Článek
Petr Pavel na návštěvě Karlovarského kraje při debatě s občany mimo jiné uvedl ve vztahu k současnému předsedovi Poslanecké sněmovny T. Okamurovi: „Dejme mu šanci a uvidíme“.
Nádech morálního gesta Petra Pavla má však pachuť nedávné osobní historie samotného autora výroku.
Uvedené gesto má zřejmě svůj původ v osobních zkušenostech jeho autora.
Z rodinné tradice školený rozvědčík tehdejším komunistickým režimem pro aktivní ochranu zájmů bývalé ČSSR, potažmo socialistického společenství států proti nepřátelskému kapitalistickému společenství, rovněž a paradoxně dostal šanci obrátit své schopnosti a získané dovednosti službou na opačném politicky režimovém břehu, na vysokém postu u NATO, aby posléze stanul v čele ČR.
V současné ústavní pozici, kontinuálně účelově mu vlastní, drží ještě doposud koaliční vládu SPOLU v demisi.
Skutečnou podstatu zdánlivé sebereflexe P. Pavel na témže shromáždění mimoděk dále rozvinul v názoru na možný střet zájmů A. Babiše vyjádřením, že: „Okamžikem jmenování je ve střetu zájmů a pak bychom si všechno museli platit sami“.
Není v tom jádro pudla zdánlivé sebereflexe Petra Pavla?
Žít tak, aby si nemusel všechno platit sám, což doposud nemusel a nemusí. Nemusí si nic platit ani manželka P. Pavla s analogickou profesní kariérou, jakou má její manžel (pro připomenutí kádrová referentka za bývalého režimu s kvalifikací absolventky Vysoké školy politické v Bratislavě).
Jako historicky první manželka prezidenta republiky z dosavadních jedenácti, požívá výhod ústavní činitelky, aniž by kdo ji volil, či jmenoval, s valorizovaným „nástupním“ platem bez pracovní náplně nad 100.000 Kč měsíčně.
Má morální právo P. Pavel dávat někomu šanci?
