Proč papírová síla prohrává

V roce 1588 vyplula z Pyrenejského poloostrova „Nepřemožitelná armáda“. Bylo to technologické a logistické monstrum své doby. Tisíce tun výtlaku, stovky děl, obrovská armáda. Na papíře neexistovala síla, která by ji mohla zastavit. Přesto skončila v plamenech, rozbita na útesech. Proč? Protože jí velel vévoda z Medina Sidonia – aristokrat a byrokrat, nikoliv námořník. Armada byla příliš těžkopádná, svázaná rigidním velením, tunami nařízení a naprosto neschopná reagovat na agilní, malé a inovativní lodě anglického námořnictva, které se neřídily tabulkami, ale větrem a taktikou.

Český systém veřejných zakázek je takovou moderní španělskou armádou. Je to monstrózní aparát pravidel, vyhlášek a metodik, který má na papíře zajistit absolutní „transparentnost“ a „hospodárnost“. Ve skutečnosti však vytvořil prostředí tak toxické a administrativně náročné, že z něj dobrovolně prchá každý, kdo skutečně umí něco inovativního vyrobit nebo postavit.

Zůstávají jen „profesionální dodavatelé státu“ – specializované firmy, které často nemají nejlepší produkt, ale mají bezkonkurenčně nejlepší právní oddělení. Zatímco malý, dravý podnikatel bojuje s vývojem a výrobou, velký hráč bojuje s formuláři. Výsledkem je stát, který nakupuje dráž, hůř a zoufale pomaleji, zatímco střední třída, která svými daněmi tyto nákupy financuje, se jen nevěřícně dívá na konečný účet.

Když se zeptáte politiků, proč je to tak složité, odkážou vás na Evropskou unii a na náš Zákon o zadávání veřejných zakázek (ZZVZ č. 134/2016 Sb.). Samotný zákon ovšem není tím primárním zlem. Rámec, který nastavuje, by šlo využívat poměrně elegantně. Skutečné monstrum se rodí až v implementaci – v tom, jak si tento zákon vykládají konkrétní úředníci, administrátoři a právníci na jednotlivých ministerstvech, krajích a radnicích.

Zákon o zadávání veřejných zakázek sám o sobě evropské standardy víceméně plní, ale český úředník si do něj, přesně v duchu národního gold-platingu, přidává další vrstvy strachu a byrokracie.

Představte si, že jste majitelem malé, technologicky vyspělé firmy, která vyrábí špičkový software pro řízení dopravy nebo moderní městský mobiliář. Chcete svůj produkt nabídnout krajskému městu. Otevřete si zadávací dokumentaci v Národním elektronickém nástroji (NEN) nebo ve Věstníku veřejných zakázek. Místo jasných technických parametrů na vás vypadne tři sta stran právnické vaty.

Státní portály, které měly přinést elektronizaci a zjednodušení, se často staly jen digitálními sklady pro analogovou byrokracii. Úředníci po vás požadují výpisy z rejstříků, které stát sám vede, potvrzení o bezdlužnosti, která si umí ověřit jedním dotazem do vlastní databáze, a bankovní záruky v hodnotě, která by zlikvidovala cash-flow i velmi zdravé střední firmy.

Tato administrativní hradba působí jako nemilosrdný filtr. Neodfiltruje ovšem korupci. Odfiltruje kompetenci. Mezinárodní data z Public Procurement Data Space (PPDS) dlouhodobě ukazují, že v České republice je účast malých a středních podniků (SME) v mnoha typech tendrů hluboko pod jejich reálným ekonomickým potenciálem. Riziko, že uděláte formální chybu v nekonečném PDF a budete ze soutěže vyloučeni po měsících příprav, je pro menší firmu prostě příliš vysoké.

Abychom plně pochopili, proč malé firmy v tomto systému nepřežijí a proč je státní nákup tak drahý, nesmíme se spoléhat jen na dojmy. Pojďme si to spočítat. V soukromém sektoru pošlete B2B partnerovi e-mail s cenovou nabídkou a referencemi. Náklad na takovou nabídku se limitně blíží nule.

Veřejná zakázka je však pro firmu obrovskou „investicí do nejistoty“. Vzniká zde takzvaná Skrytá compliance přirážka. Pojďme si ten vzorec přeložit do srozumitelné češtiny:

Výsledek této rovnice? Český státní aparát si svou složitostí a požadavky na papírovou bezchybnost sám zdražuje nákupy o zhruba 10 % až 20 %. U miliardových tendrů se bavíme o stamilionech korun daňových poplatníků, které nejdou do betonu nebo do lepších škol, ale které zaplatí právníky a administrátory obou stran za to, že si mezi sebou vyměňují orazítkované stohy papíru.

Proč je zadávací dokumentace tak nesmyslně složitá? Odpověď zní: procesní alibismus. Český úředník nebo starosta se bojí kriminálky a auditů víc než čert kříže. Pokud by nastavil zakázku jednoduše a zaměřil se jen na kvalitu dodaného díla, mohl by ho kontrolní orgán obvinit, že někomu nadržuje nebo že byl neopatrný.

Úředník se proto schová za hradbu „objektivních“ a formálních kritérií. Zadavatel se chová jako porota v mezinárodní kuchařské soutěži, která odmítá ochutnat výsledné jídlo, ale místo toho striktně kontroluje, zda má kuchař správně vyžehlenou zástěru, zda má nůž certifikaci podle vyhlášky a zda dodal výpis z rejstříku trestů zemi původu cibule.

Stát sice tvrdí, že digitalizuje a zavádí evropskou iniciativu „Once-Only“ (princip, podle kterého by měl občan či firma sdělovat státu daný údaj pouze jednou), ale praxe kulhá na obě nohy. Ano, integrace systémů jako ISVZ (Informační systém o veřejných zakázkách) se pomalu zlepšuje. Jenže propast mezi legislativním cílem a každodenní realitou referenta na malém městě je obrovská. Dokud systém nezačne generovat doklady zcela automaticky na pozadí, aniž by k tomu firmu vůbec vyzval, je „Once-Only“ jen líbivou frází na IT

Stejně jako u profesních licencí, které jsme rozebrali minule, i zde úřednický aparát vytváří umělý nedostatek konkurence a chrání velké hráče před dravostí a inovacemi svobodného trhu.

Zjednodušení nese svá rizika – to byrokracie namítá vždy. Tvrdí, že pokud zrušíme bariéry, systém zaplaví podvodníci a „garážové firmy“. To je ale fatální nepochopení toho, jak funguje kontrola. Dnešní systém se snaží zabránit korupci tak, že postaví neprostupnou zeď papírů před podáním nabídky. Korupce se ale neděje ve chybějícím potvrzení o bezdlužnosti; děje se v předraženém betonu a fiktivních vícepracích během stavby.

Řešení, které doporučuje mimo jiné i OECD ve své zprávě o veřejné správě ČR (2023), nespočívá v dalších drobných novelách ZZVZ, ale v radikální změně filozofie:

Veřejné zakázky jsou v Česku dokonalým symbolem státní arogance a promarněných příležitostí. Jsou hmatatelným důkazem, že obří systém už dávno zapomněl, komu má vlastně sloužit. Zatímco malí a střední podnikatelé – absolutní páteř naší inovační ekonomiky – jsou z těchto soutěží potupně vytlačováni úřednickou šikanou, my všichni dramaticky chudneme.

Platíme víc peněz za mnohem horší služby jen proto, že jsme dovolili, aby formální proces a orazítkovaný papír měly mnohem větší váhu než poctivě odvedená práce a selský rozum. Je načase přestat stavět těžkopádné „španělské armády“ ze zadávacích dokumentací a začít konečně stavět skutečné dálnice, školy a nemocnice. Jedinou pravou obranou proti plýtvání totiž nikdy nebude tloušťka spisu; bude jí jen a pouze počet firem, které se o zakázku na volném trhu bez strachu poperou.

Zdroje a doporučené čtení: