Článek
První film o slavném československém krasobruslaři už je nějakou dobu venku. Film „Nepela“ je celovečerním debutem slovenského režiséra Gregora Valentoviče. Film se zaměřil na úsek období 1972 - 73 v životě Ondreje Nepely. Začíná v roce 1972, kdy se vrátil se zlatou medailí ze Zimních olympijských her v Sapporu.
Je mu teprve jednadvacet let, ale má už dost života v socialistickém Československu, kde musí žít v přetvářce. Nejen politické, ale i osobní. Chce žít svobodně, jak to vidí u svých západních soupeřů, a v souladu s tím, kým se cítí být.
Také sportovně v tehdejších podmínkách na amatérském ledě nemá už co více dosáhnout. Je olympijským vítězem, několikanásobným mistrem světa a Evropy. Na vrcholné úrovni mezi dospělými jezdí už více než osm let. Na olympiádě startoval poprvé jako třináctiletý. Ve jednadvaceti letech má za sebou účast na třech olympiádách!
Touží následovat do americké lední revue svoji kamarádku, českou krasobruslařku Hanu Maškovou, bronzovou medailistku ze ZOH v Grenoblu 1968, které se podařilo v roce 1969 z Československa se souhlasem státních a stranických orgánů legálně odejít.
V roce 1972, kdy usiloval o odchod Nepela, už však byla v běhu nechvalně známá normalizace. Nepela potřebuje povolení socialistických úřadů, které zdaleka není samozřejmostí. Komunističtí papaláši mu ho nedají a nařídí mu účast na dalším mistrovství světa, které se koná v roce 1973 v jeho rodné Bratislavě. Zklamaný krasobruslař se musí navíc vyrovnat s nečekanou tragickou smrtí své nejlepší kamarádky a důvěrnice Hany Maškové. Sbírá chuť do života a motivaci, nakonec se na světový šampionát připraví.
Na rozdíl od svého velkého soupeře, kanadského krasobruslaře Tollera Cranstona, kterého obdivuje, a jenž se netají svou orientací a nebojí se ve volné jízdě výstředního stylu oblékání a (na svou dobu) velmi odvážného uměleckého projevu, i když ho to stojí přízeň rozhodčích, Nepela v zájmu své budoucnosti raději uhne. Místo západní moderní hudby zvolí „povinnou“ ruskou klasiku, místo odvážného oblečení od kamarádky Maškové navlékne šedivé a nenápadné.
Místo opravdového vyjádření svých pocitů při své poslední volné jízdě na amatérském ledě zvolí raději tradiční umírněný projev. Šťastný v něm není. To je evidentní, když mu trenérka dříve v tréninku pustí „Sweet Caroline“, skladbu od amerického zpěváka Neila Diamonda z roku 1969. To je rázem jiný Nepela. Při ní se krasobruslař doslova rozzáří, improvizuje a předvede opravdu, co je mu vlastní.
Hlavně neprovokovat. Nevybočovat. Neupozorňovat na sebe. Tak to bylo v socialismu pravidlem. Nepela vybočí jen vynikajícím výkonem. Zajede „na jistotu“ a vyhraje. Stane se mistrem světa. Cesta ke svobodě je otevřena.
Ondrej Nepela byl po ukončení amatérské kariéry hvězdou první velikosti v tehdy velmi slavné a populární lední revue Holiday On Ice, s kterou jezdil dlouhé roky po světě. Působil v ní v letech 1973 až 1986. Nejdéle ze všech sólistů.
Po skončení profesionální kariéry se přesunul do Západního Německa, kde jako trenér vedl skupinu svěřenců, mimo jiné také výbornou německou krasobruslařku Claudii Leistnerovou. Ta se roku 1989 stala v Birminghamu mistryní Evropy. V té době ale už byl její trenér vážně nemocný a mistrovství se zúčastnit nemohl.
Zemřel 2. února 1989 na rakovinu lymfatických uzlin v 38 letech v západoněmeckém Mannheimu. Stal se asi prvním sportovcem opravdu světového jména, který podlehl infekci HIV.
Film „Nepela“ ukazuje silný příběh člověka, který byl špičkovým a celosvětově uznávaným sportovcem, ale také člověkem nutně svázaným s tehdejším socialistickým režimem, který ho využívá a zneužívá. Dokud plnil úkoly, pro soudruhy byl chloubou, „výkladní skříní socialismu“. Svoji sexuální orientaci však musel tajit. Byla v tehdejších poměrech neakceptovatelná.
Film do slovenských a českých film vstoupil v zavěru října. Od konce ledna je k vidění také na Netflixu. Reakce jsou převážně pozitivní. Na filmovém portálu ČSFD má momentálně hodnocení 73 procent. A to rozhodně není málo. Tím spíš, že se pro slovenského režiséra Gregora Valentoviče jedná o celovečerní hraný debut.
Slovenský film je, dle mého subjektivního názoru, lehce nadprůměrný. Zejména díky šťastnému výběru hlavních představitelů. Dobové prostředí, kamera, střih, krasobruslařské jízdy a cviky působí věrohodně, což u filmů ze sportovního prostředí rozhodně nebývá samozřejmostí.
Děj samotný pro ty, kteří mají povědomí o životě Ondreje Nepely, není nijak převratný a nový. Pro mladší, kteří o slavném krasobruslaři mnoho nevěděli, může být zajímavou sondou. Pro některé třeba i důvodem, aby se chtěli dozvědět více, než je ve filmu.
Bez chybiček není. Pamětníci, mezi něž se už bohužel také musím počítat, si nejspíš při pozornějším zhlédnutí povšimnou, že Josef Trojan v roli Ondreje Nepely ve filmu vesele pobíhá se svojí bratislavskou kamarádkou při návštěvě Prahy po prostranství (dnešním Náměstí Václava Havla). Za jeho zády je celou dobu budova Nové scény Národního divadla. Ta však byla ve skutečnosti postavena až o zhruba deset let později, dokončena byla v roce 1983. To ale asi mladému slovenskému režisérovi známo nebylo.
To je však jen malý detail. Podobné chybky lze najít i v těch nejlepších filmech. Pozitiva převažují. Hlavní roli zdařile ztvárnil mladý český herec Josef Trojan, pokračovatel slavného českého hereckého rodu Trojanů. Kvůli roli půl roku trénoval (kraso)bruslení, a také piloval slovenštinu, neboť není dabován.
Úroveň jeho slovenštiny si jako Čech netroufám hodnotit. To rád přenechám jiným. Josef Trojan toho ale ve filmu mnoho nenamluví. Nepela je introvert. Nesmělý, tichý, uzavřený až naivní. Mladý český herec si proto vystačí s velmi úsporným projevem. Stydlivými gesty. Hrou očí a mimikou. Zvládá to výborně. Chtělo by se říct, že tatínek s maminkou mohou mít radost.
Jak už jsem uvedl, věrohodně působí Nepelovy (Trojanovy) krasobruslařské jízdy, které jsou velmi dobře natočené a sestříhané. V náročných skocích a piruetách má herec pochopitelně dubléra, kterým je velmi nadějný slovenský krasobruslař, 19 letý Adam Hagara, desátý z letošního Mistrovství Evropy a účastník nadcházejících ZOH v Itálii, který už má ve svém současném volném programu i čtverný skok.
„Hlavní rozdíl byl v tom, že jsem si trochu musel představovat dobové bruslení. Musel jsem přizpůsobit i své ruce a také bruslení tomu, co Nepela uměl, skákal a jak to i tehdy vypadalo. Na povinné cviky, které teď nemáme, jsem se musel podívat, něco si zopakovat, něco se naučit,“ říkal dle slovenských médií k natáčení filmu Adam Hagara.
Nepelovu trenérku Hildu Múdru ve filmu skvěle záhrála známá slovenská herečka Zuzanu Mauréry. Charismatická Slovenka ztvárnila roli ženy, která je tvrdá i citlivá zároveň. Je pro svého křehkého svěřence nejen výbornou trenérkou, ale i ostražitou ochránkyní, která bydlí se svou rodinou ve stejném domě na bratislavském sídlišti jako jeho prostí rodiče.
Ze života Ondreje Nepely je známo, že vztah trenérky k jejímu svěřenci byl téměř mateřský. O Ondrejovi hovořila jako o svém třetím dítěti a dokonce prý chodila místo jeho matky do školy na rodičovské schůzky. Ondrej svou trenérku celý život oslovoval jako tetu a plně jí důvěřoval. Ona za něj často rozhodovala. Trénovala ho od malička. Patnáct let.
Zuzana Mauréry brilantně zvládla, že Hilda Múdra byla rozená Vídeňačka, což se projevovalo na její specifické slovenštině, prokládané německými výrazy, a ráčkováním. Zuzaně Mauréry, která v minulosti úspěšně působila jako herečka a zpěvačka na divadelních scénách ve Vídni, nečinilo ani problém přejít do plynulé němčiny.
Zuzana Mauréry v minulosti nejednou prokázala, že je jednou z nejlepších hereček v českém a slovenském prostoru. Ve své sbírce má také Českého lva za roli učitelky ve stejnojmenném filmu. Čeští diváci se s ní mohou setkávat také na divadelních prknech. Často hostuje například v pražském Studiu Dva.
Přiznám se, že jsem na paní Mauréry fanda. Z nedávné divácké zkušenosti mohu potvrdit, že v divadelní hře Petra Zelenky „Amatéři“ (v které alternuje Zuzanu Krónerovou) v pražském Studiu Dva je po boku Lucie Pernetové, Bereniky Kohoutové, Petra Čtvrtníčka, Václava Neužila či Štěpána Benoniho v typově naprosto jiné roli taktéž vynikající.
V jedné z dalších rolí se ve filmu „Nepela“ objevila také talentovaná Antonie Martinec Formanová, zástupkyně dalšího slavného uměleckého rodu, v roli české krasobruslařky Hany Maškové, velké kamarádky Ondreje Nepely, která tragicky zemřela v pouhých 22 letech při autohavárii ve Francii v březnu 1972.
Druhý celovečerní film, který je také o slavném československém krasobruslaři a byl původně připravován rovněž pod názvem „Nepela“, má na svědomí český režisér a producent Jakub Červenka. Oficiální název jeho filmu je dle portálu ČSFD „Šampion“. Do kin má jít v březnu na Slovensku a v dubnu v Česku.
Hlavní postavu Ondreje Nepely v něm ztvární mladý slovenský herec Adam Kubala. Jeho trenérku Hildu Múdru hraje Slovenka Jana Pulm Nagyová, známá z mladých let rolí Arabely ze stejnojmenného legendárního televizního seriálu. Také ona může, díky dlouholetému pobytu v Německu, v roli Vídeňačky Múdre těžit ze své znalosti němčiny.
Určitě nás čeká zajímavé srovnání obou filmů. Nejen po scenáristické a režijní stránce, ale též, jak si hlavní protagonisté Červenkova filmu se svými rolemi poradí. Nebývá tak časté, aby šly do distribuce krátce po sobě dva filmy na shodné téma. Druhý film to bude mít bezesporu těžší, neboť přichází později a laťka nastavená Josefem Trojanem, a především Zuzanou Mauréry, je poměrně vysoko.
Z dostupných informací na ČSFD je známo, že snímek „Šampion“ se intenzivně zabývá zejména posledními hodinami v průběhu již zmíněného mistrovství světa v Bratislavě v roce 1973. Krátce před rozhodující jízdou Nepelu ochromí strach a trenérka hledá způsob, jak ho znovu postavit na nohy. Film zachycuje rozhodující okamžiky a naznačuje, proč mistr světa na televizních záběrech z Bratislavy neslavil, přestože právě dosáhl svého životního triumfu v rodném městě.
Ondrej Nepela je bezesporu jedním z nejúspěšnějších československých sportovců historie. Olympijským vítězem, trojnásobným mistrem světa, pětinásobným mistrem Evropy, nejlepším sportovcem Československa 1971. V anketě mezi nejlepšími sportovci země se na předních příčkách objevoval několik let po sobě. V roce 1972 byl druhý, i když se stal na zimní olympiádě v Sapporu olympijským vítězem.
Z Československa odešel v roce 1973 legálně. Přesto byl po vystěhování na Západ rychle zapomenut. V tehdejším Československu se o něm oficiálně takřka nemluvilo a nepsalo. Jako by už ani neexistoval. Upadl v naprosté zapomnění.
Když vážně onemocněl, vydala se za ním v lednu 1989 tehdy sedmdesátiletá maminka Anna s jeho bývalou trenérkou Hildou Múdrou, které se podařilo pro obě vyřídit povolení k výjezdu do západního Německa. To, že se nakazil virem HIV, však netušila ani ona, když za ním přijela. Dozvěděla se to až po jeho skonu od jeho německých přátel. Ondrejova smrt ji nesmírně zasáhla, přirovnávala to později k situaci, kdy rodič přežije své dítě.
I když byl jedním z největších sportovců v historii Československa, v socialistickém tisku se o úmrtí bývalého slavného krasobruslaře objevila pouze krátká zmínka na pár řádek. Komunistická cenzura nedovolila zprávu o skutečných důvodech jeho úmrtí zveřejnit. Informace se do Československa dostávaly pouze neoficiálně ze západoněmeckého tisku. A také Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Tehdejších „štvavých”vysílacích stanic, díky kterým se Čechoslováci dozvídali informace ze svobodného světa.
Ondrejovy ostatky byly v tichosti převezeny a uloženy na hřbitově v bratislavském Slávičom údolí. Velký obřad, který by si skvělý rodák a mimořádný sportovec, který svou vlast mnohokrát proslavil, bezesporu zasloužil, komunistický režim nedovolil uspořádat.
Až po letech se o jeho velké kariéře a životě začalo zpětně více hovořit. V roce 2000 Ondreje Nepelu vyhlásili nejlepší slovenským sportovcem 20. století. Cenu za něj tehdy převzala jeho bývalá trenérka Hilda Múdra. V Bratislavě po svém slavném rodákovi pojmenovali také zimní stadion.
Nepelův silný životní příběh si o zfilmování říkal. Dlouho si ho však kupodivu nikdo nevšímal. Nakonec po letech vznikly rovnou dva celovečerní hrané filmy. Možná škoda, že se oba úzce soustředí pouze na období let 1972 - 73. Také postava trenérky Hildy Múdre, která se dožila 95 let a zemřela v roce 2021, a její nevšední život, by určitě vydaly na velmi zajímavý samostatný film o této mimořádné ženě. Zvláště, kdyby jí hrála skvělá Zuzany Mauréry.
Pikantní je, že ve filmu českého režiséra Červenky hraje krasobruslaře slovenský herec a ve filmu slovenského režiséra Valentoviče to je naopak český herec. Na druhou stranu, konkurence je přínosná v každém odvětví lidské činnosti. Lepší dva filmy, než žádný. První se poměrně povedl. Jak vydařený bude druhý, budeme moci zhlédnout zanedlouho.
Další zdroje: ČSFD, Netflix
