Článek
Přijdu na pobočku pošty. Vyjedu si lísteček, sednu si a čekám. Jsem rád, že na této větší pobočce „lístečkový“ systém funguje. Nemusím stát ve frontě jako dříve, kde by mi stále někdo funěl za krk či kašlal do obličeje. Jsem rád, že si mohu sednout, číst si zprávy v mobilním telefonu a jen po očku sleduji okolí a hlavně, jestli už na elektronické tabuli padlo moje číslo. Jsem rád, že je tento systém diskrétnější než kdysi, když několik lidí „nalepených“ na mě ve frontě vždycky vidělo a slyšelo všechno, co jsem u překážky řešil.
Na poštu pořád chodím nerad. Vyhýbám se jí, jak jen mohu. Jsou ale situace, kdy občas musím. Jako teď. Rozhlédnu se kolem sebe, v poštovní hale je odhadem necelá třicítka lidí. Většina sedí. Pár jich postává. Nedaleko mě sedí postarší paní. Na pohled sympatická, upravená, hezky oblečená. Čeká s lístečkem v ruce. Už tu seděla, když jsem přicházel. Když zasvítí její číslo, vydá se k blízké přepážce.
Sedím nedaleko. Trochu bokem, takže mám scénu „jako na dlani“. Paní předá zaměstnanci za přepážkou nějaký lístek. Teprve po chvilce si uvědomím, že je to asi loterijní tiket. Pán za přepážkou koukne na tiket a nahlas do tiché poštovní haly prohlásí: „Ááá, vy jste vyhrála!“ Po téhle větě se zvednou oči takřka všech přítomných. I těch, co dosud poklimbávali na sedačce či zírali do telefonu. Teď pro změnu všichni zírají na výherkyni stojící u přepážky a čekají, co se bude dít dál.
Postarší paní to zjevně není příliš příjemné. Ostatně komu by bylo. Polohlasně pronese: „To není žádná velká výhra“. Zřejmě doufá, že tím téma ukončí. Tak to jsi dobrá, říkám si pro sebe. Mně tohle ten chlap za přepážkou udělat, tak ho sprdnu. „Pane, mohl byste být ticho. O mojí výhře snad nemusí vědět celá Praha,“ mám na jazyku, jak bych na místě výherkyně reagoval.
To už však poštovní úředník oskenuje tiket přístrojem a na celou halu hlasitě zašveholí: „Tomu říkáte malá výhra? Deset tisíc! To jsou pěkné peníze!“
Výherkyně už raději nic neříká. Převezme bankovky, podepíše papír a „nenápadně“ odchází. Sledují ji oči takřka všech přítomných.
Sleduji ji také. Hlavně proto, že mám obavy. Koukám, jestli se „v závěsu“ za ní nevydá hned někdo na první pohled poněkud pochybného vzezření. Naštěstí nikoliv. Snad tedy dojde bezpečně tam, kam potřebuje.
Možná někdo řekne, banální příhoda. Vlastně se nic nestalo. Přesto mám z této záležitosti hodně mizerný dojem. Poštovnímu úředníkovi za přepážkou asi pojmy jako diskrétnost a profesionalita nic neříkají. Nejspíš si vůbec neuvědomuje, že se chová krajně nevhodně. Dokonce možná rizikově, protože svým chováním ohrozil klientku pošty. Zřejmě ho správnému chování nikdo nenaučil. Bohužel. Kazí tím ostatním slušným, profesionálním a diskrétním poštovním úředníkům dobrou pověst.
