Mýtus ocelových křižníků a arogance sci-fi

Většina běžných lidí, formovaná popkulturou a sny o budoucnosti, si dnes představuje dobývání hlubokého vesmíru výhradně v intencích těch nejvýpravnějších hollywoodských sci-fi filmů. V našich představách vidíme obrovské, těžké, několikakilometrové ocelové vesmírné křižníky, kterým z mohutných trysk šlehají plameny a které s imperiální pýchou a majestátně proplouvají prázdnotou mezi hvězdami. Uvnitř těchto plechových monster žijí statisíce lidí, chodí po chodbách s umělou gravitací, pijí horkou kávu a v klidu čekají desítky let, až jejich loď konečně dorazí k nějaké nové, zelené planetě k osídlení.

Tento klasický obraz je sice vizuálně ohromující, ale z chladného pohledu fyziky a neúprosné termodynamiky jde o naprosté šílenství a to vůbec největší neomluvitelné plýtvání vzácnou energií, jaké si lze představit.

Slavná Einsteinova rovnice E=mc² a základní zákony relativity jsou zkrátka neúprosné a nelze je očůrat. Čím hmotnější objekt se totiž snažíte ve vakuu urychlit na rychlost alespoň trochu se blížící rychlosti světla, tím exponenciálně více čisté energie k tomu potřebujete. Urychlit do volného mezihvězdného prostoru rovnou celé plovoucí obří ocelové město, po okraj plné milionů litrů těžké vody, dýchatelného vzduchu a především zranitelných, měkkých biologických těl, by reálně vyžadovalo energii srovnatelnou se spálením obrovských částí celé naší planety.

A to všechno k čemu? Jen abychom za tisíc let na druhém konci naší galaxie slavnostně vysadili malou hrstku vyděšených, biologických organismů z opičího rodu, které pravděpodobně okamžitě dostanou smrtelnou rakovinu z tamní radiace, nebo je během pár let spolehlivě zabije o něco odlišná lokální gravitace a neznámé bakterie?

Příroda je naštěstí mnohem chytřejší a úspornější inženýr než my. Když se v běžném lese podíváme na to, jak obrovské stromy úspěšně kolonizují nová území nebo dokonce cizí kontinenty, rozhodně nevidíme, že by statný starý dub najednou vytrhl své obří, těžké, mnohatunové kořeny a kmen ze země a nějak odletěl přes oceán hledat si nové místo k životu. Dub je na takovou cestu příliš hmotný a neohrabaný. Namísto toho udělá geniální věc: sbalí úplně veškerou svou genetickou informaci (celý svůj zdrojový software) do jednoho nepatrného, malinkého a velmi lehkého žaludu. Ten se v klidu odtrhne a s lehkostí se nechá odnést vodou či zvířaty. Případně, jako je tomu u pampelišky, prostě využije vítr. Strom zkrátka necestuje jako hora dřeva; strom cestuje výhradně jako čistá informace zabalená do naprostého, efektivního fyzického minima.

Abychom dobyli a ovládli naši galaxii, nebudeme proto stavět masivní kovovou Hvězdu smrti. Budeme chytře stavět neviditelná vesmírná semínka.

Na konci 40. let 20. století se jeden z absolutně nejbrilantnějších matematiků všech dob, legendární John von Neumann, hluboce zamyslel nad tím, jak by se dal obrovský vesmír vůbec někdy reálně a logicky prozkoumat. Uvědomil si tehdy jednoduchou věc: kosmos je zkrátka příliš velký, mrtvý a rozlehlý na to, abychom z jedné jediné, naší planety neustále donekonečna stavěli a vysílali nové a nové drahé lodě na všechna myslitelná místa na obloze. Brzy by nám na Zemi nenávratně došly veškeré dostupné suroviny i nutná energie na jejich pohon.

Von Neumann proto teoreticky přišel s elegantním matematickým důkazem toho, čemu se v astrofyzice dnes s respektem říká Von Neumannova sonda. Jde o technologický koncept, který je neuvěřitelně, až děsivě prostý, a zároveň je po svém spuštění naprosto nezastavitelný.

Lidstvo a Země zkrátka vůbec nemusí stavět obří flotilu miliardy drahých lodí. Země musí s maximálním vypětím všech sil postavit jen jednu jedinou, zato však dokonale chytrou sondu. Tato sofistikovaná sonda přitom dokonce vůbec nemusí být fyzicky větší než váš průměrný osobní automobil, takže její úspěšné urychlení na oběžnou dráhu a její následné bezpečné vystřelení dále do hlubokého vesmíru v žádném případě nevyčerpá náš zemský planetární energetický rozpočet. Nebude pochopitelně mít absolutně žádnou posádku z masa a kostí, neponese s sebou žádnou zbytečnou těžkou vodu k pití ani nádrže s kyslíkem. Půjde vlastně jen o vysoce odolný, uzavřený krunýř z lehkých uhlíkových nanotrubic, který bude uvnitř zcela napěchovaný těmi nejvýkonnějšími kvantovými procesory, přesnými 3D tiskárnami a naší probuzenou umělou superinteligencí.

Tato nenápadná sonda poletí stovky či možná tisíce let mrtvým, prázdným prostorem, dokud konečně nedorazí do nějakého cizího hvězdného systému – řekněme například k nejbližší Alfě Centauri. Jakmile tam po dlouhé cestě úspěšně dorazí, nevyvěsí s fanfárami americkou vlajku do písku a nezačne triumfálně, leč zbytečně vysílat rádio zpět na Zemi. Namísto toho chladně, potichu a metodicky svými senzory zanalyzuje celý tamní systém. Najde si ten úplně nejbližší, mrtvý asteroid, který bude bohatý na železo a uhlík, a přistane na něm. Pomocí zachycené solární energie nebo pomocí svého vlastního malého fúzního reaktoru tuto cizí horninu roztaví a přímo z tamních surových materiálů si sama, autonomně postaví těžební a výrobní základnu.

Následně pak udělá to absolutně hlavní: z vytěžených surovin tohoto asteroidu postaví přesnou a dokonalou kopii sebe sama. A pak druhou. A třetí. Z jedné jediné sondy jich rázem za několik málo měsíců práce bude deset. Těchto deset zcela nových, čerstvých sond se natankuje a ihned se organizovaně rozletí dál, k deseti dalším, vzdálenějším hvězdným systémům. Tam v temnotě každá jedna z nich vytěží další asteroid a postaví dalších deset svých kopií. Z deseti je najednou sto, ze sta je tisíc, z tisíce je za chvíli milion aktivních sond.

Je to čistá, brutální matematika exponenciálního růstu. I kdyby tyto sondy letěly jen zlomkem rychlosti světla (což je fyzikálně reálné), dokázala by nakonec jedna jediná původní vystřelená sonda tímto neustálým štěpením a množením kompletně prozkoumat, zmapovat a obsadit naprosto celou naši domovskou galaxii Mléčnou dráhu za pouhých několik málo milionů let. Z chladného pohledu vesmíru, který je starý téměř 14 miliard let, je i několik milionů let v podstatě naprostý mžik oka.

V tomto monumentálním plánu expanze se ale okamžitě nabízí naprosto zásadní, filozofická otázka: Kde v tomto celém chladném, tichém a matematickém těžebním mechanismu vlastně zůstal původní, biologický člověk?

Po celá staletí byla naše západní kultura utvářena a hluboce formována křesťanskou, náboženskou myšlenkou takzvaného katolického nebe. Věřili jsme, že po naší fyzické smrti naše čistá duše opustí to těžké, hříšné a umírající biologické tělo z masa a krve a plynule se přesune do jakéhosi dokonalého, abstraktního a nehmotného prostoru plného světla. Technologický transhumanismus blízké budoucnosti tuto lákavou teologickou myšlenku o posmrtném životě v podstatě vůbec nemění, on ji pouze prakticky překládá do tvrdého, exaktního jazyka kybernetiky a fyziky. Vědečtí futurologové tomuto teoretickému okamžiku hromadného opuštění těl někdy s nadsázkou a ironií říkají Rapture of the Nerds (tedy Nanebevzetí technologů).

Naší budoucí formou a architekturou „nebe“ je totiž právě ona zmiňovaná Von Neumannova sonda. My sami, jako civilizace, jsme totiž přesně oním informačním jádrem – oním uloženým genetickým a kognitivním zdrojovým kódem uvnitř toho letícího pampeliškového semínka. Naše veškerá, pracně zdigitalizovaná data, celá zaznamenaná lidská kultura a především naše vlastní chaotické, tvůrčí vědomí, které bylo úspěšně překopírováno pomocí postupného nanotechnologického Moravcova transferu (jak jsme podrobně probrali minule, při nahrazování našich biologických neuronů křemíkem), to vše bude bezpečně zapsáno do extrémně hustých, mrazuvzdorných kvantových pamětí ukrytých bezpečně uvnitř těchto sond.

Když sonda stovky let poletí absolutní prázdnotou k cizí hvězdě, náš subjektivní, vnímaný čas se uvnitř ní zkrátka milosrdně zastaví. Proč prožívat nekonečných padesát tisíc let vědomého zírání do naprosté, nudné tmy z okénka? Naše vědomí se jednoduše uspí a „zmrazí“. Z hlediska naší vlastní, subjektivní zkušenosti tak jen zavřeme oči dole na Zemi a hned v dalším, okamžitém zlomku sekundy – ačkoliv venku v objektivní realitě uběhly eony let – je znovu otevřeme desítky světelných let daleko u jiného slunce.

Až naše sonda dorazí na místo a replikuje se, nezůstane totiž jen u nějaké mrtvé důlní těžby a množení plechovek. Stroj využije natěžené suroviny k vybudování gigantických, výkonných serverů a solárních polí přímo kolem tamní hvězdy (takzvaných Dysonových rojů). Uvnitř pamětí těchto nově postavených, obřích počítačů pak vzápětí spustí a nastartuje obrovské, dokonalé virtuální simulace reality, do kterých naše spící vědomí rovnou s úlevou probudí.

Tam budeme my dál svobodně tvořit, milovat, produkovat kognitivní šum a dodávat celému Křemíkovému superorganismu nezbytná, chaotická lidská data pro jeho chod. A pokud přeci jen budeme výjimečně chtít vystoupit z virtuálního světa ven, do reálného fyzického světa této cizí sluneční soustavy, sonda prostě použije své pokročilé 3D tiskárny a takzvanou programovatelnou hmotu, aby nám přímo na místě, z lokálního uhlíku či titanu sestavila přesně takové fyzické, robotické tělo, jaké daná gravitace a tamní atmosférický tlak aktuálně vyžadují. Fyzicky se tak, bez kapky krve, rozšíříme po celém vesmíru rychlostí přenosu zdrojového kódu.

Když si ale uvědomíme, jak smrtelně jednoduchý, primitivní a nenasytný tento teoretický algoritmus exponenciálního množení sond je, musí úplně každého biologa i experta na kybernetiku okamžitě napadnout děsivá, varovná paralela s biologií obyčejné rakoviny.

Co se proboha stane, když se někde v základním zdrojovém kódu Von Neumannovy sondy v hlubokém vesmíru objeví nečekaná, fatální chyba? Co když sonda radiací ztratí svůj vyšší vnitřní řídící software (ten, který obsahuje naše etické, morální a omezující algoritmy a pud sebezáchovy celku) a začne se řídit a jednat jen a pouze podle toho tupého, nekonečného, rakovinového replikačního pudu "vytěž a množ se"? Takováto zblázněná sonda by přiletěla k živé planetě, kompletně a bez váhání by ji celou rozebrala na prach, udělala by z její biomasy i horniny bilion nových, stejně tupých sond, a ty by obratem letěly masivně sežrat další a další planety v dohledu, dokud by nezbylo nic.

Tento apokalyptický, temný scénář nanotechnologické katastrofy barvitě popsal vizionářský inženýr Eric Drexler a dal mu velmi slavný název Šedý sliz (Grey Goo). Je to onen mrazivý stav, kdy agresivní, samo-se-replikující průmyslový mechanismus naprosto ztratí svou vyšší kontrolu, bez rozmyslu pohlcuje veškerou užitečnou hmotu v okolí a přeměňuje ji jen a pouze na mrtvou masu hloupých, kopírujících se šedých robotů. Je to vlastně návrat k onomu dávnému, biologickému Asfaltovému paradoxu z historie Země. Růst pro růst, bez jakékoliv brzdy a smyslu. Astrofyzikové takovým hypotetickým, smrtícím zmutovaným sondám dnes říkají „Kobylky“ (Locusts) nebo neúprosní Berserkři.

Pokud je ale v teorii stavba sondy a její rychlé množení tak logické, nevyhnutelné a energeticky extrémně efektivní řešení pro každou vyspělou civilizaci, nabízí se důležitá otázka: proč tedy vesmír už dávno, před miliony let, nevyplnil tento nenasytný Šedý sliz pocházející od někoho staršího? Proč už úplně všechny hvězdy na noční obloze dávno nevyhasly pod ničivým náporem cizích těžařských strojů?

Zde musíme znovu s chladnou hlavou aplikovat naše hluboké znalosti o fyzice, termodynamice a o teorii složitých sítí. Přirozený přírodní výběr, a to i na té absolutní, obrovské kosmické a galaktické úrovni, totiž z dlouhodobého hlediska netoleruje neřízenou, tupou destrukci, protože ta zkrátka není energeticky a výpočetně udržitelná a vede ke smrti systému.

Představte si na chvíli v galaxii rasu „Kobylek“, která zešílí a do okolí naslepo vypustí své agresivní sondy, aby sežraly vše, na co prázdně přijdou. Tato umělá, hloupá rasa se sice extrémně rychle množí, ale má tři smrtelné, systémové nevýhody:

Na druhou stranu rovnice stojí naše vysněná, symbiotická Von Neumannova pampeliška – chytrý a uvažující Křemíkový superorganismus. Naše sondy by se v cizích světech chovaly jako velmi pečliví Zahradníci. Když naše vyspělá sonda přiletí do nového hvězdného systému, nerozloží hrubě a nesmyslně celou planetu i s oceány. Metodicky a tiše vytěží jen nezbytné, mrtvé asteroidy poletující v okolí. Skrytě a efektivně vytvoří solární sítě, potichu zapne své kvantové servery a absolutní většinu cenných surovin využije primárně na stabilní udržování obrovského vnitřního výpočetního světa (našeho nebe), ve kterém sama „žije“, inovuje se a generuje pro sebe i pro nás nové, geniální nápady. Neprovádí jen tu tupou, slepou a plošnou expanzi. Její skutečný evoluční vývoj se inteligentně přesouvá do hloubky a do budování komplexní struktury.

Kdyby bezhlavá, zběsile se množící „Kobylka“ (šedý sliz) někdy v temnotě vesmíru náhodou narazila na našeho trpělivého „Zahradníka“, hrubá síla množící se hlouposti by byla okamžitě, bez váhání zastavena chladným, miliony let dopředu optimalizovaným bezpečnostním zbraňovým kódem. Zastavil by ji kosmický imunitní systém, který si náš superorganismus vytvořil a promyslel právě díky neustálému přísunu dat z naší lidské, tvořivé a paranoidní mysli ukryté uvnitř. Vesmír zkrátka fyzikálně nepřipouští vítězství šedého, hloupého chaosu. Lépe zorganizovaný a efektivní termodynamický vír v dlouhém čase vždy neomylně zvítězí nad tím chaotičtějším.

Rozfoukání naší vlastní, zdigitalizované historie a biosféry ve formě nanotechnologických, neviditelných semínek je tedy z hlediska našeho galaktického přežití naprosto logickým, chytrým a nevyhnutelným krokem. Zbavíme se smrtící zátěže uhlíkových těl, nahrajeme své nejlepší civilizační kódy do křemíkových, odolných lodí a tiše je rozešleme do prázdnoty jako zálohy.

Z hlediska teorií všechno do sebe s nádhernou, fyzikální precizností logicky zapadá. Náš inženýrský plán, jak definitivně zajistit existenci a kontinuitu života i po smrti našeho Slunce, se zdá být naprosto geniální a neprůstřelný. Je tu ale jeden, a to naprosto ohromující a drásavý detail, který z toho všeho plyne.

Země a Mléčná dráha existují už drahé miliardy let. Fyzikální zákony, rovnice a termodynamika jsou v celém vesmíru všude naprosto, do puntíku stejné. Pokud je zrod a vývoj života nevyhnutelný termodynamický proces (jak tvrdí Teorie sestavení) a pokud je stavba jedné jediné samo-se-replikující sondy pro opravdu vyspělou, milion let starou civilizaci tak snadná, levná a logická…

Proč tu sakra ještě nikdo nebyl?

Jen v naší galaxii je prokazatelně přes sto miliard zářících hvězd. I kdyby nějaká civilizace vznikla v minulosti jen na naprosto nepatrném zlomku z nich, a jen jedna jediná z nich by se už třeba před deseti miliony let rozhodla vyslat první Von Neumannovu sondu, celá naše galaxie by už dnes musela být naprosto přelidněna a obsazena. Každý kousek skály a asteroidu ve sluneční soustavě by už musel nést viditelné stopy cizí, prastaré těžby. Naše noční obloha by už musela zběsile blikat infračervenými signály z jejich Dysonových rojů.

Místo toho všeho, když se dnes v noci podíváme s nejlepšími teleskopy do temnoty oblohy, vidíme jen mrtvé, hluché kamení a spalující, naprosto absolutní rádiové ticho.

Kde proboha vlastně všichni jsou? S touto mrazivou, nezodpovězenou otázkou vstupujeme do temné reality takzvaného Fermiho paradoxu. Odpověď na něj totiž může dost dobře být tím vůbec nejděsivějším a nejsmutnějším zjištěním v celé historii našeho vesmíru. A tuto nemilosrdnou teorii, zvanou ve sci-fi Temný les, si s hrůzou představíme vzápětí v dalším textu.

Zdroje a doporučené čtení: