Článek
Zanedlouho si připomeneme 36 let od symbolického data 17. listopadu sametové revoluce.
Byl to časový geopolitický bod přechodu naší republiky z tzv. socialistického tábora do tábora kapitalistického.
Naše společnost za 36 let prošla objektivně docela impozantními změnami ve způsobu našeho života z hlediska materiálního pojetí.
Že by ruku v ruce s nimi však došlo k pozitivním změnám v myšlení obyvatel této země, nejsem až tak zcela přesvědčen. Spíše naopak.
Materiální výdobytky spojené s korupcí, s prominutím s „ojebáváním“ jedněch druhými navzájem, s neupřímností a přetvářkou nesvědčí o tom, že by další vývoj společnosti zakládal na optimismu do budoucna.
Člověk je hybnou silou všeho dění ve společnosti. V rámci pudu sebezáchovy však nesmí ztratit nezbytnou obezřetnost, chce-li být odpovědným garantem za pokračování v nastaveném společenském a politickém kurzu.
Tak by nám nemělo být lhostejné, že ti, kteří převlékli „staré“ kabáty za „nové“, se vrací do původních, ne-li významnějších pozic, než jaké zastávali či k jakým byli určeni a vyškoleni dříve, a námi je jim dokonce navenek projevovaná úcta a uznání.
Tím jsou jen posilováni ti, kteří by silnými neměli být.
Náš stát má v současnosti rysy stavby Shell & Core. To znamená nedokončené hrubé stavby s novou fasádou.
Na dokončení stavby se však příliš nepracuje, alespoň ne tak, aby byla kvalitní a bezpečná, a aby se v ní slušně a spokojeně žilo všem.
Obávám se, že obdobně to i vidí i agresor Putin, který vnímá naši sametovou revoluci toliko jako perestrojku.
To je snad motiv agresora a bývalého protektora naší země, aby vše, co se událo po listopadu 1989 u nás, se vrátilo před uvedený historický mezník za každou cenu.
Nechť to není vnímáno jako strašení, ale jako memento.
