odchodem kreativních záložníků (Stanciu, Ševčík) trenér výrazně zjednodušil hru svého týmu.

Slavia současnosti hraje ještě jednodušší, více silový fotbal, který je založen především na mnoha centrovaných míčích do pokutového území. Také od obránců chodí častěji dlouhé vysoké míče dopředu, rovnou na útočníky. Méně kombinace, více závarů v pokutovém území a „náhodné“ góly ze skrumáží.

V české lize tento styl přináší úspěchy. Opět vede ligu. Po 23 kolech o sedm bodů. Většinou se dokáže tímto způsobem hry přes soupeře dříve či později prosadit. I když oku lahodící to vždy není. Efektivní však ano. Slavia pilně sbírá body.

V minulé sezoně to přineslo mistrovský titul a přímý postup do Ligy mistrů. Letos to sešívaní mohou zopakovat. To znamená, kromě sportovního úspěchu, další značný ekonomický přínos stovek milionů korun. Finančně i výsledkově se tato praxe Slavii jednoznačně vyplácí.

Horší je to s hrou a výsledky na mezinárodní scéně, kde kvalitnější obrany soupeřů velmi zjednodušený způsob hry dokáží snadněji eliminovat. Slavia se s tímto pojetím hůře prosazuje. Chybí jí mnohdy větší kreativita ve hře. Mužstvo je (na rozdíl od minulosti) typologicky a způsobem hry postavené především na českou ligu.

Výsledky týmu a předvedená hra v evropských pohárech jsou v posledních dvou sezonách za očekáváním. Když to srovnáme například s plzeňskou Viktorií, která chce hrát také běhavý, ale mnohem kombinačnější fotbal, jak by řekl Jindřich Trpišovský dříve „totální“, vidíme pravý opak. Viktoria je s tímto pojetím úspěšná v Evropské lize, ale v české lize naopak body ztrácí.

Slavia míří za dalším titulem. Otázka zní, jak dlouho současné nastavení týmu ještě povede k úspěchům na domácí scéně. České jádro pomalu stárne (Bořil 35, Holeš 32, Chorý 31, Provod 29). Soupeři v Chance lize budou na stereotypní způsob hry sešívaných také nejspíš schopni častěji nalézat zbraň. Trenér bude muset dříve či později na situaci reagovat. Zvládne to?

Faktem je, že Jindřich Trpišovský toho se Slavií už dokázal mnoho. Je mimořádně úspěšným trenérem, který využívá možnosti, jež mu klub v posledních letech nabízí. Pracuje s velmi širokým kádrem hráčů.

Při této činnosti má také velký hráčský „odpad“, který si však ve své pozici zjevně může dovolit. Slavií projde mnoho nadějných fotbalistů, které klub koupí, trenér o nich „básní“ jako o obrovských talentech a budoucnosti Slavie, ale po čase z klubu odcházejí „zadními vrátky“, aniž by se výrazněji prosadili.

Na druhou stranu se sluší uvést, že jsou tu též ti druzí, kteří se působením v pražském klubu výrazně zviditelnili a skvěle prodali. Slavii se náramně vyplatili.

Pár příkladů namátkou: Alex Král - Spartak Moskva (12 mil.eur), Tomáš Souček - West Ham United (20,7 mil.eur), Vladimír Coufal - West Ham United (6 mil.eur), Abdallah Sima - Brighton (8 mil.eur), Alexandr Bah - Benfica (8 mil.eur), David Jurásek - Benfica (14 mil.eur), Antonín Kinský - Tottenham (16,5 mil.eur), Malick Diouf - West Ham United (22 mil.eur), Christos Zafeiris - PAOK (11 mil.eur).

Úspěšné působení trenéra tedy přineslo Slavii i mnoho finančních prostředků z prodeje hráčů.

O svém soukromí Jindřich Trpišovský veřejně příliš nemluví. Ví se, že jeho partnerkou je Linda Kejmarová, která je v současnosti místostarostkou obce Chvatěruby, která leží asi tři kilometry východně od Kralup nad Vltavou. V předchozím volebním období zastávala funkci starostky. Mají jednoho syna, též Jindřicha.

Vzdáleným příbuzným Jindřicha Trpišovského je bývalý reprezentant, hráč Sparty, Slavie, Plzně a dalších klubů, dnešní trenér, rozhlasový moderátor a podcaster Pavel Horváth (50). „Neznám rodokmen, ale naši dědové prý byli bratři,“ vyprávěl před lety v rozhovoru pro iDnes.cz bývalý fotbalista. Jeho maminka je rozená Trpišovská.

Jindřich Trpišovský slaví 27. února padesátku. V současném světě, v kterém se hranice posouvají, jsou mnozí padesátnicí ve výborné kondici. Pro fotbalového trenéra to není žádný věk. Na prahu padesátky je už trenérskou legendou s obrovskými úspěchy.

Jak to tak bývá, je vynášen do nebe i silně kritizován zároveň. Mnozí z nás občas říkají, že leccos „prokoučoval“, měl učinit jinak. Pravda, nikdo není neomylný a kritika, není-li vyloženě cíleně zlá a urážlivá, je potřebná a může být též přínosná. Minimálně je k zamyšlení.

Slavia zažívá jedno z nejlepších období ve své 134 leté historii. Jestli by to někdo jiný dokázal v těchto podmínkách ještě lépe než Jindřich Trpišovský, toť otázka, na kterou už se odpověď nikdy nedozvíme. Při životním jubileu se však nesluší připomínat, co se nepovedlo, ale děkovat za to, co vyšlo. A toho rozhodně není málo. Tak hodně zdraví, trenére!

Další zdroje: Statistiky Chance ligy, statistiky Livesport, Transfermarkt, Kniha „Úplný příběh milionového trenéra“ – autoři Štěpán Filípek, Jan Podroužek