Článek
Tři děsivé sny, které se údajně splnily. Jejich konce nahánějí hrůzu
Představte si, že se jednoho rána probudíte s nepříjemným pocitem. Zdál se vám sen, který byl až příliš skutečný. Pamatujete si tváře, místa i drobnosti, kterých byste si normálně nevšimli. Jenže během několika hodin na všechno zapomenete. Vždyť to byl přece jen sen.
Co kdyby se ale přesně to, co jste v noci viděli, začalo odehrávat ve skutečnosti?
Historie zaznamenala několik podivných svědectví lidí, kteří údajně ve spánku spatřili události, jež se teprve měly stát. Vybral jsem tři příběhy spojené se skutečnými tragédiemi. A přestože jejich nadpřirozený výklad není prokázaný, některé podrobnosti jsou opravdu znepokojivé.
1. Holčička, která se bála jít do školy
Byl čtvrtek 20. října 1966. V malé velšské vesnici Aberfan se život odvíjel stejně jako každý jiný podzimní den. Děti chodily do školy, rodiče do práce a nad vesnicí se tyčily obrovské haldy černého důlního odpadu. Byly tam už tak dlouho, že je místní lidé považovali za běžnou součást krajiny.
V jednom z domů žila desetiletá Eryl Mai Jonesová. Obyčejná holčička, která chodila do místní základní školy Pantglas. Podle pozdějšího svědectví její matky se jí té noci zdál zvláštní sen. Nebyl v něm žádný netvor ani strašidlo. Přesto ji vyděsil natolik, že o něm doma vyprávěla.
Zdálo se jí, že jde do školy. Jenže když dorazila na místo, budova tam nebyla. Něco ji zakrylo. Něco obrovského a černého.
Matka její vyprávění vyslechla. Jak ale mohla vědět, že právě slyší slova, na která už nikdy nezapomene? Děti přece mívají nejrůznější sny. Někdy se jim zdá o příšerách, jindy o škole nebo o věcech, kterých se bojí. Není důvod kvůli tomu měnit běžný život.
Následující ráno byl pátek. Eryl se připravila do školy a vyrazila stejně jako ostatní děti. Vesnici zahalovalo typické velšské podzimní počasí. V předchozích dnech silně pršelo a půda na svazích byla nasáklá vodou. Nad domy se stále tyčila obrovská černá halda.
Krátce po deváté hodině se stalo něco, co nikdo z dětí ve škole nemohl zastavit. Část důlního odpadu se dala do pohybu. Obrovská masa černého materiálu se začala valit dolů ze svahu. Během okamžiků zasáhla vesnici a pohřbila školní budovu.
Záchranáři a obyvatelé se zoufale snažili dostat k uvězněným dětem. Rodiče přibíhali ke škole, ale na místě, kde ještě ráno stála, ležela obrovská vrstva černého odpadu.
Při katastrofě zemřelo 144 lidí. Z toho 116 dětí.
A mezi nimi byla také desetiletá Eryl Mai Jonesová.
Teprve teď dostává její sen svůj děsivý význam. Holčička měla pouhý den před svou smrtí vyprávět matce, že přišla do školy, která zmizela pod něčím černým. Následující ráno ji skutečně pohřbila černá lavina.
Příběh později zaznamenal britský psychiatr John Barker, který po tragédii vyšetřoval údajné předtuchy katastrofy. Svědectví o snu však pochází až z doby po neštěstí. Neexistuje nezávislý záznam pořízený před tragédií, který by přesná slova dívky potvrzoval.
Jedna věc je ale nepochybná. Škola skutečně zmizela pod černou masou a Eryl se z ní už nikdy nevrátila.
2. Muž, který se ve snu zúčastnil vlastního pohřbu
Washington, duben 1865. Spojené státy prožívaly závěr občanské války. V Bílém domě pracoval muž, na jehož rozhodnutích závisela budoucnost celé země. Byl vyčerpaný, dlouhodobě vystavený obrovskému tlaku a v posledních letech čelil také nenávisti a výhrůžkám.
Jedné noci se mu měl zdát sen, který se nepodobal žádnému obyčejnému snění.
Ocitl se v Bílém domě. Všude panovalo zvláštní ticho, ale někde v dálce slyšel pláč. Nešlo o tichý smutek. Byl to zoufalý nářek několika lidí. Muž procházel chodbami a otevíral dveře jednotlivých místností. Nikde však nikoho neviděl.
Pláč byl stále hlasitější.
Pokračoval dál, až dorazil do Východního sálu. Tam spatřil skupinu lidí stojících kolem něčeho, co připomínalo pohřební katafalk. Na něm leželo mrtvé tělo zakryté látkou. Vojáci drželi stráž a přítomní lidé truchlili.
Muž se přiblížil a zeptal se jednoho z vojáků, kdo zemřel.
Odpověď jej měla vyděsit. Voják mu oznámil, že mrtvým je prezident Spojených států. Zabil ho atentátník.
V tu chvíli se muž probudil.
Podle pozdějšího vyprávění tento sen popsal několika lidem ve svém okolí. Přesto pokračoval v práci a v plnění svých povinností. Byl to jen sen, byť nepříjemný. A v době občanské války nebyly myšlenky na smrt ničím neobvyklým.
O několik dní později, 14. dubna 1865, se rozhodl strávit večer v divadle. Společně s manželkou navštívil představení ve Fordově divadle. V průběhu hry se k prezidentské lóži přiblížil herec John Wilkes Booth.
Krátce po desáté hodině večer zazněl výstřel.
Postřelený muž byl přenesen do domu naproti divadlu. Lékaři se jej snažili zachránit, ale zranění bylo smrtelné. Následující ráno zemřel.
Tím mužem byl Abraham Lincoln, šestnáctý prezident Spojených států.
A právě zde přichází nejpodivnější část příběhu. Lincoln měl ve svém snu spatřit mrtvého prezidenta vystaveného v Bílém domě. Po atentátu bylo jeho tělo skutečně vystaveno ve Východním sálu Bílého domu, kde se s ním veřejnost loučila.
Zní to jako neuvěřitelná předpověď. Má to však důležitý háček. Podrobný příběh o snu známe především z pozdějšího vyprávění Lincolnového známého Warda Hilla Lamona. Historici upozorňují, že jeho svědectví nelze spolehlivě potvrdit dobovým záznamem pořízeným před atentátem.
Možná Lincoln skutečně prožil znepokojivý sen. Možná jeho podobu později ovlivnila skutečná tragédie. Jisté je pouze to, že se prezident stal obětí atentátu a jeho tělo bylo vystaveno právě v sále, který se objevuje v legendárním vyprávění.
3. Spisovatel, který viděl mrtvého bratra dřív, než zemřel
Rok 1858. Řeka Mississippi byla jednou z nejdůležitějších dopravních cest ve Spojených státech. Po její hladině se pohybovaly velké parníky převážející cestující i náklad. Cestování po řece ale nebylo bez nebezpečí. Výbuchy parních kotlů, požáry a nehody nebyly v té době ničím neznámým.
Mladý Samuel Clemens, který se později proslavil jako spisovatel Mark Twain, pracoval na řece a dobře znal její rizika. Jeho mladší bratr Henry působil na parníku Pennsylvania.
Jedné noci se Samuelovi zdál sen, který si později podrobně vybavoval ve svých autobiografických vzpomínkách.
Viděl svého mladšího bratra ležet v rakvi. Nebyla dřevěná, jak by člověk očekával, ale kovová. Henry měl na sobě jeden ze Samuelových obleků a na hrudi mu ležela kytice bílých květů. Uprostřed byla jediná červená růže.
Obraz byl neobyčejně živý. Samuel se probudil rozrušený a chvíli nedokázal setřást pocit, že to, co viděl, byla skutečnost. Sen jej zasáhl natolik, že si jej uchoval v paměti.
Čas ale plynul dál. Henry pokračoval ve své práci na parníku a Samuel se věnoval svému životu. Zdánlivě nebyl důvod, aby se znepokojivý sen měl jakkoliv naplnit.
Pak přišel 13. červen 1858.
Na parníku Pennsylvania došlo k mohutnému výbuchu kotle. Horká pára a následky exploze těžce zranily řadu lidí. Mezi nimi byl i Henry Clemens. Utrpěl vážné popáleniny a jeho stav byl kritický.
Samuel se dozvěděl o neštěstí a snažil se bratrovi pomoci. Přes veškerou péči však Henry svým zraněním podlehl.
A nyní přichází detail, kvůli kterému se tento příběh dodnes připomíná.
Když Samuel později spatřil bratrovo tělo, měl před sebou obraz, který mu připomínal jeho sen. Henry ležel v kovové rakvi. A podle Twainova vyprávění se objevila také kytice bílých květů, do níž jedna žena vložila červenou růži.
Právě tato drobnost měla Samuela hluboce zasáhnout. Nebyla to jen smrt blízkého člověka. Byla to podobnost s obrazem, který podle svých slov viděl už před tragédií.
Mark Twain o tomto zážitku později psal ve svých autobiografických vzpomínkách. Jde tedy o příběh pocházející od samotného účastníka, nikoliv o anonymní internetovou legendu.
Ani to však neznamená, že sen skutečně předpověděl budoucnost. Twain jej zaznamenal s časovým odstupem a neexistuje nezávislý dobový záznam, který by před neštěstím zachytil všechny jeho detaily.
Přesto si zkuste představit jedinou věc. Zdá se vám o mrtvém sourozenci. Za několik týdnů skutečně zemře. A vy pak stojíte před rakví, která vám připomíná tu ze snu.
Jak dlouho by vám trvalo přesvědčit sami sebe, že šlo jen o náhodu?
Co na podobné sny říká věda?
Na první pohled se může zdát, že všechny tři příběhy dokazují schopnost člověka nahlížet do budoucnosti. Jenže právě tady je potřeba být opatrný. Věda zatím nemá spolehlivé důkazy, že sny dokážou předpovídat konkrétní budoucí události.
Psychologové upozorňují především na způsob, jakým funguje naše paměť. Každou noc se lidem zdá obrovské množství snů. Většinu z nich zapomeneme a nikdy se k nim nevrátíme. Pokud se ale některý sen náhodou podobá pozdější události, začne pro nás mít úplně jiný význam. Zapamatujeme si ho, vyprávíme o něm a někdy si jej nevědomky upravujeme podle toho, co se skutečně stalo.
Tomuto problému se věnuje také výzkum takzvané rekonstruktivní paměti. Naše vzpomínky totiž nefungují jako videozáznam. Když si něco vybavujeme, mozek vzpomínku znovu sestavuje. A právě proto je u podobných příběhů zásadní, zda byl sen písemně zaznamenán ještě před tragédií, nebo až po ní.
V případě těchto tří příběhů máme historicky doložené tragédie a pozdější svědectví o snech. Nemáme však nezávisle ověřené předchozí záznamy, které by dokazovaly přesnou shodu snů s budoucími událostmi.
To ovšem neznamená, že tyto příběhy nejsou zajímavé. Naopak. Ukazují, jak silně může člověka zasáhnout souhra snu, náhody a skutečného neštěstí.
A možná je na nich nejděsivější právě to, že jejich hrdinové nemohli vědět, co je čeká. Prožili obyčejnou noc, probudili se a pokračovali v životě. Až později získal jejich sen význam, který si už nikdy nedokázali vymazat z paměti.
A teď si představte, že se dnes v noci probudíte ze snu, ve kterém zemře někdo z vašich nejbližších. Ráno mu zavoláte a zjistíte, že je v pořádku. Uleví se vám. Ale co když vám za několik dní zazvoní telefon a někdo vám oznámí přesně to, čeho jste se ve snu tolik báli?
Považovali byste to ještě za náhodu?
Použité prameny
Sam Knight: The Premonitions Bureau (2022) – historické zpracování předtuch spojených s katastrofou v Aberfanu.
Ward Hill Lamon: Recollections of Abraham Lincoln, 1847–1865 (1895) – pozdější svědectví o Lincolnově údajném snu.
Mark Twain: Chapters from My Autobiography – vlastní vzpomínky na bratrovu smrt a údajně předcházející sen.
Odborná literatura o rekonstruktivní paměti, kognitivním zkreslení a selektivním vybavování vzpomínek.
