Článek
S fotbal začínal v ostravském Baníku, kam se tradičně stahovali nejlepší žáci a dorostenci z celého severu Moravy a Slezska. Jak říkal po letech v jednom rozhovoru, našel odvahu a přes jednoho kamaráda ze školy se přihlásil do žáků. Absolvoval první trénink pod vedením baníkovské legendy Bedřicha Köhlera. Ve středu přišel poprvé a v sobotu už hrál žákovský mistrák. V Baníku zůstal až do dospělosti. Prošel postupně všemi mládežnickými kategoriemi až do ligového „A“ týmu.
Z „A“ dorostu, který patřil ke špičce dorostenecké ligy, si ho trenér Evžen Hadamczik vytáhl do prvního mužstva. V posledním kole ročníku 1977/78 byl poprvé nominován k prvoligovému zápasu seniorského áčka. Baník hrál Prešově a Václav Daněk strávil utkání na střídačce mezi náhradníky.
Po letní přípravě už zůstal v kádru áčka. První kolo nové sezony hráli ostravští fotbalisté 11.srpna 1979 v pražském Edenu. Pro pamětníky připomenu tehdejší sestavy obou týmu. Domácí Slavia měla v bráně Zlámala, v obraně Pauříka, Nachtmana, Zamazala a Cipra, v záloze Laudu, P.Herdu a Lubase a v útoku Fr.Veselého, D.Herdu a Hotového. Střídali Pešice a Příložný. Trenérem byl Bohumil Musil. Ostravský trenér Hadamczik poslal na trávník tuto sestavu Baníku: Michálik – Šrámek, Vojáček, Radimec, Rygel – Šreiner, Šrubař, Knapp – Lička, Antalík, Albrecht.
Slavia vedla po první půli 3:0 góly D.Herdy, Veselého a P.Herdy. V 66.minutě trenér Hadamczik poslal do ligového mače poprvé nováčka Daňka místo záložníka Lubomíra Knappa. Po 23 minutách se debutantovi podařilo skórovat, když překonal slávistického brankáře „Bobby“ Zlámala. Baník sice v Edenu prohrál 1:3, ale mladý útočník si v utkání odbyl v 18 letech úspěšný debut na prvoligové scéně.
Baníkovský kádr tehdy tvořila silná parta výborných fotbalistů, která spolu hrála několik let a byla skvěle sehraná. Tým se pravidelně umísťoval na předních příčkách československé ligy. V sezoně 1975/76 získal mistrovský titul. Zopakoval to (už s Daňkem v sestavě) ještě v sezonách 1979/80 a 1980/81.
Do zahraničí se odcházet nesmělo. Mladí to neměli snadné. Kádr se příliš neměnil. Dostat se do něj, bylo nesmírně těžké. Získat místo v základní sestavě, ještě těžší. Daněk byl benjamínek týmu. Ostatní ho nešetřili. Na trénincích podstupoval náročné souboje s tvrdým stoperem Rostislavem Vojáčkem. Mladému útočníkovi to však v další kariéře prospělo.
Ze začátku plnil v „našlapaném“ kádru roli žolíka. Trenér Hadamczik ho posílal na hřiště sbírat zkušenosti na závěrečných patnáct dvacet minut. Postupem času se prosazoval více a více. Střílel branky. Stále častěji se objevoval v základní sestavě, až se stal jejím platným členem. Byl rozeným střelcem. Velmi silný v soubojích. Přitom na slušné technické úrovni. Jeho doménou bylo pokutové území. Měl vynikající orientaci, výborný výběr místa a skvělé zakončení nohama i hlavou.
Baník měl trenéra, který byl osobností a stál za jeho úspěchy. Evžen Hadamczik (starší bratr dnešního šéfa hokejového svazu) předběhl dobu. Byl pracovitý a vzdělaný. Uměl dobře německy, což mu otevřelo cestu k zahraniční odborné literatuře. Byl skvělý psycholog. Uměl své svěřence velmi dobře motivovat. Dokázal hráče nadchnout pro společné cíle. Výhry a prohry silně prožíval. V září 1984 bohužel odešel z tohoto světa předčasně. V 44 letech spáchal sebevraždu.
S Baníkem se mladý útočník podíval i na evropskou scénu. Poprvé se v roce 1979 v odvetě Poháru UEFA trefil do sítě tureckého Ordusporu Kulübü. Baník vyhrál 6:0 a postoupil. V dalším kole ho zastavilo tehdy mimořádně silné Dynamo Kyjev, s útočníkem Olegem Blochinem (nejlepším fotbalistou Evropy 1975) v sestavě. Ostravští statečně vzdorovali a vypadli po výsledcích 1:0 a 0:2.
Jak později vzpomínal v jednom rozhovoru, nejvíc mu v paměti z těchto pohárových dob utkvěl zápas se španělskou Valencií v 2.kole Poháru UEFA v roce 1982. „První utkání jsme ve Španělsku prohráli 0:1 a hrál proti nám i Mario Kempes, nejlepší střelec MS 1978. Strhla se obrovská průtrž mračen. Celou dobu lilo. Rozhodčí utkání nepřerušili, ale trávník byla jedna obrovská louže. Hráli jsme tak, že jeden hráč balon špičkou zvedl z kaluže a druhý ho nakopl směrem k soupeřově bráně,“ vzpomínal po letech.
Baník prožíval zlaté časy. Dvakrát za sebou získal mistrovský titul. Postoupil až do čtvrtfinále Poháru UEFA. Tam ho vyřadil mnichovský Bayern s velkými hvězdami německého fotbalu Rummeniggem (dvakrát nejlepší fotbalista Evropy), Breitnerem či D. Hoenessem. Baníkovci prohráli v Mnichově 2:0. V ostravské odvetě 18.března 1981 padli 2:4.
Připomeňme si sestavy, jak je uvádí portál eufa.com. Baník Ostrava: Michálik – Matuštík, Pěcháček (32. Šrámek), Radimec, Rygel – Šreiner, Němec, Antalík, Knapp – Válek (81. Daněk), Lička. trenér: Evžen Hadamczik. Bayern Mnichov: Müller – Dremmler, Niedermayer, Augenthaler, Horsmann – Röber, Kraus, Breitner, Dürnberger – Rummenigge, D. Hoeness (46. Janzon). trenér: Pal Csernai. Branky: 12. Němec, 71. Lička – 8. Hoeness, 26. Kraus, 33. Röber, 38. Dürnberger. V hledišti stadionu na Bazalech bylo 32 tisíc diváků!
Po dvou titulech a dvou druhých místech po sezóně 1982/1983 trenér Hadamczik odešel. Tím také skončila nejslavnější éra klubu. S Baníkem se (dočasně) loučil i Václav Daněk. Rukoval na vojnu.
Po maturitě nastoupil na vysokou školu. V osmdesátých letech, v dobách socialismu, bylo běžné, že si tímto způsobem prvoligové fotbalové a hokejové kluby „jistily“ své mladé hráče, aby neodešli hned na celé dva roky na vojnu. Později, po absolvování vysoké školy, narukovali maximálně na rok, někdy jen na půl roku. Každý však nedostudoval.
Mladému hráči se nedařilo skloubit učení a fotbal, i když měl individuální plán. Studium ukončil. Musel tedy na vojnu na dva roky. Pražská Dukla mívala právo prvního výběru. Václav Daněk, tehdy jeden z nejlepších mladých ligových borců, se proto logicky stěhoval na pražskou Julisku. Tam se potkal s řadou výborných spoluhráčů. Stačí jmenovat Stromšíka, Netoličku, Macelu, Samka, Fialu, Štambachera, Pelce, Radu, Rotta, Gajdůška, Vízka či Kříže. Velká jména, většinou reprezentanti. Mužstvo vedl zkušený trenér Ladislav Novák, kapitán vicemistrů světa z Chile 1962.
První rok v Dukle hrál pravidelně. Prosadil se i v reprezentaci. Dostal od vedení vojenského klubu nabídku, aby zůstal natrvalo. Nechtěl se ale stát vojákem z povolání. Měl už v Ostravě ženu a malého syna. Poté, co na Julisce oznámil, že v Praze nezůstane, byl v průběhu druhého roku vojny odstaven na „druhou kolej“. Trenéři začali dávat přednost jiným útočníkům.
Přesto má na angažmá v Dukle mnoho hezkých vzpomínek. Mezi nejlepší z nich patří duely s Manchesterem United v roce 1983. Dukla tehdy vyhrála český i československý pohár a startovala v Poháru vítězů pohárů. Nejprve hrála na Old Trafford, dlouhou dobu tam vedla 1:0. Až v samém závěru dostala gól na 1:1. Navíc z velmi problematické penalty.
V odvetě byla Juliska vyprodaná. Tehdy se na ní vešlo skoro 30 tisíc diváků! Václav Daněk ve strhujícím utkání vyrovnal na 2:2. Pražané měli dokonce šance zápas rozhodnout a postoupit přes slavného soupeře dál, ale vstřelit vítězný gól se jim nepovedlo. Vyšší počet gólů na soupeřově hřišti znamenal (dle tehdejších pravidel) postup anglického klubu. Přesto to byl skvělý zápas, což může potvrdit i autor tohoto článku, který ho sledoval v hledišti.
První gól Dukly vstřelil František Štambacher po akci Ladislava Vízka. Na 1:1 vyrovnal z dálky Bryan Robson. Norman Whiteside poslal Manchester hlavou do vedení. Václav Daněk halfvolejem vyrovnal na 2:2. Akce stojí, i přes zhoršenou kvalitu záznamu, určitě za zhlédnutí:
V reprezentaci debutoval v přátelském zápase 14. dubna 1982 proti Německu (prohra 1:2). Nejlepší zápas v národním týmu mu ale vyšel až mnohem později, 14. listopadu 1990 proti Španělsku. Československá reprezentace vyhrála 3:2 a Daněk se na vítězství podílel dvěma góly. Za reprezentaci odehrál v letech 1982 až 1991 celkem 22 zápasů a vstřelil v nich devět gólů. Při jeho nesporných kvalitách jich mělo být mnohem více, ale okolnosti mu vždy nepřály. K poslednímu mezistátnímu zápasu nastoupil v kvalifikaci na EURO v Olomouci proti Albánii 16. října 1991 (výhra 2:1).
Přestože patřil k vynikajícím útočníkům, a nebýt doby socialismu, dávno by válel za nějaký evropský klub zvučného jména, na světovém šampionátu si nikdy nezahrál. Dvakrát byl konečné nominaci blízko. Vždy z ní vypadl. Neodcestoval do Španělska v roce 1982, ani do Itálie 1990. V obou případech byl hlavním koučem československé reprezentace Slovák Jozef Vengloš, který ho „moc nemusel“
V roce 1982 byl jako 21letý v kádru národního mužstva. Byl ve formě. Patřil mezi nejlepší útočníky ligy. Nominaci na MS měl mít takřka jistou. Těsně před šampionátem si trochu poranil koleno, ale brzy byl v pořádku a normálně trénoval. Přesto mu prý trenér Vengloš tésně před konečnou nominací nečekaně oznámil, že by koleno zátěž nezvládlo a na šampionát ho nevzal.
Do Španělska přitom odcestovali hráči, kteří nebyli zdraví, ani ve formě. Slováci Marián Masný či Ján Kozák. Ti ale patřili mezi oblíbence a krajany trenéra. Jeli za zásluhy. Na šampionát odjel i útočník Vlastimil Petržela z RH Cheb. Ten do MS neodehrál za reprezentaci ani jeden oficiální mezistátní zápas. Měl však zřejmě, na rozdíl od Daňka, vlivné zastánce. Nominace to byla prapodivná. Provázely ji všelijaké zájmy, národnostní i politické. V týmu nevládla dobrá atmosféra. A podle toho to také dopadlo.
O osm let později byl už v 29 letech ostříleným útočníkem, předním střelcem rakouské ligy. Jozef Vengloš, který se k reprezentaci v roce 1987 vrátil, ho však v nominacích stále opomíjel. Velmi se nad tím v tisku tehdy podivoval i Daňkův klubový trenér z Innsbrucku, světové uznávaný rakouský odborník Ernst Happel, který dovedl Nizozemce v roce 1978 do finále MS v Argentině.
Možná i proto doktor Vengloš nakonec dal v přípravě útočníkovi Innsbrucku přece jen šanci, ale jen jednou, a to v přáteláku proti Egyptu, kdy ho postavil do útoku k překvapení všech s Ľubomírem Luhovým Interu Bratislava (mladším bratrem známějšího Milana). Spolupráce nefungovala. Na šampionát nejel ani jeden z nich.
“Na tisíc procent jsem přesvědčený, že v tom byl záměr. My dva se vůbec neznali, na tréninku jsme spolu nebyli ani minutu, nenahráli jsme si jediný balon. Odepsal nás oba, “ říkal Daněk po letech v podcastu Zdeňka Pavlise „Kopačky na hřebíku“
Vengloš to prostě vyřešil, jak potřeboval. Na jeho obranu je však třeba také konstatovat, že měl v té době na výběr výborné útočníky. Na světový šampionát 1990 nakonec jeli Stanislav Griga (Feyenoord), Ivo Knoflíček (St. Pauli), Milan Luhový (Gijon) a Tomáš Skuhravý (Sparta).
Ale vraťme se zpět na klubovou scénu. Po návratu z vojny se Daňkovi v Baníku nedařilo. Tým vedl trenér Josef Kolečko, s kterým si „nepadl do oka“. V sezoně 1985/86 vstřelil jen 4 ligové góly. Uvažoval o změně působiště. Měl nabídku z Dunajské Stredy, o které vážně uvažoval. Naštěstí zůstal. Podpořil ho v tom i jeho tchán, který za Baník v minulosti také hrával. Přišel nový trenér Milan Máčala, který mu velmi věřil a Daněk mu to svými výkony a góly vrchovatě splácel. V sezoně 1986/87 vstřelil 24 góly a v následující jen o jeden méně. V sezoně 1988/89 skončil Baník v československé lize na 2.místě za pražskou Spartou.
Svůj poslední ligový zápas na domácí scéně odehrál shodou okolností (jako ten úplně první první) proti pražské Slavii. Tentokrát na Bazalech. Baník vyhrál 4:1 a Daněk se rozloučil s tuzemskou ligou typicky - vstřeleným gólem. Tehdejší sestavu Baníku tvořili Mikloško – Škarabela, Staš, Pěcháček – Basta, Hýravý, Nečas, Vrťo – Chýlek, Daněk, Horváth. Střídali Fábry a Onufer. Trenérem byl Milan Máčala. Pražskou Slavii vedl trenér Ivan Kopecký a nastoupila v sestavě: Jánoš – Susko, Ondrejčík, Klusáček, Beránek – Víger, Frýda, Mysliveček, Zálešák – Řehák, Procházka. Střídali Jinoch a Siva.
V roce 1989 konečně mohl přestoupit do rakouského Innsbrucku. Zpočátku se mu nevedlo, ale brzy se dokázal adaptovat na nové prostředí a prosadit. Potkal se tam s rakouským reprezentantem Peterem Pacultem. Vytvořili spolu úspěšnou dvojici, která si uměla vzájemně vyhovět a střílela mnoho branek. Innsbruck měl výborné mužstvo, které vedl všeobecně respektovaný trenér Ernst Happel. V sezoně 1989/90 tým (s Daňkem v sestavě) získal mistrovský titul.
Patřil k nejlepším hráčům klubu i celé rakouské ligy, ale smlouvu měl pořád jako nějaký začátečník, neboť ji podepsal, když přestupoval z Baníku. Když mu končila, chtěl logicky výrazně přidat, ale prezident klubu to odmítl. A tak využil tehdy nového Bosmanova pravidla a odešel jako volný hráč, i když se jemu ani rodině z příjemného alpského města příliš nechtělo. Přestoupil do francouzského Le Havru, který mu nabídl nesrovnatelně lepší finanční podmínky.
“Začátek byl dobrý. Hned v úvodu jsem dal dva góly. Potom se měl hrát kvalifikační zápas proti Francii a já odjel domů. Na tréninku jsem si ale zvrtnul nohu a dostal jsem nařízeno od prezidenta Le Havru, že mám letět okamžitě na vyšetření do Francie. To jsem odmítl, a od té doby jsem v klubu jen občas naskočil do zápasu. Nakonec se ozvali z Rakouska. Hned jsme měli sbalené kufry, vzpomínal po letech v jednom rozhovoru.
Fotbalově to byla ve Francii bída. Le Havre hrál velmi defenzivní fotbal, který mu vůbec neseděl. Byl rád, když se po roce vrátil do Innsbrucku, kde opět našel střeleckou formu a porozumění spoluhráčů, kteří mu uměli připravit šance. Tým už vedl po Happelovi jeho dřívější asistent, bývalý skvělý německý kanonýr Horst Hrubesch, který prožil nejlepší hračské roky v Hamburger SV. Hrubesch šel ve stopách svého předchůdce. Ordinoval mužstvu ofenzivní fotbal. Navíc, jako bývalý vynikající hrotový útočník podobného ražení, moc dobře věděl, co Daněk potřebuje. V týmu byla pohoda. V sezoně 1992/93 vyhrál rakouský pohár.
Václav Daněk se stal dvakrát nejlepším střelcem rakouské ligy (1991, 1993). V roce 1991 dokonce získal bronzovou kopačku pro 3. nejlepšího střelce evropských ligových soutěžích. Dlouho to vypadalo, že bude možná první, ale v závěru musel pět zápasů pro zranění vynechat a dva střelci ho nakonec ve finiši předstihli.
V rakouské nejvyšší soutěži má dle bundesligových statistik evidováno celkem 146 startů a 83 branek. K tomu 12 žlutých karet a 3 červené. Ve francouzské nejvyšší soutěži 17 startů a 3 branky. Po druhém konci v prvoligovém Innsbrucku působil ještě v rakouských nižších soutěžích.
Značnou část své klubové kariéry ale spojil s mateřským Baníkem. Za jeho první mužstvo hrál v letech v 1979 - 1983 a 1985 -1989. S Baníkem se stal dvakrát mistrem Československa (1980 a 1981). V jeho dresu toho společně odehrál v lize nejvíce se Šreinerem, Mikloškem, Pěcháčkem, Antalíkem, Ličkou a Vojáčkem. V československé lize nastoupil do 240 utkání (200 Baník, 41 Dukla). Nastřílel celkem 110 ligových gólů (98 Baník, 12 Dukla). V roce 1987 se stal nejlepším střelcem československé ligy.
Patří mezi nejlepší střelce naší fotbalové historie. Je členem Klubu ligových kanonýrů. Prostřílel se na 5.místo historického žebříčku. Má evidováno celkem 196 prvoligových gólů (98 Baník, 12 Dukla, 83 Innsbruck, 3 Le Havre). Je druhým nejlepším střelcem novodobé (po 2.sv. válce) československé a české historie. Za sparťanem Davidem Lafatou, který vstřelil o osm gólů více.
Po skončení aktivní kariéry působil jako asistent trenéra v Karviné a Baníku Ostrava. Jako hlavní trenér se objevil mimo jiné ve Vítkovicích, Hlučíně, Bánské Bystrici a dalších klubech. Nevděčné trenérské řemeslo v seniorském profesionálním fotbalu ale časem sám opustil. Několik let působil jako televizní spolukomentátor a expert při ligových utkáních. V Akademii Baníku Ostrava se individuálně věnoval mladým útočníkům. Žije v poklidu v Brušperku, kde se jako strojník staral také o místní bazén.
Patří mezi největší legendy Baníku Jeho fanouškům dokázal v hráčských dobách poskytnout mnoho radosti. Zarmoutil je asi jen jednou. V době, kdy odešel na vojnu do Dukly Praha a na Bazalech nastoupil za hosty. Pražská Dukla utkání vyhrála 2:1 a Václav Daněk vstřelil obě branky vojáků (za domácí snižoval Werner Lička).
Své góly se spoluhráči z Dukly normálně slavil. Tehdy ještě nebývalo zvykem, že by se střelec gólu do sítě klubu, který ho vychoval, jako dnes (někdy možná až trochu falešně) z gólu neradoval a dával to gesty najevo. Jako voják základní služby dostal za výborný výkon a vstřelené góly dovolenku, kterou mohl strávit s rodinou v Ostravě. Každopádně to Baníku později svými góly a výkony mnohokrát vynahradil.
Václav Daněk v těchto dnech, přesně 22.prosince, slaví pětašedesátku. Za fotbalové pamětníky a fanoušky přeji hodně zdraví a radosti (nejen) z fotbalu!
