Článek
Již samotná cesta sem stála za to. Můj zadek už má sice něco na prkených sedadlech asijských autobusů naježděno, ale horskou dráhu připomínající silnice z přístavu Palopa byla i na něj příliš. Považte sami. Na nějakých třiceti kilometrech jsme se od hladiny moře vydrápali do výšky pres 1200 výškových metrů. Tisíc a jedna zákruta, stejný počet zatroubení. To nejhorší začalo zhruba v půlce stoupání. Jestliže nám se ženou trpěli zadky a občas i mysl při pohledu do propastí pod silnicí, našim spolucestujícím začali zatáčky obracet naruby jejich přeplněné žaludky. Přeplněné pouličním indonéským smaženým streetfoodem, který je snad ještě odpornější než evropský fastfood.
Z průvodčího dosud zaměstnaného prodejem jízdenek se stal dealer igeliťáků. Šavle začaly lítat ze všech stran. Obsah žaludku končil v tenkých průsvitných sáčcích a autobusem se nesl nezaměnitelný zápach zvratek. S řidičem to každopádně nijak nezamávalo. Dál zuřivě dupe na plyn a každou zatáčkou prosviští jako pilot silniční rallye. Do cíle přijíždíme všichni bledí jak čerstvé vypraná cejcha, ale šťastní, že to máme relativně ve zdraví za sebou.
Metropole Tatoru, městečko Rantepao, na první pohled ničím nezaujme. Je to vlastně taková větší vesnice roztroušená mezi kopečky a rýžovými poličky. Jako základna pro výlety za okolními zajímavostmi však poslouží znamenitě. Teď už jen najít místo, kde by se člověk na pár dni mohl složit hlavu ke spánku. Při hledání ubytování využívám v Asii osvědčenou metodu. Obcházím malé rodinné hotýlky do té doby, než narazím na sympatického majitele. V Rantepau jsme trefili hned napoprvé. Usměvavá dcera majitele vládla nejen dobrou angličtinou, ale ještě ochotně nabízela své průvodcovské služby.
Pro začátek nám od souseda zařizuje pronájem skútru na cesty po okolí. Vzhledem k příznivému klimatu a nízkým pořizovacím nákladům je motorka zdaleka nejrozšířenější asijský dopravní prostředek. Pronajmout si ji můžete doslova na každém na rohu, obvykle k tomu nepotřebujete ani řidičské oprávnění. Pozor si každopádně dávejte na hladinu benzinu. Pronajímatele tohle vůbec neřeší. Asi proto, že se palivo prodává opravdu všude. Třeba v petkách od cocacoly ve stáncích s cigaretami.
Každopádně není nic horšího, než když vám šťáva dojde po pár kilometrech na frekventované křižovatce. Nebudete první ani poslední turista, kterému se to stane, ale věřte, že stres s tím spojený za to rozhodně nestojí. Ono i s plnou nádrží je to na hektických křižovatkách pěkný nápor.
Trh s vodními buvoli
Všechno co je na Torajích zajímavé, se nějak týká smrti a rozloučení se zesnulým. Pohřeb je zde největší společenská událost. Svatba se oproti tomu vůbec neslaví.
Začínáme od konce, na motorce vyrážíme z hotýlku na prohlídku pohřebišť, ke skaliskám roztroušeným po okolní krajině. Co skála to hřbitov, stačí jen tak nazdařbůh jet rovně za nosem a nějakou určitě objevíte. Poznáte je jednoduše, podle jakýchsi balkónků s barevnými dřevěnými soškami - loutkami. Říká se jim Tau tau a jsou věrnou kopií zemřelého v životní velikosti. Střeží vytesanou díru do skály, ve které je umístěna dřevěná rakev s ostatky. Soškami jsou skály doslova posety, vypadají jako krabice nějakého obřího loutkového divadla.
Další den se jedeme podívat na trh s dobytkem. Obchoduje se zde s vodními bůvolí, těžkotonážními monstry využívanými především k práci na rýžových polích. V jedné vesnici na Sumatře jsem kdysi viděl, jak mezi sebou organizovaně zápasí, přetlačovali se. Doslova jim při tom lítaly jiskry od hlavy. V Indii jsem zase se štěstím na poslední chvíli uhnul v úzké uličce splašenému bůvolovi, který následně srovnal se zemí několik stánků na tržišti a zdemoloval motorikšu. S těmito drobečky zkrátka není žádná sranda.
V Tatoru mají bůvoli navýsost ceněné postavení. Odměřuje se jimi váženost a bohatství rodiny zemřelého. Čím bohatší rodina, tím víc buvolů musí nakoupit a obětovat při pohřebních slavnostech. Cena za obzvlášť statného bůvola se při tom šplhá až k několika tisícům dolarů. Obětovat jich je potřeba třeba i patnáct a k tomu ještě minimálně jednou tolik prasat.
Prodej prasat
Peníze na nákup obětin a uspořádání slavností shromažďuje rodina klidně i několik let. Nabalzámovaný nebožtík mezi tím „bydlí“ s rodinou pod jednou střechou a je na něj pohlíženo jako na nemocného.
Na trhu je dnes živo. Ocitli jsme se v hlavní pohřební sezóně. Je červen a lide mají nejméně práce na poli. Ideální příležitost pro několikadenní slavnost. Bůvoli jdou na dračku.
Máme opravdové štěstí. Naši domácí patří do široké rozvětvené rodiny, která aktuálně pohřbívá jednoho velmi významného stařešinu. Slavnost probíhající na několika místech trvá už několikátý den. Zítra je na pořadu ceremonie na obřadní mýtině. Na počest zemřelého se bude vztyčovat menhir. Jsme pozváni. Účast bílých turistů zvyšuje prestiž oslavy. Provázet nás bude Lura, usměvavá dcera majitelů hotelu.
Na mýtinu přijíždíme ve chvíli, kdy se porcují tučná prasata. Bůvol už to má za sebou. Jeho maso se vaří na ohni ve třech obřích hrncích. Kuchaři k němu postupně přihazují i naporcované vepřové.
Na zemi leží několikametrový falus, respektive menhir. Vedle něj je do země vykopaná díra. Vše se připravuje na vztyčení. To probíhá paralelně ve dvou rovinách. Faktické - pomoci důmyslného systému kladek a řetězů a v symbolické - dvojicí přírodních ratanových lan. Celé to trvá docela dlouho, až do brzkého odpoledne, kdy se konečně ozve úder do gongu ukončující vztyčení a zahajující hostinu. Před každého hosta pokládají ženy talíř rýže obložený kostkami vařeného masa. Kvantita živočišné bílkoviny se naprosto vymyká standardu asijských jídel, ve kterých tvoří maso obvykle jen malou součást. Tady zabírá na talíři jasnou většinu. Chutná jako ovar a zapíjí se čerstvě zkvašeným palmovým vínem. Sníst všechno je nadlidský úkol, co zbude, nám zabalí na cestu. Není to jediná výslužka. Lura dostává velkou igelitku neznámého obsahu.
Vztyčování menhiru
Její identitu odhalujeme posléze. Cesta domů do hotelu se nečekaně komplikuje. Vypadá to, že už nejezdí žádné bema, dodávky sloužící jako společně taxíky. Stopujeme a po docela dlouhé době čekání nám zastavuje džíp přepravující dvojici starších, evidentně bohatých, bělochů. Domlouváme se na svezení. Ve chvíli kdy Lura nastupuje, igelitka povolí a na nohy zkoprnělé turistky vypadává obří srdce a kus játra. Oboje určitě z bůvola. Co si asi honí hlavou oběma turistům, prozrazuje vyděšený výraz jejich obličejů. Ne opravdu nejsme žádní vrazi, vysvětlujeme původ vnitřností. Viditelně se jim ulevilo. Za chvíli vystupujeme a děkujeme za svezení…
