Konec dobrý, všechno dobré, říká předseda Fousek. Je opravdu v českém fotbale vše zalité sluncem?

Česká fotbalová reprezentace porazila na Andrově stadionu v Olomouci Gruzií 2:1 a zajistila si návrat do „A“ skupiny Ligy národů. Vylepšila si pozici před losováním kvalifikace o postup na MS 2026 a zajistila si také účast v (případné) baráži na tento šampionát, pokud v kvalifikaci neuspěje.

Předseda fotbalové asociace výsledek hodnotil slovy: „Konec dobrý, všechno dobré“. S tím bych si dovolil nesouhlasit. Výsledek lze hodnotit jistě jako dobrý, ale kolem fotbalové asociace a reprezentace samotné je nadále plno otazníků a nedořešených záležitostí.

Po tragickém srpnovém vstupu (prohra v Gruzii 4:1) do Ligy národů došlo v posledních utkáních ke zlepšení. Pomohly také výsledky ostatních utkání našich soupeřů ve skupině, a tak to nakonec vyšlo na první místo. Ivan Hašek po počátečním tápání vyslyšel názory mnohých fotbalových expertů, ale i fanoušků, a v posledních zápasech vsadil především na hráče, kteří mají momentální formu a jsou tahouny ve svých klubech.

Sestava týmu se konečně ustálila. Škoda, že na to Ivan Hašek nepřišel dřív, chtělo by se říct. Začaly v ní fungovat některé osvědčené klubové vazby. Především mezi bývalými a současnými hráči plzeňské Viktorie a pražské Slavie, kteří tvoří novou hlavní kostru týmu. V základní sestavě se usadili noví hráči jako Lukáš Červ, Pavel Šulc či Tomáš Chorý, kteří jsou hladoví po úspěchu. Vedle nich v ní zůstali už osvědčení a zkušení Tomáš Souček, Tomáš Holeš či Vladimír Coufal. Vrátil se další zkušený Jan Bořil.

Protože se Haškovi podařilo v posledních utkáních sestavu stabilizovat, bylo pro něj také pak snazší vyměnit v ní některé hráče za jiné, když to vyžadovala momentální situace kvůli žlutým kartám, jako v případě Tomáše Součka a Tomáše Chorého, nebo zranění, jako u Davida Zimy, Martina Vitíka a Ladislava Krejčího.

Nemáme fotbalisty, kteří by hráli za FC Liverpool, Arsenal, Chelsea, Juventus Turín a další evropské velkokluby, jako před dvaceti lety. Asi každý trenér by chtěl hrát se svými hráči kreativní, kombinační fotbal s vysokým držením míče. Ale všichni vidíme, že máme hráče, jaké máme. A tomu je potřeba přizpůsobit hru. Na líbivý fotbal prostě mimořádně vybavené hráče v současnosti nemáme. Noví hráči, jako Pavel Šulc či Lukáš Červ, ale i třeba veterán Jan Bořil, však přinesli do týmu svěží vítr a maximální nasazení. Nejsou líní na krok, jsou ochotni se maximálně obětovat pro tým.

Je to tak trochu „systém Trpišovský“. Individuality můžeme, nebo spíš musíme, do značné míry nahradit nasazením, bojovností, velkým důrazem. Být silní v soubojích, v presování, nátlakové hře. Na soupeře od začátku vletět, jako v domácím utkání s Gruzií, nebo naopak taktickou, až trochu nudnou hrou, držet nerozhodný výsledek, jako v Albánii. I když se nám taková hra, jako v druhém případě, nemusí líbit, pokud přinese výsledky, úspěchy a postupy, fanoušek ji nakonec přijme, když to není pořád. I on vidí, že dnes nemáme Rosické, Poborské, Nedvědy, Šmicery či Baroše. Nemůžeme hrát otevřené partie s rychlými, technicky vyspělými protivníky. Musíme vsadit na jiné zbraně. A to se v posledních utkáních začalo dařit.

Reprezentace v poslední době fanoušky netáhla. Skandály typu „Belmondo“ a „tříkolka“, zvláštní vybírání nového trenéra, jalové výkony s malým nasazením a celková neuspokojivá atmosféra kolem reprezentace za minulého, ale i současného trenéra, nedávaly důvod, aby fanoušci za tým ve velkém „dýchali“. A tak zbývali jen „srdcaři“. Fanoušek ale není hlupák. Když vidí, že tým bojuje na maximum, nechá na hřišti všechno, jako v posledních zápasech, odpustí i chyby, nedostatky a hluchá místa ve hře. Vypadá to, že se blýská na lepší časy a část fandů už opět nachází důvěru v reprezentační tým. Snad to vydrží.

Z výše uvedeného je zřejmé, že se leccos opravdu zlepšilo. Pořád ale zůstávají otazníky.

Tím největším otazníkem je stále osoba reprezentačního trenéra Ivana Haška. Už jeho jmenování vyvolalo překvapení a velké diskuze. V první polovině roku vůbec nepřesvědčil. Vstup do druhé byl také katastrofální. V mnoha jiných zemích by byl nejspíš odvolán. Za některých jiných dřívějších předsedů v té naší nejspíš také. Jak už ale bylo řečeno, pak Hašek vyslyšel „volání davů“, vsadil v domácím utkání v září s Ukrajinou na hráče, kteří jsou tahouny v klubech a mají formu. Ustálil sestavu. Rázem přišlo zlepšení, výsledky, a nakonec i kýžené první místo ve skupině Ligy národů.

Je tedy Ivan Hašek tím pravým?

Ivanu Haškovi nelze upřít velkou chuť a snahu. Snad i ty nejlepší úmysly. Na druhou stranu jsou patrné také jeho limity. Haškovi je 61 let. Strávil dlouhé roky v arabském fotbalu, který je (při vší úctě) výrazně horší než ten evropský. O nejvyšší reprezentační úrovni, kde bychom chtěli s českým týmem být, ani nemluvě. To je Haškův hendikep. Špičkový fotbal se výrazně změnil. Hašek sice říká, že ho celé roky sledoval, má prý nakoukáno mnoho utkání. Věřím tomu, ale něco jiného je se koukat a něco zcela odlišného pak konat.

Fotbal je dnes opravdu jiný. Došlo k úpravě některých pravidel, která přinesla novinky. Stačí připomenout změnu pravidla kopu od branky. Současná verze umožnuje naprosto jiné zakládání útoků než dříve, kdy míč nejdříve musel opustit pokutové území, než se ho dotkl jiný hráč. To přináší do hry zcela nové prvky.

Další obrovskou změnou je možnost střídání pěti hráčů či dokonce šesti, když hráč odstoupí kvůli úrazu hlavy. To dává trenérům velké taktické možnosti. Trenér tak už není tím, kdo určí sestavu a pak stojí jen pasivně u střídačky. V 70.minutě vystřídá prvního hráče a pět minut před koncem dalšího jednoho až dva. Dnes je to úplně jiné. Trenér musí být koučem. Tým po celý zápas koučovat! Promýšlet strategie už před utkáním. Koho dát do základu. Koho si ponechat. A hlavně reagovat na vývoj! Klidně o půli vyměnit hned tři hráče, když to v první části vůbec nefungovalo. Zcela změnit strategii do druhé části hry.

Předchozímu trenéru Jaroslavu Šilhavému koučování moc nešlo. Mnohdy nedokázal včas reagovat na vývoj utkání. Střídal opatrně, pozdě a (dle názoru mnohých) často podivně. Také Ivan Hašek je v tomto směru spíše trenérem „starého střihu“. Ani on není žádným velkým koučem. Stačí se podívat na dvě poslední utkání. Haškova střídání si byla velmi podobná, i když to byly naprosto rozdílné zápasy. Do obou poslal kupříkladu mezi 73.-83.minutou Ondřeje Lingra a v samém závěru Jana Kuchtu.

S trochou nadsázky lze říct, že k Ivanu Haškovi až do arabského světa došly kdysi informace, že Lingr je výborný střídající „žolík“. To jsou ale zprávy staré nejméně dva roky. Už samotná reprezentační nominace Lingra vzbuzovala pochyby. Ve Slavii nemá jisté místo v základu a do bývalé formy, z doby před odchodem do Feyenoordu, má zatím hodně daleko. Přesto ho Ivan Hašek nominoval a do dvou utkání jako náhradníka poslal. Na lavici nechal přitom sedět ostravského Matěje Šína, dvacetiletého velmi talentovaného hráče, který je alternativou na stejný post a v poslední době hraje za Baník opravdu výborně. V 13 ligových utkáních nové sezony má na kontě 4 góly a 2 asistence.

Pro srovnání: Lingr nastoupil do 8 ligových utkání Slavie a dal jeden gól. Asistence žádná. Ve 4 duelech Evropské ligy vyšel také zcela naprázdno. Ivan Hašek sice vyslyšel „volání davů“, sebral Šína reprezentaci „U21“ před důležitými zápasy o postup na Euro, nominoval ho místo toho do „A“ týmu. Pak ho ale nechal obě utkání prosedět na lavici a místo něj poslal do zápasů zkušenějšího Ondřeje Lingra, který formu zatím marně hledá. Chtělo by to trochu více odvahy, pane Hašku!

Ivan Hašek říká, že nás na první místo ve skupině dovedly poctivé výkony. V tom má jistě pravdu. Jak už bylo řečeno, nemáme výrazné individuality, musíme je nahradit týmovými výkony. A také strategií trenéra. Když tým má obrovské individuality, nepotřebuje někdy ani, aby jeho trenér byl nějak velký „koumes“. My je však nemáme. Proto by se nám trenér, který je schopen přinést něco svého, nějakou nadstavbu, velmi hodil.

Jako svého času Karel Brückner, který měl například mistrně propracované standardní situace. A to jak ty útočné s nacvičenými signály, tak ty obranné. Nebál se také brzy střídat, když to stav vyžadoval, i když tehdy se směli střídat jen tři hráči. Stačí připomenout EURO 2004, kdy za nepříznivého stavu v utkání s Nizozemskem ze hřiště sundal už v 25.minutě obránce Zdenka Grygeru a místo něj poslal na hřiště ofenzivního Vladimíra Šmicera. Národní tým utkání otočil brankami Kollera, Baroše a Šmicera z 0:2 na 3:2. Kdo ze čtenářů se domnívá, že by na takový krok měl dnes „koule“ Ivan Hašek? Já o tom přesvědčený ani zdaleka nejsem.

Situace není zdaleka tak špatná, jak to před pár měsíci vypadalo. Na posledních výsledcích „A“ týmu i „U21“ je zřejmé, že to jde, když hráči podají maximálně bojovný kolektivní výkony. Vyhrajeme, nebo uhrajeme remízu, i když herně nejsme třeba lepší než naši soupeři, kteří mají mnohdy ve svém středu více individualit a technicky vyspělých hráčů.

Výkony některých mladých fotbalistů jsou nadějí, že by z nich za krátký čas mohli vyrůst větší osobnosti. Samozřejmě je otázkou, jak zvládnou případný přechod do zahraničních klubů. Za všechny stačí jmenovat Pavla Šulce. Je důležité, že v současnosti má už „A“ tým svoji ustálenou kostru hráčů základní sestavy, která se jen obměňuje a na ni se „nabalují“ další hráči dle aktuální situace.

Samozřejmě je to celé křehké. I v současné základní sestavě jsou hráči, kteří ve svých klubech nastupují v poslední době velmi málo. Například brankář Matěj Kovář z Leverkusenu, který z posledních sedmi zápasů v klubu chytal jen ve dvou méně důležitých. Pravý obránce Vladimír Coufal z West Hamu United odehrál od 25.září v klubu pouhých 24 minut v závěru zápasu s Evertonem před repre pauzou. Jinak seděl pětkrát jen na střídačce. Oba přesto nastoupili a v reprezentačních duelech obstáli. Kdyby ale mělo jejich vysedávání na klubové střídačce další měsíce pokračovat, musela by se za ně řešit v reprezentaci náhrada. Fotbalista bez delší zápasové klubové praxe zákonitě ztrácí na sebejistotě, méně si ve hře dovolí, jeho výkony jdou dolů.

Pak je tu Patrik Schick. Mnozí se divili, že není v nominaci. Mně osobně nechyběl. Chápu, že nepřijel. V klubu bojuje o místo. Dlouhodobě není v pohodě. Nejspíš by v současné době nebyl přínosem. Je to v 28 letech pořád hráč, který ještě může mít hodně před sebou. Budu rád, když se vrátí do národního týmu, ale musí být ve fyzické a psychické pohodě. Hrát v klubu. V reprezentaci se podřídit potřebám týmu a být pro něj ochoten makat. Český tým nemůže fungovat jako Portugalsko, které dře na jednoho Ronalda. Český výběr současnosti, bez velkých hvězd, musí být založen na týmovém přístupu.

Předseda Fousek si po utkání s Gruzií přihřál polívčičku, když řekl: „Každý ví, že jsem v těchto věcech konzervativní. Dokud ta naděje existuje, tak je správně o ní bojovat. Jsem rád, že jsme byli odměněni, nejenom tito dva konkrétní trenéři.“ Fousek tak televizním rozhovoru pro ČT Sport reagoval na dřívější požadavky části fotbalové veřejnosti na odvolání trenéra „U21“ Jana Suchopárka a zejména pak kouče „A“ týmu Ivana Haška. Fousek tak ze své nerozhodnosti a taktiky „mrtvého brouka“ udělal přednost a přínos.

Pro reprezentaci je osoba předsedy zdánlivě méně podstatná záležitost. Když bude reprezentace „šlapat“, obyčejnému fanouškovi je asi jedno, kdo je předsedou fotbalové asociace. Pro lidi, kteří „dělají český fotbal“, to ale jedno není. Působení „úřednického“ předsedy Petra Fouska je bezesporu zklamáním. Fousek „umí“ zahraničí. Kontakty na UEFA a FIFA. Zajímavé zahraniční cesty a návštěvy činovníků v Praze. To ho evidentně baví. Směrem dovnitř je to ale výrazně horší. Pohledem zvenku se zdá, že Fousek vše jen „udržuje v chátrání“. Těžko nalézt něco, co se za jeho působení v českém fotbale změnilo k lepšímu. Není tedy divu, že mnozí volají po změně. Ale kde vzít toho pravého? Fotbalové volby v příštím roce se blíží a zatím víme jen to, že Karel Poborský to už s předstihem zabalil.

Další zdroje: přímé přenosy ČT Sport z utkání české fotbalové reprezentace