Kdo byl nejúspěšnějším mafiánem všech dob?

Na začátek je nutné si určit kritéria. Pokud hledáme opravdovou hvězdu mezi mafií, tak se automaticky nabízí Al Capone, kterého zná doslova každý a všichni víme, že jeho pomyslný „peak“ na konci dvacátých let byl synonymem úspěchu. Jenže co třicátá a čtyřicátá léta? Uvěznění, syfilis a vlastně neslavný konec. Proto tento obvyklý podezřelý nemůže být mezi těmi, kteří opravdu zvládli řídit rodiny, aniž by strávili konec života za mřížemi nebo skončili s kulkami v těle na chodníku.

Jedním z kritérií proto zákonitě musí být čas strávený za mřížemi. Vito Genovese byl ve své době bezpochyby králem a pomyslným capo di tutti mezi Pěti Rodinami v New Yorku, ale od roku 1958 až do své smrti v roce 1969 byl za mřížemi. To samé platí pro hvězdu 80. let Johna Gottiho. Ten sice několikrát přelstil osud, ale i on strávil zbytek svých dnů ve vězení.

Dalším kritériem je bezpochyby moc. Do úvahy můžeme brát pouze ty, kteří se ocitli na vrcholu potravního řetězce. Proto například vypadává Meyer Lansky, jinak jasný kandidát na vítěze. Ale nebyl Ital, nebyl uvedený do žádné rodiny, pohyboval se pouze okolo mocných a spolupracoval s nimi.

A v neposlední řadě nás zajímá osud daného mafiána. Zemřel přirozenou smrtí nebo skončil jako například Paul Castellano (od jeho smrti nedávno uplynulo 40 let) na chodníku v tratolišti krve? Pro hodnocení úspěchu jsou tato kritéria pomocníkem, který nám pomůže vytipovat několik mafiánů, kteří dokázali projít nástrahami zločineckého života a neskončili s olovem v těle nebo za mřížemi věznic s maximální ostrahou.

Pojďme se tedy podívat na několik mafiánů, které bychom mohli směle považovat za ty nejúspěšnější:

Don Carlo je historiky i experty na mafii považován za nejúspěšnějšího gangstera všech dob. Zatímco ostatní hledali slávu, on hledal stabilitu a absolutní kontrolu. Selwyn Raab ve své „bibli“ o americké mafii, knize Pět rodin (Five Families), vykresluje Carla Gambina jako absolutní vrchol evoluce gangstera. Raab ho nepovažuje jen za zločince, ale za geniálního stratéga, který jako jediný skutečně pochopil, jak přežít v moderní Americe.

Carlo Gambino (původně Mangano, posléze Anastasia, jehož vraždu Gambino zinscenoval a nahradil jej) strávil ve vězeni jen několik měsíců v 30. letech za daňové úniky v době, kdy nebyl bossem ani underbossem rodiny Mangano. Poté zhruba 40 let unikal spravedlnosti, aniž by strávil noc v cele. Na to, že od konce padesátých let až do své smrti v roce 1976 de facto ovládal Komisi, si užíval svobody až do doby, kdy se mu definitivně podlomilo zdraví. Říká se, že zemřel po zápasu jeho milovaných Yankees v klidu a míru.

Celý život důsledně odmítal obchod s drogami a byl známý tím, že se ve společnosti pohyboval nenápadně a uctivě ke svému okolí. Pokud vezmeme do úvahy, že stál za vraždami krvelačného Alberta Anastasii, Tommyho Eboli či miláčka televize Joea Colomba, tak jeho odkaz je více méně pozitivní. Dona Carla respektovali všichni. S klidným srdcem můžeme tvrdit, že jeho kariéra i život byly úspěšné.

Jestliže Gambina považujeme za geniálního stratéga a mozek Komise, tak Tommy Lucchese byl architektem politických a obchodních vazeb. Oba byli vrstevníci a spojenci. Dokonce uzavřeli pokrevní pakt, kdy se dcera Luccheseho provdala za syna Dona Carla.

Raab popisuje Tommyho neuvěřitelnou sílu v politických kruzích: Lucchese měl v kapse starosty (zejména Williama O'Dwyera), soudce a vysoké policejní důstojníky. Podle historiků byl Lucchese schopen „zařídit“ v podstatě jakýkoliv rozsudek nebo politické jmenování. Právě tato schopnost z něj dělala nedotknutelného šéfa.

Místo pouličních krádeží ovládl odbory a autodopravu. Kniha Pět Rodin uvádí, že bez Luccheseho svolení se v celém New Yorku nepohnul ani jeden kamion s látkami. Raab ho hodnotí jako „geniálního parazita“, který dokázal legální byznys vysávat tak nenápadně, že se oběti bály i přiznat, že jsou vydírány.

Odborná literatura si všímá Luccheseho osobnosti, která byla v ostrém kontrastu s násilnickými bossy. Všichni autoři ho popisují jako muže, který mluvil tiše, byl vždy perfektně upravený a ve své domácí komunitě (East Harlem) byl považován za dobrodince. Raab poznamenává, že Lucchese (stejně jako Gambino) pochopil, že být viděn není dobré pro byznys. I když mu při nehodě v mládí chyběl prst (odtud přezdívka „Three-Finger Brown“), nikdy na své postižení ani na svou moc neupozorňoval.

Lucchese si za svůj život odseděl pouze 13 měsíců v Sing-Singu za krádež automobilu na začátku dvacátých let, kdy mu bylo lehce po dvacítce. Od té doby až do své smrti na nádor na mozku v roce 1967 nestrávil ve vězení ani noc. Přestože FBI tušila, že se jedná o mocného bosse mafiánské rodiny Lucchese (původně rodina Gagliano, Lucchese zakladatele nahradil po jeho skonu), tak mu nikdy nic neprokázala.

Můžeme se jen dohadovat, jestli by Lucchese nakonec nezastínil i Gambina, pokud by nezemřel v 67 letech. Každopádně se jedná o jednoho z nejmocnějších a nejnenápadnějších gangsterů, které Sicílie a následně New York vyprodukovaly.

I Magaddino byl současníkem a plodem nejsilnější generace italsko-amerických gangsterů. Na rozdíl od dvou výše zmíněných však primárně nepůsobil přímo ve Velkém jablku ale o trochu dále v Buffalu. Magaddino si držel vliv od Ohia, přes Kanadu až po samotné město New York a nikdo to nerozporoval. A ačkoli přezdívka Hrobník zní děsivě, nebylo to kvůli vraždícímu apetitu, ale Magaddino měl jako svůj „front“ byznys pohřební ústav.

Don Stefano si neodseděl za svou více než padesátiletou kariéru v organizovaném zločinu prakticky nic. V Itálii sice čelil vězení, ale utekl do Ameriky, zde kromě pár nocí ve vazbě nebyl nikdy odsouzen, ačkoli se o to FBI velmi snažila. Patřil ke generaci, která přežila válku v roce 1931. Byl to „Old School“ mafián, který věřil v tradice, ticho a diskrétnost, stejně jako výše zmínění gangsteři.

Zatímco Gambino a Lucchese se prali o New York, Magaddino seděl na „zlatém dole“ u hranic s Kanadou. Měl monopol na pašování všeho zboží alkoholem počínaje, drogami konče, který mu nikdo nechtěl (a neodvážil se) vzít. Ačkoli nepůsobil přímo v New Yorku, byl tak vlivný, že když se v Komisi hádaly pětice rodin, Magaddino byl často ten, kdo dělal arbitra. Gambino ho respektoval jako sobě rovného, což u „Dona Carla“ nebylo běžné.

Jediným škraloupem na kariéře bratrance Joea Bonnano je mafináský kongres v Apalachinu. Magaddino byl s Vitem Genovesem hlavním organizátorem tohoto nešťastného setkání, které skončilo velkým zátahem místní policie. Zatímco desítky jiných bossů byly zadrženy a později souzeny za spiknutí, Magaddino (který kongres hostil na svém území) dokázal z místa utéct lesem. Později sice čelil vyšetřování, ale nikdy za to nešel do vězení. Zemřel v požehnaném věku 82 let v nemocnici na infarkt.

Tito tři gangsteři mohou být směle považováni za ty nejúspěšnější. Samozřejmě existuje několik dalších, kteří si zaslouží zmínku:

Tony Accardo - dlouholetý král chicagského outfitu, nejdříve boss, poté poradce Sama Giancany, zemřel ve vysokém věku bez času stráveného ve vězení

Joe Zerilli - vládl Detroitu 40 let aniž by strávil noc za mřížemi; dost možná jeden z architektů vraždy Jimmyho Hoffy

Frank Costello - pokud by jej Vincent Gigante nestřelil do ucha, patrně by „Prime Minister“ byl největší hvězdou našeho článku. Costello byl miláčkem newyorské politiky a médií. Ale sadista Genovese byl silnější a přiměl nepovedeným atentátem Costella, aby se odebral do mafinského důchodu

Lucky Luciano - největší mafián všech dob, architekt Komise a nezpochybnitelný vítěz Castellamarské války. Jeho jméno musí zaznít, ačkoli strávil druhou polovinu života ve vyhnanství v rodné Itálii. Luciano byl ve 30. letech vládcem New Yorku, kterému se nemohla žádná politická postava rovnat. Přesto od konce války nemohl milovaný New York ani navštívit a jeho vliv časem upadal.

Co myslíte? Zapomněl jsem na někoho? Máte jiné favority? Dejte mi vědět do komentářů. Budu rád za jakoukoli zpětnou vazbu.