Anarchokapitalismus už dávno existuje jen máme příliš krátký život

Když se v běžné politické debatě vysloví pojem anarchokapitalismus, většina lidí si představí buď divokou utopii bez pravidel, nebo vzdálenou sci-fi budoucnost, ve které soukromé agentury nahradily policii a soudy. Zastánci i odpůrci tohoto konceptu přitom dělají tutéž základní poznávací chybu. Dívají se na lidskou civilizaci mikroskopem jediného biologického života.

Průměrný člověk žije zhruba osmdesát let. Během této krátké výseče času kolem sebe vidí zdánlivě neotřesitelné betonové budovy ministerstev, daňové úřady, centrální banky a státní hranice. Z této perspektivy se zdá, že statismus – tedy monopolní vláda státu nad územím – je konečným a trvalým stavem lidského druhu.

Je to však stejný optický klam, kterému by podlehla jepice žijící čtyřiadvacet hodin uprostřed lednového mrazu. Taková jepice by s naprostou vědeckou jistotou prohlásila, že na planetě Zemi neexistuje jaro ani léto, ale že věčným přírodním zákonem vesmíru je zmrzlá voda. Pokud však odzoomujeme kameru z měřítka osmdesáti let na měřítko deseti tisíciletí a odložíme stranou jakoukoliv politickou ideologii, uvidíme šokující obraz. My na anarchokapitalismus nečekáme. My v něm na makroskopické úrovni civilizací žijeme od samého počátku dějin.

Položme si chladnou systémovou otázku. Kdo vládne na nejvyšší vrstvě planety Země nad jednotlivými státy? Neexistuje žádná světová vláda, žádný nadnárodní parlament s globálním monopolem na násilí, žádný vesmírný soudce, ke kterému by si zkrachovalá říše mohla jít stěžovat, že jí sousední mocnost přetáhla obchodníky nebo obsadila provincie.

Mezinárodní a historický prostor je prostředím čisté anarchie, ve kterém už tisíce let probíhá neúprosná tržní soutěž. Na této herní ploše nejsou jednotlivé státy, říše, městské ligy ani náboženské řády ničím jiným než soukromými korporacemi, které mezi sebou soutěží o omezené zdroje: o ornou půdu, suroviny, obchodní trasy, kapitál a především o daňové poplatníky a lidské mozky.

Z hlediska fyziky a termodynamiky je každá civilizace otevřeným disipativním systémem. Aby se nerozpadla v entropii, musí ze svého okolí neustále čerpat volnou energii, zpracovávat informace a organizovat lidskou práci s vyšším výnosem než konkurence za hranicemi. Žádná ústava ani královský dekret nedokážou obelstít zákony zachování energie.

Jakmile se na dějiny podíváme touto optikou, zmizí falešný rozpor mezi státem a volným trhem. Státy nejsou opakem anarchokapitalismu. Státy jsou pouze dočasně úspěšnými teritoriálními korporacemi na globálním trhu s bezpečností, právem a důvěrou.

Představte si stát jako obří realitní a bezpečnostní holding, který spravuje určité území. Tento holding svým klientům (obyvatelům a firmám) nabízí infrastrukturní balíček: ochranu před vnějšími nájezdníky, vynucování smluv u soudů, ražbu platidla a základní dopravní síť. Za tento balíček si účtuje předplatné v podobě daní, cel a inflační daně.

Problém spočívá v tom, že manažeři těchto teritoriálních korporací – králové, císaři, politbyra i demokratické parlamenty – mají přirozenou tendenci chovat se jako monopolisté. Jakmile získají pocit, že jim zákazníci nemohou utéct, začnou zdražovat předplatné a zhoršovat kvalitu služby. Jak připomíná zrod novověkého státu, kdy myslitelé stvořili umělého boha z masa a papíru, každý takový kolos má zabudovanou chybu: jeho vlastní správní aparát začne časem požírat energii, kterou měl původně chránit.

V krátkém horizontu jednoho lidského života to vypadá, že občan je bezbranným poddaným. V horizontu několika generací však neúprosně zafunguje tržní arbitráž. Korporace, která uvalí příliš vysoké daně, zničí svou měnu nebo udusí inovace byrokracií, začne krvácet. Nejprve jí utečou nejmovitější kupci a nejchytřejší řemeslníci ke konkurenčnímu vládci o sto kilometrů dál. Poté se propadne výběr daní, armáda ztratí technologickou převahu a oslabený státní monopol skončí v insolvenci – buď se rozpadne zevnitř, nebo ho v nepřátelském převzetí pohltí efektivnější konkurent.

Proč vůbec tyto teritoriální korporace v dějinách vznikly a o co přesně mezi sebou soutěží? Odpověď leží v biologickému omezení našeho mozku, kterému antropolog Robin Dunbar dal přesné číslo: sto padesát.

Lidský neokortex se statisíce let vyvíjel v malých tlupách lovců a sběračů. Náš mozek dokáže udržet osobní vztah založený na přímé známosti a reciprocitě s maximálně sto padesáti lidmi. Jakmile se skupina rozroste nad tuto hranici, přímá důvěra selhává a tlupa se rozpadá. Civilizace proto nemohla vyrůst na osobním přátelství. Aby dokázala zkoordinovat statisíce a později miliony naprostých cizinců, musela lidská evoluce vynalézt umělé komunikační protokoly – jakési softwarové záplaty pro překonání biologických limitů mozku.

Z pohledu institucionální ekonomie a evoluční antropologie spolu lidské systémy po celou historii soutěží v pěti hlavních evolučních vrstvách – v pěti měnách škálování důvěry, které budeme v této patnáctidílné sérii postupně rozebírat: - Měna příběhu a morální škálovatelnost – Prvním nástrojem, který spojil cizince nad hranici Dunbarova čísla, byly sdílené mýty, božstva a později politické ideologie. Neznám tě osobně, ale pokud se klaníš stejnému totemu, kříži nebo ústavě, předpokládám, že dodržuješ stejný morální kód, a mohu s tebou směňovat bez okamžitého tasení zbraně. - Měna informace a kognitivní škálovatelnost – Lidská paměť je děravá a umírá se svým nositelem. Vynález písma, hliněných účetních tabulek v Mezopotámii a standardizovaných měr a vah vytvořil externí pevný disk civilizace, který umožnil evidovat dluhy a majetek napříč generacemi. - Měna hodnoty a ekonomická škálovatelnost – Peníze a tržní ceny vyřešily problém dvojité shody potřeb. Cena na volném trhu funguje jako komprimovaný informační signál o vzácnosti zdrojů, díky němuž dokážou miliardy lidí na opačných koncích planety koordinovat výrobu, aniž by se kdy potkaly nebo si musely rozumět. - Měna násilí a kontraktuální škálovatelnost – Právo, soudy, cechy a státní aparáty nahradily kmenovou krevní mstu abstraktním rozhodcem. Místo osobní války za každou nezaplacenou fakturu nastoupila třetí strana vynucující smlouvy. - Měna matematiky a algoritmická škálovatelnost – Nejmladší evoluční vrstva, která se rodí před našima očima. Důvěra se v ní poprvé v dějinách přesouvá z omylných a úplatných lidských úředníků do čisté matematiky, kryptografie a termodynamiky výpočetního výkonu.

Celé lidské dějiny jsou účetní kronikou toho, jak držitelé starších a neefektivních měn důvěry krachovali ve střetu s nositeli pokročilejších protokolů.

Vezměme si pozdní Římskou říši. Dokud Řím fungoval jako relativně levná bezpečnostní a právní franšíza s pevnou stříbrnou mincí a volným obchodem kolem Středozemního moře, přitahoval talenty i kapitál z celého tehdejšího světa. Ve třetím a čtvrtém století však císařská korporace znehodnotila obsah stříbra v denáru na pouhé zlomky procenta, zavedla Diokleciánovy maximální ceny a přikovala rolníky i řemeslníky dědičně k jejich povolání, aby nemohli utéct před daňovými výběrčími. Jak ukazuje historická zkušenost, kdykoliv se impérium udusí pod vahou vlastních formulářů a daní, jeho klienti přestanou systém bránit. Když pak v pátém století překročily hranice germánské kmeny, miliony římských občanů je nevítaly jako katastrofu, ale jako levnější poskytovatele správy, u nichž konečně nemuseli platit císařské berně.

Ještě průzračnějším příkladem makroskopického tržního bankrotu byl rozpad Sovětského svazu v roce 1991. Sovětský blok nebyl zničen cizí vojenskou invazí. Zkrachoval jako předlužený a neefektivní státní koncern, který se pokusil nahradit třetí evoluční měnu – tržní cenové signály – centrálním plánovacím úřadem Gosplan.

Bez reálných tržních cen byl sovětský systém slepý. Vyráběl miliony tun oceli, kterou nikdo nepotřeboval, a nedokázal vyrobit základní spotřební zboží. V globální soutěži se západními korporacemi a trhy, které zpracovávaly ekonomická data surovou distribuovanou výpočetní silou milionů obchodníků, došla sovětskému holdingu volná energie. V prosinci 1991 tak nejrozsáhlejší státní monopol planety jednoduše vyhlásil insolvenci a jeho aktiva si rozebrali noví hráči.

Pokud tedy žijeme v globálním evolučním anarchokapitalismu odjakživa, co se mění dnes? Mění se rychlost tržní odezvy a cena za odchod ke konkurenci.

Ve starověku a středověku byl lidský kapitál připoután k hroudě hlíny. Pokud chtěl sedlák opustit špatně spravované panství, riskoval hladomor nebo šibenici, a tak neefektivní říše mohly hnít a upadat celá staletí. V průmyslovém věku už dokázaly miliony Evropanů hlasovat nohama a přeplout parníkem do Ameriky během dvou týdnů, což donutilo evropské státy zavést ústavy a občanská práva, aby nepřišly o pracovní sílu.

Dnes, s nástupem páté evoluční měny – kryptografie, globálních datových sítí a umělé inteligence –, klesají transakční náklady na přesun kapitálu, práce i duševního vlastnictví k nule. Kapitál a mozky dnes dokážou opustit přeregulovanou a předluženou jurisdikci během několika sekund kliknutím myši. Teritoriální korporace zvané státy tak poprvé v historii ztrácejí svůj nejsilnější trumf: fyzické zajetí svých daňových poplatníků.

Pokud tedy přijmeme fakt, že státy nejsou věčnými pomníky, ale jen dočasnými korporacemi na dlouhodobém evolučním trhu, musíme se úplně jinak podívat i na naši současnost. Dnešní západní státy si berou na daních a přerozdělování zhruba polovinu veškeré vyprodukované energie, zadlužují budoucí generace a brání se odchodu kapitálu stále složitějšími regulacemi. Nacházíme se ještě ve fázi, kdy nám náš státní holding poskytuje smysluplnou službu za přiměřenou cenu, nebo už jen zevnitř sledujeme pomalou insolvenci dalšího historického monopolu, kterému vypršel čas?