Článek
Je již v podstatě naším národním sportem kritizovat všechno a všechny.
Proto je pro mne poněkud záhadou, že jsem nezaznamenal veřejný ohlas pochvalný, podivení, rozpaky či nesouhlas nad volnou tvorbou dvojích cen v našich obchodech a službách.
Že bych byl toliko já tím šťastným, který si může vybrat mezi nabídkou dvou cen téhož výrobku nebo služeb, u téhož obchodníka nebo téhož poskytovatele služeb ?
Jdu koupit dárek pro osobu mi blízkou do zlatnictví. Slovní cenová nabídka zní: 27 000 Kč kartou, anebo 23 000 Kč v hotovosti. Bankomat máte naproti obchodu.
Je to dilema? Nikoliv.
Jdu do půjčovny nářadí: 1 200 Kč v hotovosti, anebo 1 620 Kč kartou.
Je to dilema? Nikoliv.
Tak v podstatě ve všech řemeslech, např. vodoinstalatér, podlahář, elektrikář, malíř, zubař apod., již vůbec nebudete zatěžováni tím, zda platit kartou, nebo v hotovosti. Již předem Vás řádně informují, že platit lze pouze v hotovosti.
Pokud se vám to nelíbí, běžte ke konkurenci, kde platí stejná zásada.
Konkurence není pouze o soutěži, kdo víc a lépe než druhý, ale je rovněž o spolupráci v tom, co je pro obě soutěžící strany výhodné z hlediska zisku.
Řemeslník není záměrně vybaven zařízením pro přijetí platby kartou, tak si zákazníci, spotřebitelé, pacienti desetitisíce či statisíce korun noste s sebou.
Že je to riskantní mít u sebe větší hotovost? Ani ne. Buď skončí u řemeslníka, anebo u pouličního zloděje. Nevyjde to snad nastejno?
Naproti tomu v drobnějších službách je způsob platby poněkud složitější, ale rovněž srozumitelný. Platit lze kartou dle výše určené poskytovatelem služby např. nad 500 Kč. Při nižší ceně jen zásadně v hotovosti.
Výhoda platby platební kartou v našich podmínkách ještě zdaleka nezdomácněla zřejmě proto, že to až taková výhoda pro každého, kdo inkasuje, není.
Přes platební karty lze zjistit finanční toky pro potřebu kontroly řádného zdanění. Co kdyby se po čase přece jen někdo zajímal o mou podnikatelskou poctivost?
Abych téma uzavřel.
Svobodná tvorba cen stále více znamená pro zákazníka či spotřebitele nejen dát tolik, o kolik si službu poskytující sám řekne, ale současně znamená mít k dispozici nejen platební kartu, ale i hotovost.
Že by uvedená rozmanitost v důvodech určování dvojích cen a dvou způsobů plateb spočívala v lásce těch, kteří inkasují, k platným platidlům české měny, mnohdy i uměleckého charakteru, oproti nějaké plastové kartě?
Na to by kvalifikovanou odpověď snad mohl dát někdo ze současných ministrů, např. ministr financí ČR. Ministři však jako politikové nežijí stejný běžný život jako ostatní občané nepolitici, takže zřejmě o uvedených skutečnostech ani neví.
Pokud ví a nedají k tomu žádné vysvětlení a mlčí, potom se nabízí výklad, že se jedná o marginální záležitost, nezasluhující pozornost státu, státu, který je bohatý, prosperující, nezadlužený, s přebytky všeho a ve všem, se smyslem pro kázeň a pořádek.
Daňové podvody by však měly zůstat daňovými podvody, i když se státu výběr daní daří.
