Thomas Hobbes a probuzení umělého boha

Představte si svět, kde selhala veškerá přirozená důvěra. Žijete ve městě, které přesáhlo milion obyvatel. Už se nemůžete spoléhat na to, že cizince z protější ulice zná váš bratranec. Nemůžete se spoléhat ani na to, že vás ochrání sdílené náboženství nebo kulturní zvyklosti, protože do vašeho přístavu denně připlouvají lodě s lidmi, kteří uctívají jiné bohy a uznávají jiné mravy. Váš mozek, kalibrovaný na život v malé vesnici, je najednou obklopen oceánem naprostých cizinců.

Když selže neformální stisk ruky a kulturní protokoly už nedokážou garantovat bezpečnost obchodu a života, lidská společnost stojí před propastí. Anglický filozof Thomas Hobbes tuto propast nazval „válkou všech proti všem“. A aby lidstvo do této propasti nespadlo, stvořilo nejmocnější a nejkomplexnější entitu na planetě. Hobbes ji ve svém slavném spise z roku 1651 pojmenoval podle biblického mořského netvora: Leviathan.

Leviathan je stát. Je to obrovský, umělý superorganismus, kterému jsme my všichni dobrovolně odevzdali část své svobody, peněz a zbraní výměnou za to, že mezi námi vynutí pravidla a pořádek. Leviathan není magický. Nepracuje s emocemi. Pracuje s daty. Aby mohl tento obrovský aparát fungovat, vymysleli jsme technologii, která dalece předběhla svou dobu. Vymysleli jsme byrokracii. První skutečný počítač v dějinách naší civilizace.

Když dnes střední třída slyší slovo „byrokracie“, naskočí jí husí kůže. Představí si nekonečné fronty, aroganci a plýtvání. Musíme si ale uvědomit, že ve svém počátku byla byrokracie naprosto fenomenálním, revolučním technologickým vynálezem. Byl to hardware i software v jednom.

Představte si to jako IT architekturu. Až do moderní doby se svět řídil náladami a vrtochy králů nebo feudálních pánů. Rozhodnutí závisela na tom, jak se šlechtic zrovna vyspal, nebo s kým se přátelil. Byrokracie tento chaos odstranila tím, že vytvořila zhmotněný algoritmus.

Tento stroj z masa a papíru umožnil britskému impériu spravovat kolonii o velikosti Indie pomocí hrstky úředníků v Londýně. Umožnil Prusku zorganizovat neporazitelnou armádu a Rakousku-Uhersku postavit tisíce kilometrů železnic. Byrokracie slibovala absolutní, chladnou spravedlnost. Procesor se nedívá na to, zda jste bohatý měšťan, nebo chudý sedlák. Procesor zajímá pouze to, zda vaše data pasují do příslušné šablony. Byla to dokonalá demokratizace vládnutí prostřednictvím matematické neúprosnosti.

Zakladatel moderní sociologie Max Weber definoval na přelomu 19. a 20. století byrokracii jako nejracionálnější, nejodbornější a nejefektivnější způsob řízení jakýchkoliv lidských činností. Oslavoval ji právě pro její neosobnost a objektivitu, která nahradila starý nepotismus a protekci. Dnešní vědecká interpretace Weberova díla však chápe byrokracii primárně jako masivní informační a legitimační systém. Stát je gigantický počítač pro zpracování dat o milionech lidí. To, co dříve bolestivě dělaly kartotéky, psací stroje a úředníci (tedy standardizaci lidských osudů, odstraňování výjimek a plošnou aplikaci pravidel na obří masy), dnes plynule přebírají digitalizované státní servery, databáze a algoritmy umělé inteligence. Byrokracie nezmizela, jen přešla z papírového nosiče na ten křemíkový.

Proč se tedy z geniálního informačního stroje stalo to, co nás dnes drtí? Kde se v softwaru státu stala chyba? Odpověď leží v biologické podstatě jeho součástek. Úředník za přepážkou totiž není skutečný, křemíkový procesor. Je to živý člověk s hypotékou, strachem ze ztráty zaměstnání a pudem sebezáchovy.

Jakmile algoritmus jménem Leviathan dosáhl určité velikosti, proběhl u něj fenomén takzvané emergence. Získal vlastní vědomí a vlastní pud sebezáchovy, který se naprosto oddělil od původního cíle. Stroj už nechtěl primárně sloužit lidem. Chtěl přežít a růst.

Jak nám historie neúprosně dokazuje, když tento státní stroj narazí na své limity a zkrachuje mu rozpočet, nikdy neomezí sám sebe, ale vždy pošle účet těm, kteří mají ještě co ztratit – vybere to z kapes střední třídy.

V informatice známe pojem nekonečná smyčka – chyba v kódu, kdy program neustále opakuje stejnou operaci, vytěžuje celou paměť počítače a nikdy nedojde k výsledku. Přesně to dělá dnešní zbytnělá státní správa. Biologický procesor (úředník) má panický strach převzít osobní odpovědnost za rozhodnutí, protože pokud se splete, bude potrestán. Aby toto riziko eliminoval, začne do zdrojového kódu (zákona) přidávat další a další podmínky, formuláře a výjimky.

V moderní praxi to znamená, že státní algoritmus vás nutí dělat mechanického pošťáka mezi svými vlastními registry. Zkoumá vaše příjmy, vaše bydliště a nutí vás dokazovat nevinu. Z občana – z původního klienta tohoto stroje – se tak stal pouhý rušivý element. Stroj dnes nevyrábí rozhodnutí. Stroj vyrábí vnitřní procesní čistotu. Úřad funguje naprosto bezchybně, ačkoliv trvá dvanáct let, než povolí stavbu dálnice, protože samotné splnění procedury se stalo důležitějším než to, zda se ta dálnice nakonec postaví.

Bylo by obrovskou chybou myslet si, že Leviathan žije pouze ve státních institucích. Mechanismus informačního procesoru se replikoval i v soukromém sektoru a stvořil obří nadnárodní korporace. Značky a banky, které dnes používáme, už dávno nejsou řízeny „osvícenými zakladateli“. Jsou to gigantické byrokratické struktury, které se řídí vlastními interními zákony (směrnicemi o compliance, HR protokoly a risk managementem).

Když se vám dnes zablokuje účet v bance nebo na sociální síti, narazíte na stejnou, neprostupnou stěnu jako na finančním úřadě. Komunikujete s chatbotem nebo s operátorem call centra, jehož pravomoc končí u toho, co mu dovolí jeho vlastní obrazovka. I on je jen biologickým procesorem aplikujícím kód.

Nejděsivějším rysem naší doby je ovšem fúze těchto Leviathanů. Stát a megakorporace si uvědomily, že sdílejí stejnou logiku moci – logiku masového zpracování dat. Když stát nedokáže prosadit cenzuru nebo kontrolu občanů sám, outsourcuje to na digitální platformy. Když korporace potřebuje ochránit svůj monopol, zalobbuje si za přísnou byrokratickou normu, kterou malý startup nikdy nedokáže splnit.

A to je přesný důvod, proč se státní zakázky staly hřbitovem malých firem. Je to místo, kde se setkává státní procesor s korporátním procesorem. Mluví spolu jazykem compliance a právní dokumentace, kterému žádný normální smrtelník nemůže rozumět, ani ho ufinancovat.

Obyčejný občan, drcený tímto obrovským informačním strojem, doufal, že spásu přinesou moderní technologie. Věřili jsme, že digitalizace státu byrokracii zabije. Stal se pravý opak.

Zavedení počítačů do nefunkčního byrokratického systému je stejné, jako byste do starého, děravého motoru nalili raketové palivo. Neopravíte ho, jen způsobíte, že se zadře mnohem rychleji. Pokud digitalizujete špatný proces, výsledkem je špatný proces, který ale probíhá rychlostí světla. Úředníkům se neuvolnily ruce pro lidský přístup. Naopak. Nové IT systémy jim umožnily zpracovávat tisíckrát více formulářů, což stát vedlo k jedinému logickému závěru: „Můžeme vymyslet tisíckrát více nařízení a vyžadovat od občanů tisíckrát více dat.“

Střední třída se tak ocitla v pasti. Na jedné straně nás státní algoritmy vysávají zdaněním a poplatky, na straně druhé nás korporátní algoritmy dojí o data a předplatné. Jsme uvězněni v břiše Leviathana, který nás vnímá pouze jako čárový kód v obrovské excelové tabulce přežití.

Zrození byrokracie bylo architektonickým triumfem lidstva. Bez ní by nikdy nevznikla moderní věda, průmyslová revoluce ani globální logistika. Potřebovali jsme informační procesor, který z nás sejme zátěž lokální důvěry a vytvoří univerzální a bezpečné hřiště pro miliony lidí.

Jenže náš vynález nás přerostl. Stejně jako Frankensteinovo monstrum, i Leviathan zapomněl, kdo ho stvořil. Proměnil se v systém, který nevytváří bohatství, ale pouze ho přerozděluje podle klíče, který si sám napsal a sám schválil. Úředníci a manažeři nejsou zlí lidé; jsou jen uzamčeni ve vadném kódu, který odměňuje alibismus a trestá selský rozum.

Osvobození nepřijde tím, že Leviathana zničíme – anarchie a válka všech proti všem není pro nikoho (a už vůbec ne pro střední třídu) lákavou alternativou. Osvobození musí přijít skrze hluboký systémový hack. Musíme otevřít zdrojový kód státu a tvrdě z něj vymazat nekonečné smyčky zbytečných regulací, o kterých jsme psali v předchozích textech. Musíme nahradit biologické procesory v rutinních úkolech skutečnými algoritmy a lidem vrátit to jediné, v čem je stroj nikdy nenahradí: schopnost empatie a lidského úsudku.

A jak si ukážeme v našem dalším dílu, pokud se nám tento restart systému nepodaří, Leviathan nezemře tiše. Když začnou selhávat klíčové uzly a komunikační cesty přebujelé sítě, dojde k něčemu mnohem horšímu – k infarktu celého našeho globálního krevního oběhu.

Zdroje a doporučené čtení: