Ruský „pes-mina“ ve druhé světové válce: Živá zbraň proti tankům

Válka je peklo. A někdy v sobě nese rozhodnutí, která by jinak nevznikla : nelidská, zoufalá a těžko pochopitelná. Jedním z nejpodivnějších a zároveň nejděsivějších příkladů toho, jak daleko může lidstvo zajít v touze po vítězství, je příběh sovětských psů se zádovou výbušninou, známých jako tzv. „psi miny“.

Tento program začal už ve 30. letech v Sovětském svazu, kde probíhal výcvik zvířat pro vojenské účely. Původně šlo o pomocné úkoly jako hledání min, doručování zásilek, záchrana zraněných. S vypuknutím druhé světové války se však směr výcviku radikálně změnil. V roce 1941, kdy německá armáda postupovala hluboko do sovětského území a situace se stala kritickou, vznikl program výcviku psů k ničení nepřátelských tanků. Cílem bylo přinutit psa, aby vběhl pod tank a výbušný náklad, který měl připevněn na zádech, explodoval v kontaktu se spodní částí stroje.

Psy, převážně německé ovčáky, cvičili tak, že jim pod statické sovětské tanky kladli jídlo. Zvířata si tak vytvořila reflex, že běžet pod tank znamená odměnu. Původní plán dokonce počítal s tím, že pes položí výbušninu a vrátí se, ale komplikovanost mechanismu vedla k tomu, že byla taktika změněna. Výbušnina se odpálila automaticky při kontaktu s podvozkem tanku, což znamenalo jistou smrt pro zvíře.

První ostré nasazení proběhlo v roce 1941. Skončilo tragédií. Z třiceti vyslaných psů jen čtyři zasáhli německý cíl, šest z nich ale zpanikařilo a vrátilo se zpět do vlastních linií kde došlo k výbuchu mezi sovětskými vojáky. A to nebyla jediná chyba. Většina psů byla trénována na sovětských tancích, které používaly naftové motory. Německé tanky ale měly benzinové, což měnilo pach stroje a dezorientovalo psy. V kombinaci s hlukem, výstřely a pohyblivými cíli na bojišti docházelo často k selhání. Mnoho zvířat zpanikařilo, uteklo nebo bylo zastřeleno ještě před dosažením cíle.

Oficiální sovětské záznamy později tvrdily, že tito psi zničili více než 300 tanků. Historici jsou však k tomuto číslu skeptičtí. Odhady založené na svědectvích a archivních materiálech mluví spíše o několika desítkách případů. Například během bitvy u Kurska bylo údajně nasazeno 16 psů, z nichž 12 úspěšně zasáhlo cíl. Přesto i tyto údaje jsou považovány za nadsazené a zřejmě sloužily spíše propagandistickým účelům než jako reálné statistiky.

Program přesto pokračoval, ačkoli jeho význam rychle klesal. Od roku 1942, kdy se začaly masově nasazovat efektivnější protitankové zbraně, se role „psů min“ omezila. Výcvik psů pak nadále pokračoval jen v jiných funkcích, třeba k hledání min či přežití v extrémních podmínkách. V jistých formách pokračoval výcvik vojenských psů v Rusku až do 90. let.

Je také třeba zmínit, že podobné programy zvažovaly nebo testovaly i jiné země. Například Japonsko a Spojené státy zkoušely podobné taktiky, nicméně nikdy je neaplikovaly ve větším měřítku. V americkém případě byl program záhy zrušen jako neefektivní a neetický.

Z morálního hlediska patří tento sovětský projekt k těm nejkontroverznějším. Zvířata, která se po staletí formovala jako lidský společník, byla zneužita jako jednorázový nástroj destrukce. Přestože šlo o zoufalý pokus obrany, vyvolává otázky ohledně etiky, lidskosti i limitů války. I sami sovětští vojáci prý prožívali značné psychické následky. Mnozí totiž museli sami zastřelit své psy, kteří se vraceli do tábora se stále aktivní náloží.

Dnes je „psí mina“ symbolem hrůz válečné mašinerie. Připomíná, že válka zničí nejen lidské životy, ale i vztah mezi člověkem a zvířetem. A že ani ten nejvěrnější přítel člověka by neměl být nástrojem v rukou smrti.