Fotbal bez vesnice: tichý rozklad hry, která držela Česko pohromadě

Když se řekne krize českého fotbalu, většina lidí si představí reprezentaci nebo další kauzu na Strahově. Skutečný rozklad se ale odehrává mnohem tišeji, na hřištích, kam nejezdí televizní kamery.

Čísla jsou neúprosná. Podle dat serveru fotbalunas.cz ukončilo během čtyř sezon činnost 170 klubů a počet týmů v soutěžích spadl z 4 415 na 4 081. Nejnižší IV. třída přišla za pět let o čtvrtinu mužstev, z 932 jich zbylo 696. FAČR sama přiznala, že od roku 2015 skončilo kolem 350 týmů, a to v době, kdy členská základna paradoxně rostla k rekordním 330 tisícům. Ten rozpor má jednoduché vysvětlení: rostou města a velké kluby, vesnice krvácí.

Šéf grassroots úseku FAČR Otakar Mestek sice později mluvil o stabilizaci (za dva roky ubylo méně než padesát klubů), ale trend se nezastavil, jen zpomalil. V Česku dnes funguje zhruba 3 650 klubů a fotbal je stále ve víc než polovině obcí. Otázka zní, jak dlouho ještě.

Neexistuje jedna příčina. Existuje soukolí, ve kterém se zadřelo několik ozubených kol najednou.

Došly děti. Podle statistik UEFA končí s fotbalem 40 procent hráčů po dosažení patnácti let. A ti, kteří vůbec začnou, jsou menšina: děti obecně sportují méně, školní tělocvik je podle samotné FAČR v tragickém stavu a pohybová gramotnost populace klesá. Na vesnici, kde se ročně narodí pár dětí, je založení mládežnického týmu prakticky nemožné. A bez mládeže nemá klub za deset let áčko.

Vysídlování venkova. Mladí odcházejí za školou a prací do měst, šikovné děti si stahují bohatší městské oddíly. Sociolog Michal Lošťák z ČZU to pojmenoval přesně: úbytek fotbalových klubů je společenský problém, protože právě kolem fotbalistů rotoval společenský život obce. Kde zanikne klub, tam obec ztrácí jedno z posledních míst, kde se lidé pravidelně potkávají.

Zmizeli dobrovolníci. Nejde jen o hráče. Ubývají trenéři, funkcionáři, správci hřišť. Staří odcházejí a mladší nepřicházejí. Změnila se i pracovní doba: na venkově se už nekončí ve dvě odpoledne a nikdo nechce trávit každý všední podvečer na hřišti zadarmo. Kluby samy uvádějí jako důvod konce administrativní náročnost, náklady na přestupy a prostý nedostatek ochoty obětovat volný čas.

Systém malým klubům nepomohl. Zrušení hostování a zavedení tabulkových cen v přestupním řádu dopadlo nejtvrději na vesnické oddíly, které nikdy neměly rozpočet na nakupování hráčů. Peníze od FAČR směřují hlavně do mládeže, kterou nejmenší kluby už dávno nemají, takže se k nim reálně nedostane skoro nic. Zbývá obec, dobrovolné příspěvky hráčů a pípa v klubovně.

Začarovaný kruh. Jak klub upadá, klesá jeho prestiž v obci. Obec pak nechce dávat peníze na něco, co nefunguje. S menšími penězi klub upadá rychleji. Konec bývá stejný: odhlášení ze soutěže, pokuta, zamčená kabina.

Tady je potřeba říct nepříjemnou věc: český fotbal jako celek neumírá. On se rozevírá do dvou světů, které spolu přestávají souviset.

Nahoře je rok 2025 rokem boomu. Forbes ho popsal jako rok, kdy se česká liga stala přetlačovanou miliardářů: kluby skupují nejbohatší Češi, televizní práva vyskočila ze 150 na 430 milionů ročně a majitelé mluví o tom, že příští tendr může přinést až 1,5 miliardy. Liga je podle IFFHS desátá nejkvalitnější v Evropě a reprezentace hraje na mistrovství světa. Vrchol pyramidy je zdravější a bohatší než kdy dřív.

Jenže pyramida bez základny není pyramida, je to obelisk. A základna, ze které vzešli Nedvěd ze Skalné, Koller nebo Plašil, se drolí dvacet let v kuse. Fáze rozkladu se dá popsat takto: nejnižší patro (IV. třídy) je v pokročilém stadiu zániku, prostřední patro (okresy a kraje) přežívá díky slučování, věkovým výjimkám a hráčům přes čtyřicet, a mládežnická základna mimo města se propadá nejrychleji ze všeho.

K tomu připočtěme dlouhodobě podlomenou důvěru. V průzkumu UEFA skončil český fotbal v důvěryhodnosti na 17. místě z dvaceti zemí. Kauza kolem Romana Berbra, zatčeného v roce 2020 při akci Šváb a později odsouzeného k podmíněnému trestu za zpronevěru peněz krajského svazu, jen potvrdila to, co si vesnické kabiny šuškaly roky: že se hraje o něčem jiném než o sportu. Rodič, který váhá, jestli dát dítě na fotbal nebo na florbal, tohle všechno podvědomě započítává.

Verdikt tedy zní: nejde o klinickou smrt, ale o pokročilou osteoporózu. Kostra ještě drží, protože vršek je bohatý. Ale každý rok zmizí další desítky týmů a s nimi kus tkáně, která se už neobnoví.

Recepty existují a některé už FAČR zkouší. Otázka je razance a peníze.

Přizpůsobit formát realitě. Trvat na jedenáctce na velkém hřišti tam, kde se sotva sejde deset chlapů, je cesta k zániku. FAČR už zvažovala takzvanou kazachstánskou cestu, tedy nižší soutěže v menším počtu hráčů. Menší formáty (7+1, 8+1), flexibilní soupisky a společenstva více obcí nejsou kapitulace, ale záchrana zápasu jako takového. Lepší osmičkový fotbal v neděli než žádný.

Propojit klub se školou a školkou. Projekt okresních „zapalovačů“, profesionálních trenérů, kteří pomáhají klubům navázat spolupráci se školami a žádat o granty, míří správným směrem. Jen jich musí být víc a musí mít reálný rozpočet, ne jen metodiku v PDF.

Opravit základ: pohyb dětí. Verner Lička to říká roky: cílem nemá být fotbal, ale sport a výchova. Island vsadil na povinnou gymnastiku od tří let a za dvacet let z toho byl fotbalový zázrak. Bez čtyř hodin kvalitního tělocviku týdně a všeobecné průpravy se nezlepší žádný sport v zemi. Tohle ovšem FAČR sama nevyřeší, tady musí stát.

Poslat peníze dolů. Když televizní práva rostou o stovky milionů a kluby vlastní miliardáři, je legitimní chtít, aby definovaný podíl z profesionálního fotbalu tekl přímo do grassroots infrastruktury: na trávníky, kabiny, odměny pro trenéry mládeže. Ne přes deset komisí, ale adresně klubům, které prokáží práci s dětmi.

Zjednodušit život dobrovolníkům. Digitalizace agendy, minimum papírování, symbolické odměny a vzdělávání pro lidi, kteří klub táhnou po večerech. Fotbal na vesnici stojí na třech nadšencích. Když vyhoří oni, nepomůže žádná dotace.

Vrátit důvěru. Dotáhnout očistu rozhodcovského prostředí, transparentní hospodaření svazů, nulová tolerance k manipulacím i v okresech. Rodiče dají děti do prostředí, kterému věří.

Vesnický fotbal má jednu obrovskou výhodu: pořád platí, že kde nemají fotbal, tam chcípl pes. Polovina lidí v průzkumech říká, že klub patří do každé obce. Poptávka po tom společném rituálu, po nedělním zápase s pivem a klobásou, nezmizela. Zmizela infrastruktura lidí a času, která ho umožňovala.

Český fotbal je v poločase, který prohrává. Nahoře se hraje o miliardy, dole o holé přežití. Pokud si ti nahoře neuvědomí, že bez tisíců obyčejných hřišť jednou nebudou mít koho prodávat do Evropy, může se stát, že za dvacet let bude česká liga bohatá, moderní a úplně vykořeněná. A to by byl gól do vlastní sítě, jaký tahle země ještě neviděla.

Zdroje: