Článek
V dřívějším politickém režimu naší společnosti bylo modlou verbálního projevu politiků slovo „socialismus“.
Šlo z úst do úst, čímž dávali navenek najevo svoji oddanost a podporu tehdejšímu režimu, ač vnitřně byli úplně jinde a vyznání socialismu chápali jako prostředek ke získání osobního prospěchu.
Proto u nás" socialistická" společnost dopadla, jak dopadla, a dopadnout musela.
Z projevů dnešních politiků se i po třiceti letech trvání "nového “ (spíše přesněji vyjádřeno jiného režimu) nabízí nápadná paralela, toliko se změnil slovník.
Modlou verbálního projevu současných politiků je slovo “ demokracie".
Nemají problém s tím, že nejhroznějším nepřítelem demokracie je nedostatek smyslu pro pravdu. Přitom pramálo jim překáží stálá připomínka státního hesla na prezidentské standartě, že „Pravda vítězí“.
Demokracie, která nezná pravdu, demokracie mocenská , přízemní , stranická , demokracie respektující legitimace , demokracie nedbající pravdy na radnicích a úřadech (včetně ústředních), rodí nepřátele a je zralá k pádu.
Křivdy jsou zdrojem anarchie v hlavách občanů a potenciál na rozvrácení státu.
Objektivita, pravda a poctivost v demokracii je v rukou politiků.
Jak to vše však mohou zastat, jestli je to to, co sami postrádají a není v nich samotných?
Čeká nás proto stejná zákonitost, jaká postihla předchozí státního zřízení?