Článek
Veřejnost je z posledního vývoje kolem ředitele pražské ZOO velmi překvapena. Vždyť pražská ZOO je chloubou hlavního města a celé republiky. Každoročně do ní míří miliony návštěvníků. Je třetí nejnavštěvovanější turistickou destinací Česka. Patří mezi nejlepší zoologické zahrady na světě. Lidem se tu líbí. Při svých opakovaných návštěvách vidí a oceňují, co se zase vylepšilo, co nového postavilo.
Kdo pamatuje pražskou ZOO, jako autor tohoto článku, od sedmdesátých let minulého století, tak uzná, že současný stav se s tím, jak ZOO vypadala kdysi, nedá vůbec srovnat. Dnešní ZOO je mnohem přívětivější pro návštěvníky a také zvířatům se tu žije mnohem lépe a volněji než dříve.
V kontextu toho asi nikoho nenapadne, že v takové „výstavní“ instituci může být pracovní prostředí, kde údajně vládne atmosféra strachu, bossingu a šikany. Je to vcelku pochopitelné. ZOO navenek působí vynikajícím dojmem. Pražané i občané celé země na ni mohou být pyšní. Ostatně dlouhodobě tak trochu „nejde na rozum“, že ZOO zrovna v Praze tak skvěle a bezproblémově funguje. Vždyť ve stavebnictví, zdravotnictví či dopravě se Praha dlouhodobě potýká s korupčními aférami.
Dlouholetý ředitel úspěšné pražské ZOO se logicky hřeje na výsluní. Tím spíš, když je mediálně zdatný jako pan Miroslav Bobek, bývalý novinář. Novináři Seznam Zpráv ale v posledních dnech přinesli také trochu jiný pohled na fungování této příspěvkové organizace, který už nevyznívá tak lichotivě.
V pořadu „Ve stínu“ vylíčili, co se v pražské zoologické zahradě děje. Mluvili se zaměstnanci z administrativy, i s těmi, kteří pracují se zvířaty. Mezi respondenty jsou chovatelé, kurátoři chovů, tiskoví mluvčí, ředitelé odborů, administrativní pracovníci z více oddělení a na různých pozicích. Jsou to lidé, kteří v zoologické zahradě pracovali v různých obdobích. Od roku 2010, kdy nastoupil ředitel Bobek do funkce, do současnosti.
Většina (27 lidí) charakterizovala, dle Seznam Zpráv, přístup vedení, jmenovitě ředitele Miroslava Bobka a jeho tajemnice Renaty Švejdové, jako šikanu ze strany vedoucího, tedy bossing. Zbylí si stěžovali na chování vedení, ale bossing byl pro ně příliš silným označením.
Miroslav Bobek obvinění z bossingu odmítá. Tvrdí, že je k lidem v ZOO náročný, připouští, že při jednání častěji výrazně zvyšuje hlas, ale není prý vulgární a nenadává nikomu osobně. To je však v přímém rozporu se řadou svědectví, která - dle zjištění Seznam Zpráv - stojí proti němu. Na druhou stranu v rozhovoru, který ředitel Bobek poskytl redaktorovi Seznam Zpráv, a který zazněl ve zkrácené podobě v podcastu, po delší době hovoru sám přiznává, že jeho chování není v pořádku a bude na něm muset zapracovat a změnit se.
Kauza ZOO probíhá a zdaleka není uzavřená. Magistrát ji dle médií teprve začal šetřit. Vznikla už také petice - „Výzva k nezávislému prošetření a řešení nepřijatelných poměrů pod vedením aktuálního ředitele Miroslava Bobka.“ Nebudu nad panem ředitelem vynášet předčasné soudy. Faktem však také je, že se k obviněním veřejně přidává čím dál více lidí, kteří mají s ředitelem Bobkem nepříjemné zkušenosti. Každý má právo se obhájit. Platí presumpce neviny. Proto budou moje další řádky především v obecné rovině.
Podobné situace nastávají, když je organizace velmi úspěšná. Má dlouhodobé výborné výsledky. A má také dlouholetého šéfa, který se nemění a má své místo patnáct, dvacet či dokonce pětadvacet let „pod palcem“. V organizaci se někdy chová, jako by to byl už tak trochu „jeho“ podnik. Takový šéf má za dlouhé roky vysoké formální i neformální pravomoci, a také kontakty na potřebných místech „nad sebou“. Umí v tom takzvaně „chodit“. Je personou, jejíž kroky si nikdo nedovoluje zpochybňovat.
To je také důvod, proč takovému šéfovi leccos prochází. Jeho podřízení jsou si vědomi toho, že má velmi „dlouhé prsty“. Postavit se proti němu znamená se se zlou potázat. Jedinec proti takové kapacitě nic nezmůže. Když se vzepře, je ztrapněn, perzekuován. Donucen k odchodu. V lepším případě ztratí jen své pracovní místo. V tom horším mu to jeho šéf dokáže „polepit“ tak, že má problémy ve svém oboru sehnat adekvátní zaměstnání i kdekoliv jinde v zemi.
Tak to jde roky. Takovému šéfovi opravdu leccos projde. Stačí připomenout kauzy primáře psychiatrické léčebny Jana Cimického či ředitele Nemocnice Motol Miloslava Ludvíka. Každá je zcela jiná. Jedna se týká sexuálního zneužívání pacientek, druhá ekonomických záležitostí, přijímání úplatků či dotačních podvodů. Jedno však mají společné. Jedná se o vedoucí pracovníky, kteří byli na svých postech dlouhé roky. Jan Cimický byl primářem přes 15 let. Miloslav Ludvík ředitelem dokonce 25 let. Oba byli ve své době nezpochybnitelnými personami s velkými vlivem. Měli na důležitých postech v politice a celé společnosti velmi vlivné přátele a silné „krytí“.
Někdy se však stane, že se „ucho utrhne“. Po letech někomu z poškozených „rupnou nervy“ a promluví. Média to prověří a zveřejní. Další poškození lidé najednou zjišťují, že v tom nejsou sami, jak si třeba dříve mysleli, že jich je výrazně více. Někteří z nich se pak také rozhodnou vystoupit a sdělit své negativní zážitky. Tak je tomu i v případě kauz pánů Cimického a Bobka. I když se každá týká něčeho zcela jiného. Nechci je proto rozhodně navzájem srovnávat. To znovu zdůrazňuji. Jedno však mají společné, pokud se jejich obvinění potvrdí. Zneužití vedoucího pracovního postavení vůči podřízeným či pacientům.
Podobná šéfovská selhání se občas dějí i v soukromém sektoru. O těch se ale většinou veřejnost nedozví. Když taková věc „praskne“, zahraniční management korporátní firmy záležitost často raději ututlá. Zveřejnění by znamenalo výrazné poškození jména firmy a značky. A také by museli přiznat své pochybení, neboť selhaly kontrolní mechanismy firmy.
Mohu popsat jeden takový případ z minulosti. V mezinárodní firmě museli zaměstnanci každoročně sepisovat hodnocení na svého šéfa, ředitele české pobočky firmy, které posílali na zahraniční centrálu. Když jednou jeden z českých zaměstnanců napsal trochu kritičtější hodnocení na svého šéfa, dostal od ředitele zahraniční mateřské organizace zpětnou vazbu. Jak je to možné, že kritizujete svého šéfa, když se české pobočce přece výsledkově výborně daří? Zaměstnanec byl vyzván k tomu, aby své hodnocení změnil. Když chtěl ve firmě pracovat dál, musel tak učinit.
Ředitel české pobočky působil ve firmě další roky, ale i v jeho případě se nakonec „ucho utrhlo“. Přišly na něj na zahraniční vedení důkazy, že se na úkor firmy dlouhodobě obohacuje. Jak to dopadlo? Skončil na hodinu, ale odešel dohodou. Firma si přece veřejně nezkazí jméno. Zahraniční šéfové nepřiznají, že selhali.
Co je pro tyto případy typické? Takoví šéfové jsou na svých postech dlouhé roky. Stávají se v těchto organizacích takřka neomezenými vládci. Mnohdy se chovají tak, jako by se už jednalo o jejich firmu. Mají „tam nahoře“ dlouholeté konexe a bezmeznou důvěru. Mají také výsledky, díky nimž jsou v očích jejich nadřízených nepostradatelní. Proto se v jejich případě leccos přehlédne, „zamete pod koberec“ a detailněji nekontroluje.
Takový stav je ale vždy selháním kontrolních mechanismů a špatným vysvědčením pro všechny. Je chybou přímých nadřízených těchto dlouholetých šéfů, že nechají věci dlouhodobě jen plynout. O tom, co se v organizaci děje, by měli mít informace a povědomí. Pokud je v ní na určitých postech velká fluktuace, jako v pražské ZOO, o něčem nezdravém to přece také svědčí.
Funkční období vrcholných manažerů v příspěvkových a státních organizacích by mělo být také jasně časově omezeno. Současní ředitelé by měli obhajovat své pozice pravidelně ve výběrovém řízení. A tato výběrová řízení by rozhodně neměla být jen formální. Nikdo by si neměl pro sebe „zprivatizovat“ šéfovský post a být ředitelem velké instituce patnáct či dokonce pětadvacet let bez výběrového řízení.
Autorský článek s využitím zdrojů (viz odkazy v textu)
