Článek
Poslanci, senátoři, prezident jsou u nás “ usazeni “ do svých křesel na základě demokratických voleb, z nich vzejde vláda a tím demokracie zpravidla na volební období končí.
Po té již nejsou nikým a ničím vázáni, neboť jsou neodvolatelní. Když již jsou "v žitě “ nastupuje prvotně uspokojování osobních, rodinných a přátelských zájmů, a pro perspektivu budoucího opětovného zvolení a prodloužení pobytu „v žitě“, jsou nuceni být populističští, stejně jako před svým zvolením.
Soudy interpretují právní předpisy, přijaté zákonodárci. Soudci se stávají loutkami zákonodárců (viz z poslední doby názorné „grilování“ ústavních soudců, jmenování vedoucích soudních funkcionářů, státních zástupců atd.).
Tím zákonodárci a prezident prostřednictvím soudů deklarují, co je a co není spravedlivé.
Tak se stalo, že přestávají platit tradiční právní zásady římského práva, jako např. pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat, smlouvy strany zavazují).
Je odpovědností politické reprezentace za předstíraná pravidla spravedlnosti a nezávislosti soudů prostřednictvím zákonů, které jsou však modifikovány dalšími, a to již politickým populismem a dalšími osobními motivy přijímanými zákony.
Tak byl nastaven právní systém, v němž sice soudy rozhodují podle zákonů, vymahatelnost práva a vykonatelnost jejich rozhodnutí však v důsledku dalších zákonů je však paralyzováno.
Příběhy ze všedních dnů: Tak např.: Strany se dohodly na peněžité zápůjčce s její návratností ve sjednané lhůtě. Mnohý vydlužitel již v době, kdy zápůjčku přijímá ví, že se o zápůjčku nejedná, ale o peněžní dar pro něj. Bohužel jen dárce (zapůjčitel) to neví.
Pro něj to znamená “ Za dobrotu na žebrotu". Musí si najít advokáta, zaplatit mu zálohu na právní služby, jeho prostřednictvím podat soudní žalobu a ani v případě přiměřené doby trvání soudního řízení a vydání rozhodnutí je zapůjčitel stále v mínusu. Má rozsudkem přiznanou pohledávku i soudní náklady (advokát, soudní poplatek) . Přiznané právo však nejsou peníze v kapse. Následují pro zapůjčitele další a obdobné výdaje + náklady spojené s vymáháním svých nároků exekutorem.
Všechny nároky doposud na papíře mají být uhrazeny vydlužitelem, reálně však zapůjčitel stále nemá vrácenou zápůjčku a nemá uhrazeny výdaje spojené s jejím uplatněním.
V průběhu exekuce vydlužitel, který mezi tím podle své libosti naložil se zápůjčkou (darem), a protože takto “ napálil" více zapůjčitelů (dárců), využije výtvor politického populismu promítnutém do jiného zákona, zákona o insolvenci.
Podle insolvenčního zákona začne vydlužitel snad konečně s p l á c e t pohledávku a vzniklé náklady zapůjčitele, ale má na to v lepším případě z pohledu zapůjčitele 5 let. Přesto zapůjčiteli se nevrátí celá jím zapůjčena částka, ale toliko 2/3, když to dobře půjde ( díky dobrodiní politiků vyjádřeném v insolvenčním zákoně). Vydlužitel na zápůjčce vydělá na zapůjčiteli 1/3!
V horším a častějším případě zapůjčitel nedostane vůbec nic, když insolvence neproběhne (nebudou splněny podmínky jejího prohlášení) a vydlužitel nemá žádný majetek ani příjem, na nichž by se zapůjčitel mohl hojit.
Fakticky vzato, právní systém je nastaven tak, jakoby věřitelé byli “ podvodníci", proto nedostanou nic a budou mít ještě výdaje, a dlužníci jsou ti “ podvedení", proto jsou chráněni a závazky nemusí plnit.
A nihilizace pakta sunt servanda se tím v závazkových vztazích s podporou podvodníků rozšiřuje.
Ministr Bartoš nyní obdobně přichází s myšlenkou „dvakrát a dost u nájmů“. Populistický a alibistický návrh na řešení bytové krize u nás je přenášením odpovědnosti vládních činitelů a vlády jako takové, na majitele nemovitostí.
Jako by nevěděl, že v praxi „řetězení“ nájemních smluv není svévole pronajímatele, ale ochrana jeho práv proti nepoctivým nájemníkům, kterých není málo, neboť nepoctivost se nepostihuje, ale naopak se vyplácí.
Pokud totiž nájemník si řádně plní své povinnosti, není rozhodné, jestli má smlouvu na rok, která se ze zákona prodlužuje, anebo na dobu neurčitou.
Pokud nájemce nehodlá plnit své povinnosti, bude mít plnou podporu vlády, neboť závazky se nemusí plnit.
Návrh ministra Bartoše je ochranou nepoctivých nájemců, aby mohli bydlet, ale bez reálných právních prostředků včasného zajištění práv a nároků z nájmu pro pronajímatele.
Tak nepoctivý nájemce bude bydlet léta do soudního vyklizení (nemá důvod se vystěhovat dobrovolně ), a bezplatně, na úkor pronajímatelů.
Uvedená myšlenka a podobné jsou produktem všeho možného jen ne kompetentnosti jejího autora, ale především je důkazem neznalosti reálného života, vztahů a myšlení v naší společnosti.
