Článek
Dnes mnozí lidé v reakci na zákaz účasti ruských sportovců na světových soutěžích říkají, že prý „politika se nemá míchat do sportu“. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že politika se do sportu míchala odjakživa. Stačí připomenout éru skvělého sovětského ledního hokeje. To přece nebyl jen sport, hokej, ale také politika a propaganda. A v ruském chápání světa je tomu tak dodnes. Proto tak Rusové těžce neúčast nesou.
Byla to zlatá éra komunistických sportovních úspěchů. Olympijské medaile v ledním hokeji získávali sovětští super-profesionálové, kteří se však veřejně prezentovali jako amatérští sportovci. Většina z nich se dlouhodobě připravovala společně v jednom klubu, CSKA Moskva, kde se týdny, měsíce a roky chystala na to, aby porazila americké a kanadské studenty na olympijských hrách.
Synonymem zlaté éry sovětského hokeje je jméno trenéra Viktora Tichonova. Nebyl obyčejným trenérem. Hokeji rozuměl a posunul ho vpřed. To mu je třeba bezesporu přiznat. Dokázal bezezbytku využít, co mu totalitní režim umožňoval. Byl svým způsobem také vizionářem, který změnil způsob, jakým se tehdy lední hokej v Evropě, ale i Americe a Kanadě hrál. Ale cena za to byla vysoká. Jeho drsné metody vzbuzovaly obdiv, strach a kritiku. I když o té kritice se veřejně nemluvilo. To by se dotyčný se zlou potázal.
Narodil se 4. června 1930 v Moskvě, v tehdejším Sovětském svazu. Vyrůstal v extrémně těžkých a chudých podmínkách, jako tehdy většina lidí v zemi. Hrál jako obránce v týmu V.V.S. Moskva a také Dynamu Moskva. Vstřelil 35 gólů ve 296 zápasech v Sovětské hokejové lize od roku 1949 do roku 1963. V roce 1950 se stal nejlepším hokejistou SSSR. Jako hráč získal celkem čtyři tituly mistra ligy. Třikrát s VVS (1951–1953) a jednou s Dynamem v roce 1954. Vyhrál pohár SSSR v roce 1952 jako hráč VVS.
Přestože jako hráč patřil k ligové elitě, nikdy se překvapivě neprobojoval do reprezentačního týmu. Skutečné slávy se mu dostalo až na trenérské lavici. Po ukončení hráčské kariéry se vrhl na trenérskou. Začínal jako asistent v Dynamu Moskva. Poté vedl jako hlavní trenér Dynamo Riga. Právě v Rize položil Tichonov základy své revoluční filozofie – začal praktikovat hru na čtyři útoky, kde každá formace dostávala takřka stejný čas na ledě, což zvyšovalo vytrvalost a efektivitu týmu. Tento systém se stal základem jeho pojetí hokeje.
V roce 1977 dostal nabídku, která změnila jeho život. Změnila však také poměry v celém sovětském hokeji. A dokonce po čase v hokeji světovém. Na pokyn samotného tehdejšího generálního tajemníka SSSR Leonida Brežněva, převzal vedení moskevského armádního klubu CSKA. O rok později si k tomu přidal i sovětskou reprezentaci. Oba týmy pak souběžně vedl řadu let.
Tichonov se stal v roce 1978 trenérem „sborné“ na příkaz shora, v reakci na její dva velké neúspěchy, kdy se na MS 1976 a 77 českoslovenští hokejisté stali dvakrát za sebou mistry světa. Ve Vídni a Katovicích. To byl neakceptovatelný stav, který se komunistické vedení Sovětského svazu rozhodlo změnit. Trenér Tichonov dostal rozsáhlé pravomoci k tomu, aby se tak stalo.
Výrazně zvýšil intenzitu a vytrvalost tréninků. Jejich dril, a to včetně letní „suché“ atletické přípravy a posilovny. Hráči ho nenáviděli kvůli vysokým tréninkovým dávkám, které jim direktivně ordinoval. A také kvůli dlouhým soustředěním, kdy byli na týdny i měsíce umístěni a odtrženi od rodin. Do CSKA se soustředili nejlepší hráči z celého Sovětského svazu. Odmítnout přestup z jiného klubu svazové republiky do CSKA Moskva znamenalo zavřít si nadobro dveře do reprezentace. Kromě hráčů CSKA se do reprezentačního týmu obvykle dostalo pouze několik jednotlivců z jiných moskevských klubů (Dynama a Spartaku), kteří museli také s hráči CSKA absolvovat dlouhá soustředění před šampionáty.
Díky tomuto drilu spolu mohli hrát Tichonovovi svěřenci takřka poslepu. Trenér měl neomezenou moc nad výběrem nejlepších hráčů z celého svazu. V CSKA měl privilegia, která využíval k vytvoření totální „mašiny“ na vítězství. S moskevským CSKA vyhrál bez přerušení třináct ligových titulů (1978–1989), což je rekord, který asi nebude už nikdy překonán. Sovětský národní tým stal také pod jeho vedením symbolem neporazitelnosti.
Tichonov jako hlavní trenér vyhrál osmkrát mistrovství světa a tři olympijská zlata. K tomu také přidal vítězství na Kanadském poháru, kde Sověti rozdrtili v roce 1981 favorizovanou Kanadu, složenou z nejlepších hráčů NHL, s hvězdným Waynem Gretzkym, po drtivém výsledku 8-1. V těch letech byli Fetisov, Makarov a spol. na vrcholu kariéry.
V Tichonovově týmu dominovala zejména první pětka, dnes už legendární: obránci Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov, útočníci Sergej Makarov, Igor Larionov a Vladimir Krutov. Tito bezesporu vynikající hráči byli tak trochu Tichonovovi „roboti“. Jejich hra byla plně automatizovaná. Hráli jen spolu. Dlouhé týdny, měsíce a roky. Kombinace naslepo. Ze vstřelených gólů se proti slabším soupeřům často už ani moc neradovali. Byly samozřejmostí.
Hráči byli týdny a měsíce zavřeni na tréninkové „báze“ CSKA mimo Moskvu. Odloučeni od rodin. Tréninky byly fyzicky i psychicky vyčerpávající. Probíhaly třikrát i čtyřikrát denně. Tichonov se obklopil na tu dobu nevídaným týmem. Měl k dispozici psychology, lékaře a další odborníky. Hráči byli pod každodenní kontrolou.
Jeho styl byl silně autoritářský. CSKA byl armádní klub. Tichonov byl pro hráče nejen trenérem, ale také vojenským velitelem. Mohl všechno. Měl nad hráči neomezenou moc. Jako plukovník sovětské armády měl úzké vazby na komunistické vedení a využíval je ke kontrole svých hráčů. Podřízení neměli právo na svůj vlastní názor, hráčské schůzky byly trenérovými monology. Nikdo si nedovolil oponovat. Pokud se takový případ snad výjimečně stal, s neposlušným hráčem se okamžitě rozloučil. V CSKA skončil. Učinil z něj exemplární případ pro ostatní.
Skvělý útočník Helmuts Balderis, který se jako jeden z mála trenérovi vzepřel, po letech v jednom rozhovoru na téma, proč byl vyřazen ze „sborné“ řekl: „To je jednoduché - protože jsem z Rigy. Nechtěl jsem se natrvalo přestěhovat do Moskvy. Můj domov je v Lotyšsku! Tichonov mě nevzal na mistrovství světa 1981 ani 1982. Před Sarajevem mi trenér řekl, že jsem v sestavě. A stejně to nebyla pravda… Když jsem mu později oznámil, že se vracím do Rigy, odpověděl: Ty už nikdy ve sborné nebudeš. No tak nebudu, řekl jsem.“
Ve filmu Rudá mašina z roku 2014 kapitán Vjačeslav Fetisov zase vzpomínal, jak trenér Tichonov prý zakázal útočníkovi Andreji Chomutovovi navštívit svého umírajícího otce. Údajně mu řekl: „Ne, musíš se připravit na další boj.“ Hokejista se už prý se svým otcem nikdy neviděl. Dnes stejný Vjačeslav Fetisov, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu s Detroitem, jenž odešel do NHL na podzim 1989 a po změně režimu nešel v pozdějších dobách pro kritiku despotického trenéra Tichonova daleko, aktivně veřejně podporuje Putinův režim, od šéfa Kremlu přebírá vyznamenání a kritizuje světovou hokejovou federaci za to, že se už počtvrté hrálo MS v ledním hokeji bez účasti ruských hokejistů.
Přesto Tichonovova „mašina na úspěchy“ také selhala. Stalo se tak na památném Mistrovství světa 1985 v Praze, z kterého si prvenství odnesli českoslovenští hokejisté pod vedením trenérů Luďka Bukače a Stanislava Neveselého. Mezi klíčové hráče tehdy patřili brankář Jiří Králík, obránci Miroslav Hořava či František Musil a útočníci Igor Liba, Vincent Lukáč, Vladimír Růžička, Darius Rusnák, Jiří Lála, Jiří Hrdina, Jiří Šejba či Pavel Richter.
Ještě větší zázrak se stal už o pět let dříve na ZOH v Lake Placid v roce 1980. Tehdy nesměli hrát na ZOH profesionálové z NHL a favorizovaný Sovětský svaz překvapivě prohrál s nadšeně bojujícím americkým studentským týmem (3:4). Tichonov po první třetině vystřídal za stavu 2:2 chybujícího Treťjaka, což si prý později vyčítal jako svou největší trenérskou chybu. Prohrát s týmem USA na olympiádě v USA, to byla tehdy pro Sověty obrovská potupa nejen sportovní, ale též politická.
Na sklonku komunistického režimu získal Tichonov se Sověty ještě tři triumfy na MS a vyhrál s nimi olympijské hry v Calgary 1988. Třetí a poslední zlato pod pěti kruhy dobyl po změně poměrů už v roce 1992 na ZOH v Albertville s týmem, který nastupoval pod hlavičkou Společenství nezávislých států.
Částečné změny v poměrech přinesla už „perestrojka“. Některé hvězdy sovětského hokeje osmdesátých let, jako Makarov, Fetisonov, Larionov a další, dostaly možnost od sovětského vedení si v závěru kariéru zahrát kanadsko-americkou NHL, kde „přičichly“ k jiným poměrům. Úplnou změnu pak dokonaly události roku 1989, které změnily uspořádání v celé Evropě a světě. V Sovětském svazu se rozpadly zavedené pořádky. Už nebylo možné praktikovat metody, na které byl Tichonov do té doby zvyklý. Mnoho dalších hráčů odešlo do NHL. Dominance CSKA skončila. A s tím i dominance reprezentační na mezinárodním poli.
Bez úspěchu vedl Tichonov ruskou reprezentaci na ZOH v Lillehammeru 1994, a pak také znovu ještě v 73 letech na MS 2004 v Ostravě. Tam však Rusové neprošli ani do čtvrtfinále. Takto neslavně skončila mezinárodní kariéra velkého trenéra.
Tichonov po odchodu do důchodu lobboval v Ruské vládě za lepší financování národního hokejového týmu. Na sklonku života pracoval jako prezident klubu HC CSKA Moskva. V letech 2002 až 2004 se potkal s Tichonovem v CSKA také český brankář Dušan Salfický, který prý s ním zažil nejeden konflikt, ale nakonec prý spolu docela vycházeli. Inu byla už jiná doba a Tichonov nemohl uplatňovat metody, na které byl dříve zvyklý.
Zatímco jeho předchůdci na trenérském postu „sborné“, jako například Anatolij Tarasov, dovedli být k českým kolegům i mimo led přátelští, Viktor Tichonov rozhodně nebyl oblíbeným společníkem. Byl všeobecně hodnocen jako velmi uzavřený a strohý člověk, který jen dával rozkazy. Po rozhodujícím československém vítězství nad Kanadou na pražském šampionátu ale přišel svým trenérským kolegům pogratulovat. Psal o tom ve své knize „Moje hokejové století“ český trenér Luděk Bukač. Sám prý nevěděl, jak moc upřímné to od Tichonovova vlastně bylo. Jejich vztah byl jinak velmi chladný, ač se roky potkávali.
Viktor Tichonov měl syna Vasilije, který byl také trenérem. Prošel mnoha trenérskými působišti. V letech 1993-1996 byl asistentem v San Jose v NHL, poté i v nižší soutěži u mužstva Kentucky Thoroughblades. Následně trénoval několik let ve Finsku a Švýcarsku, než se vrátil do CSKA Moskva. Zde koučoval a později pracoval jako konzultant. V KHL působil také v Omsku a Kazani.
V roce 2013 však tragicky zahynul po pádu z okna. K tragédii došlo v moskevské čtvrti Nový Arbat. Podle vyšetřovatelů chtěl Tichonov opravit ochrannou síť, kterou měl namontovanou na oknech proti případným zlodějům. Z neznámého důvodu však z okna vypadl a po pádu ze čtvrtého patra byl na místě mrtev. V ruce svíral nůž, jímž pravděpodobně chtěl síť spravit. Objevily se však také spekulace o sebevraždě.
Vnuk trenéra, který má jméno po svém dědovi, byl také úspěšným hráčem. Vyhrál s ruskou reprezentací zlato na mistrovství světa 2014 v Minsku a byl členem All stars týmu a nejproduktivnějším hráčem turnaje. Hrál také v NHL za Phoenix. Později v Rusku za Petrohrad. Dnes je mu 37 let.
Viktor Tichonov zemřel po dlouhé těžké nemoci v 84 letech v listopadu 2014. Odešel rok po svém synovi. Nedlouho poté, co se stal jeho vnuk s ruskou reprezentací mistrem světa. V poslední době už nemohl chodit. 4.června uplynulo 95 let od jeho narození.
Další zdroj:
