Článek
Nedávno jsem zhlédl pozoruhodný celovečerní film z reálného života bulharské společnosti. Pojednával o podvedené sedmdesátnici, dříve učitelce, která přišla o veškeré své úspory. Nikdo z okolí, ani z kompetentních institucí jí nepomohl.
Důchod měla nízký, zaměstnat ji vzhledem k věku nikdo nechtěl, neměla na pořízení pomníku svému zesnulému manželovi. Přijala tak původně náhodou a nevědomky nabídku osobní účasti, jak záhy seznala, na podvodných praktikách, kterým sama naletěla.
Svého současného živitele dříve a ani při následné spolupráci nikdy neviděla. Pracovní pokyny, stejně jako v době, kdy byla sama podvedena, přijímala od něj pouze telefonicky.
Dříve podvedena, nyní sama měla zdroj živobytí z účasti na stejných podvodech.
Mohla učinit oznámení, které by vedlo k odhalení podvodníka, který i ji podvedl.
Neučinila tak.
Přes osobní zkušenost byla nadále účastna na tomtéž utrpení pro jiné spoluobčany, které i jí dříve a nyní současný chlebodárce způsobil.
Napadla mě srovnatelná paralela některých z nás, co do způsobu chování i myšlení, i co do živné půdy pro podvodníky i u nás.
