Miroslav Janů: Nenápadná legenda. Poctivec a srdcař, kterého bohužel právě srdce nečekaně zradilo

Miroslav Janů se narodil 8. listopadu 1959. Do pražské Slavie přišel v šestnácti letech z českobudějovického Dynama. Brzy přesídlil do staršího, prvoligového dorostu, který v těch dobách ve Slavii vedl Miloš Krucký. Nastupoval jako záložník. Nebyl to super-technik, ale bylo ho vždy plné hřiště. Všechno oběhal. Vynikal hlavně důrazem, zarputilostí a nadprůměrnou fyzickou kondicí.

Už jako dorostenec začal nakukovat do kabiny seniorského slávistického áčka. V týmu se potkal například s mistry Evropy z roku 1976, pravým obráncem Pavolem Birošem a levým křídlem Dušanem Herdou, dále s brankářem Františkem „Bobby“ Zlámalem, stoperem Jánem Lužou či legendárním útočníkem Františkem Veselým, dalším mistrem Evropy 1976, kterému už tehdy bylo takřka pětatřicet. Ten prý ale za osmnáctiletým „bažantem“ sám přišel a řekl mu, aby mu začal tykat. O mnoho let později si spolu v jednom dresu zahráli nejednou zase - za slávistickou Starou gardu.

Před vojnou stihl dokonce prvoligový debut v áčku sešívaných. Bylo mu 18 let, když v říjnu 1978 střídal na levém kraji zálohy Dušana Herdu v závěru domácího utkání proti Jednotě Trenčín (1:0). V téže sezoně nastoupil v nejvyšší soutěži ještě jednou, dokonce v základní sestavě, v utkání v Ostravě, které Slavia prohrála s Baníkem 3:1. Na další prvoligové starty si ale musel počkat. Volala základní vojenská služba.

Po dvou letech vojny v druholigové Dukle Tábor se vrátil do Edenu. Usadil se už nastálo v ligové šatně. Ze zálohy, kde hrával například s Karlem Jarolímem, Josefem Pešicem či Peterem Herdou, se časem přesunul do obrany. Zvládl zahrát na jejích obou krajích i ve stoperské dvojici. Přesun na stoperský post přišel logicky s věkem a zkušenostmi. I v pozdějším období však občas vypomáhal v záloze, kde byl také, vzhledem ke své univerzálnosti a nadprůměrné fyzické kondici, schopný zahrát na obou krajích i uprostřed, jako štítový záložník.

Univerzálnost byla bezesporu jeho velkou předností. Záleželo na momentální situaci, kde ho tým aktuálně potřeboval, a kde ho trenér, který zrovna slávistický tým vedl, ve svých záměrech viděl. V letech 1981 až 1988 byl stálicí prvoligové sestavy Slavie. Jisté místo v základu měl za Milana Máčaly (1982-84), pod kterým odehrál nejvíce ligových utkání (73), i za Jaroslava Jareše (1984-86), který byl druhým v pořadí (69 zápasů). Své si odehrál i v době působení tehdy trenérsky začínajícího Vlastimila Petržely (1986-87), s kterým předtím nastupoval v jednom mužstvu, i za legendárního Tomáše Pospíchala (1987-88), jehož slávistické trenérské působení bylo už poznamenaného jeho horšícím se zdravotním stavem.

Za slávistické áčko nastoupil k celkem 440 utkáním. Dle informací na klubovém webu pouze třináct hráčů odehrálo v celé dlouhé historii více zápasů za „A“ mužstvo Slavie než Miroslav Janů. V počtu ligových utkání v sešívaném dresu je nyní s 201 startem na 16. místě historického žebříčku, který vede se 404 ligovými starty útočník František Veselý.

Miroslav Janů tak bezesporu patří mezi legendy pražského Slavie. I když legendy méně nápadné, skromné. Legendy, o kterých se dnes už tolik nemluví. Nebýval totiž autorem nezapomenutelných gólů či skvělých přihrávek na ně. Nebyl fantastickým driblérem s míčem, na jehož technické kousky se vzpomíná.

Byl však vždy synonymem pro maximální nasazení, výdrž, spolehlivost, poctivost a obětavost. Do všeho šel naplno. Nikdy nic nevypustil. Takové srdcaře, vedle velkých kreativních hvězd, potřebuje každý tým, má-li dobře fungovat.

S příchodem trenéra Ivana Kopeckého ztratil jisté místo v základní sestavě Slavie, které měl roky „pod palcem“. V roce 1988 se raději přesunul o dvě tramvajové zastávky dál a 1,5 sezony ještě působil v Bohemians. Za Klokany odehrál dalších 36 ligových utkání.

Poté se vydal na zahraniční angažmá. Podobně jako řada jiných sportovců využil situace po roce 1989, kdy už nebyla potřeba povolení socialistických úřadů a hranice se otevřely novým možnostem. Společně s brankářem Dukly Jaroslavem Netoličkou a velkým soupeřem z derby zápasů, útočníkem Sparty Miloslavem Denkem, který to na Slavii v těchto duelech vždy uměl, se vydal do exotické Malajsie. Dvě sezony působil v klubu Sabah FA. Po návratu do Prahy ještě znovu krátce vypomáhal v lize Bohemians.

Poslední ligový zápas odehrál v prosinci 1992 v 33 letech v dresu Klokanů v Dunajské Stredě. Nebylo to vydařené vystoupení. Hosté prohráli 5:0 a Miroslav Janů vstřelil vlastní gól, kterým už v 7.minutě otevřel skóre utkání.

Ač byl dlouholetou stálicí ligové sestavy Slavie, starty v áčku seniorské československé reprezentace mu unikly. Možná za to mohla trochu i jeho zmíněná univerzálnost, pro kterou se ve Slavii neusadil dlouhodobě na jednom postu v sestavě, ale rotoval na více pozicích v záloze i obraně. Nevyprofiloval se tak jako kandidát na jasnou pozici do sestavy národního mužstva.

Dlouhodobě hrál za olympijský tým Československa, který byl tehdy takovým reprezentačním béčkem. Byl v kádru tohoto mužstva pro OH 1984 a 1988. V obou případech měl ale smůlu. V roce 1984 se českoslovenští sportovci LOH v Los Angeles nesměli účastnit. O čtyři roky později tým v kvalifikaci do Soulu vypadl. Za československou olympijskou reprezentaci odehrál například vydařený vítězný turnaj Merdeka v Kuala Lumpuru v roce 1987.

Po ukončení hráčské kariéry začal v devadesátých letech podnikat, a také se časem vydal na trenérskou dráhu. Jako trenér ve velkém fotbalu začínal v Mostě, kde střídal v květnu 2002 Luboše Urbana.

Nevydržel tam však dlouho, už v roce 2003 se vypravil na svou první trenérskou zahraniční štaci do Indonésie. Trénoval týmy Persigo Gorontalo a PSM Makassar, s nímž získal druhé místo v indonéské ligové soutěži. Do Slavie se vrátil v roce 2005. Stal se asistentem bývalého spoluhráče a tehdy nově jmenovaného hlavního trenéra Karla Jarolíma.

O dva roky později se opět vrátil k Indickému oceánu a stal se trenérem indonéského klubu Arema FC. Mezi lety 2008 a 2010 však zase spojil svůj trenérský osud se Slavií a působil jako kouč jejího „B“ týmu v třetí lize. Asistenta mu dělal bývalý spoluhráč, kamarád a klubová legenda Ivo Knoflíček.

Jednu dobu byl také kandidátem na post hlavního trenéra slávistického áčka. Bylo to však v době, kdy už klub procházel krizí, chyběly finance, mužstvo ztrácelo kvalitu. Nebyl typem člověka, který se dere o „koryto“. Hlavním trenérem ligové Slavie se nikdy nestal.

Po čase znovu využil možnost vrátit se do Indonésie, kde si za dvě předchozí působení udělal velké jméno, řadu přátel a kontakty. Přicházely mu odtud opakovaně zajímavé nabídky. V Česku se o jeho trenérských úspěších v indonéských končinách moc nemluvilo, anebo byly zlehčovány s odůvodněním, že tam má fotbal slabou úroveň.

Skutečností však je, že v jihovýchodní Asii byl Miroslav Janů svého času považován za jednoho z nejlepších zahraničních odborníků. Oceňována byla jeho schopnost pozvednout výkonnost tamních týmů a skutečnost, že místním fotbalistům dokáže vtisknout disciplinovanější přístup k fotbalu.

V Indonésii vedl dohromady čtyři týmy, se dvěma z nich získal dvakrát druhé místo v lize (v letech 2004 a 2011). Jeho poslední návrat do těchto exotických končin se mu ale bohužel stal osudným.

V Indonésii byl zpět už třetí sezonu. První úspěšně strávil v Aremě, kde už dříve působil. Dovedl ji k druhému místu v lize. Další v Persele. Jeho posledním působištěm byl klub Persebaya 1927, dnes fungující pod názvem Bhayangkara Presisi Lampung F.C. Dařilo se mu, měl plno plánů…

Zemřel nečekaně. V pouhých 53 letech na zástavu srdce. „Včera se s týmem vrátil ze soustředění na Bali. Vypadal zcela v pořádku, ještě ráno jsme si volali, abychom probrali hodnocení týmu,“ sdělil tehdy médiím ředitel klubu Bambang Pramukantoro.

Podle místních médií si český trenér začal po ránu stěžovat na náhlou bolest na hrudi. Ve vážném stavu byl transportován do nemocnice, kde byl později, po neúspěšných pokusech, prohlášen za mrtvého. Podle zprávy a fotografie z tisku indonéský lékař, který ho ošetřoval, uvedl, že trenér z České republiky zemřel na infarkt.

Když zpráva dorazila do Česka, byl to šok! Kdo ho osobně znal, vůbec nechápal, nemohl tomu uvěřit. Ač byl už padesátníkem, byl stále ve velmi dobré kondici. Na svůj věk vypadal výborně, postavu měl stále jako ligový hráč, bez nadváhy. Když byl v Česku, nastupoval v zápasech Staré gardy červenobílých a běhal „jako zamlada“. A najednou tu byla zpráva, že už se nikdy nevrátí.

Na vršovických stadionech v Edenu a Ďolíčku zavládl velký smutek. Ještě horší to bylo ve Vestci, nedaleko Prahy, kde měl řadu přátel a v blízkosti fotbalového areálu s rodinou ve svém domě roky bydlel. Kremace musela proběhnout v Indonésii. Domů se manželce a dětem vrátila pouze urna. Pietní akt proběhl později v kostele sv. Jakuba Staršího v Praze – Kunraticích.

Na Miroslava Janů vzpomínají v Indonésii jako na úspěšného trenéra

V nejvyšší soutěži odehrál 241 utkání (201 Slavia, 40 Bohemians) s velmi vysokým průměrem 85 odehraných minut na zápas. To samo o sobě svědčí, jak spolehlivým byl hráčem, který prakticky „neslezl ze hřiště“. Byl především defenzivním fotbalistou. Za ligovou kariéru vstřelil pouze pět branek. Vyfasoval 47 žlutých karet, ale dle oficiálních statistik kupodivu nikdy nebyl vyloučen.

Jeho nejčastějším spoluhráčem v lize byl ofenzivní záložník Karel Jarolím. Nastoupili spolu celkem do 147 prvoligových utkání. Dále byli jeho častými spolubojovníky stoper Jiří Jeslínek (131), záložník či stoper Luboš Kubík (126), křídelní útočník Ivo Konflíček (114) a levý obránce či záložník Miroslav Beránek (99). Hodně toho v sešívaném dresu odehrál také s Vlastimilem Petrželou, Pavlem Řehákem, Milanem Šimůnkem, Josefem Pešicem, Bohušem Vígerem či Zdeňkem Šajtarem.

V osmdesátých letech patřil mezi hlavní osobnosti slávistického týmu. Spoluhráči mu říkali „Dub“ nebo taky „Dubák“. Fanoušci mu též s nadsázkou přezdívali „Doktor“, což pramenilo z toho, že uměl útočníky soupeře také řádně „ošetřit“, když bylo třeba. Fotbaloví pamětníci mi jistě dají za pravdu, že když byli v sestavě Míra Janů a Zdeněk Šajtar, hráli občas také pěkně „od podlahy“. Nebyli to velcí technici, spíš „pyrotechnici“. Samozřejmě to píšu s velkým kusem nadsázky.

Na druhou stranu, pražská Slavia mívala v těch letech v mužstvu také technicky nadstandardně vybavené hráče, fotbalové „hračičky“ Karla Jarolíma, Josefa Pešiceho, Petera Herdu, později Luboše Kubíka, kteří to s míčem opravdu uměli. Těm pochopitelně tvrdá hra soupeřů moc „nevoněla“. Potřebovali proto kvalitní „bodyguardy“. A Mirek Janů byl fotbalista, který si uměl zjednat u soupeřů i rozhodčích potřebný respekt. Byl na hřišti vidět i slyšet.

Nebyl to talent od pánaboha, ale poctivý hráč, v dobrém slova smyslu „dělník hřiště“, který měl „dvoje plíce“ a „tvrdil muziku“. Mimo fotbalový plac oblíbený parťák, který měl smysl pro legraci. Ve Slavii zažil dobré i zlé. V jeho hráčských časech nevyhrávala ligové tituly a národní poháry jako dnes. Když už byla kousek od významné výhry, nevyšlo to.

Nepříliš rád vzpomínal na finále Českého poháru v Písku v dubnu 1987. My si ho ale připomeneme, protože to bylo nevšední utkání.

V těch dobách výborná, a proto favorizovaná Sparta nastoupila v sestavě: Stejskal - Bielik, Chovanec, Straka, Vrabec (73. Kočí) - Němeček, Čabala, Bílek, Lavička (46. J. Jarolím) - Hašek, Skuhravý. Proti ní Slavia v sestavě: Šimurka - Janů, Kubík, Jeslínek, Víger - Řehák, K. Jarolím, Takáč (112. Doležal) - Váňa (79. Šimůnek), Kouřil, Knoflíček.

Byla to tehdy velká událost. Zrekonstruovaný stadión Dukly Písek byl měsíc před výkopem beznadějně vyprodán. V ochozech se tísnilo zhruba 15 tisíc diváků. Slavnostní výkop obstaraly legendy obou „S“ Pepi Bican a písecký rodák Jan Říha.

Skóre utkání otevřel slávistický útočník Miroslav Kouřil, který zakončil zblízka Knoflíčkův centr. Sparta se dočkala vyrovnání až šest minut před koncem, po Chovancově trestném kopu dorážel Ivan Hašek. Slavia měla v utkání dva vyloučené hráče, od 83.min. Bohuše Vígera a v prodloužení ještě od 94.min. Jiřího Jeslínka. Dohrávala tedy o devíti, přesto udržela stav do konce 1:1. 

V penaltovém rozstřelu nakonec pohárové finále vyhrála Sparta 4:3. V šesté sérii kopů Janů neproměnil. Julius Bielik ano. Utkání tehdy příliš nevyšlo rozhodčímu Robertu Matušíkovi, ani Mírovi Janů v rozhodující roli penaltového střelce. Ale byla to jen malá epizoda v jeho jinak úspěšném dlouholetém působení ve Slavii, na které měl celou řadu pěkných vzpomínek.

Jen hezké vzpomínky nám, kteří jsme ho osobně znali, či si ho pamatujeme jako diváci z fotbalových trávníků, zůstávají dodnes také na Mirka Janů. Fotbalistu, trenéra, slávistického srdcaře a sympaťáka, od jehož nečekaného a předčasného odchodu z tohoto světa uplyne 24. ledna už třináct let. Strašně rychle to utíká. Bohužel.

Další zdroje: vzpomínky autora, web SK Slavia Praha, statistiky FAČR, Jihoceskyfotbal.cz