C. k. syndrom: Jak zničit vesnici, abyste potěšili císaře

Pokud chcete pochopit jednu z nejtemnějších a nejdražších patologií současného českého státu, musíte se podívat do naší historie. Konkrétně do dob hlubokého Rakouska-Uherska a následně do padesátých let dvacátého století. V obou těchto érách, ačkoliv byly ideologicky zcela protichůdné, bujel v české kotlině jeden specifický typ člověka: horlivý lokální úředník.

Když přišlo z císařské Vídně nařízení o tom, že je potřeba evidovat dobytek, průměrný c. k. úředník v Praze či na maloměstě neudělal jen obyčejný soupis. Z pocitu vlastní důležitosti, a především z touhy zavděčit se vrchnosti, vytvořil drakonický systém s pěti křížovými kontrolami, který nakonec zruinoval polovinu místních sedláků. O necelé století později, v éře stalinismu, se tato mentální výbava přetavila do takzvaných „úderníků“ a lokálních tajemníků, kteří moskevské pětiletky neplnili na sto, ale na sto padesát procent. Aby dokázali svou ideologickou ryzost, byli ochotni sedřít z kůže vlastní sousedy.

Dnes žijeme ve svobodné zemi, v tržní ekonomice roku 2026, ale tento psychologický vzorec nejenže nezemřel – on naopak zmutoval do své nejdokonalejší, nejdražší podoby. Odborně se mu říká gold-plating (česky bychom to mohli přeložit jako „přepalování“ regulací). A je to hlavní důvod, proč česká střední třída a tuzemský byznys chudnou.

Když se dnes zaposloucháte do hovorů v českých hospodách nebo do nářků majitelů firem, obvykle slyšíte jednu univerzální nadávku: „Za to může Brusel.“ Podnikatelé v ČR často nadávají na Evropskou unii a její směrnice. Zní to logicky, Unie produkuje obrovské množství legislativy. Pravdou ale je, že když Brusel vydá nějakou směrnici (například v oblasti ekologického ESG reportingu nebo kybernetické bezpečnosti NIS2), úředník v Bruselu často nastaví jen základní, snesitelný rámec.

Peklo začíná až ve chvíli, kdy tento unijní dokument překročí naše hranice a dostane se na stůl českým byrokratům. Jakmile tato směrnice dorazí do Prahy, čeští byrokraté se do ní s vervou pustí. Z pocitu vlastní důležitosti, alibismu nebo zkrátka proto, aby si vytvořili další agendu, přidají k evropskému nařízení celou řadu vlastních, národních, mnohem přísnějších a absurdnějších požadavků. Zlaté české ručičky se tak staly obětí zlatých českých razítek.

Výsledek? Zatímco německá, francouzská nebo polská firma pouze upraví své interní směrnice tak, aby splnila minimální unijní základ a mohla dál inovovat svůj produkt, česká firma musí najmout armádu poradců a compliance specialistů, aby uspokojila zbytnělé požadavky domácího ministerstva.

Nejde o domněnku, ale o tvrdá data. Když jsme analyzovali naprostý kolaps stavebního řízení, viděli jsme, že byrokracie si tvoří práci sama pro sebe. U gold-platingu je to ještě absurdnější, protože stát svůj vlastní alibismus schovává za „evropské závazky“. Například Hospodářská komora ČR na jaře 2025 ostře napadla novelu zákona o ekologické újmě z pera Ministerstva životního prostředí, která přidávala podnikům naprosto zbytečné registrační povinnosti nad rámec evropského práva. Byla to učebnicová ukázka gold-platingu.

Musíme si položit cynickou, ale nezbytnou otázku: Proč český ministerský úředník dobrovolně poškozuje ekonomiku vlastní země? Odpověď leží v racionální analýze rizik z pohledu státního zaměstnance.

Pro byrokrata je největším ohrožením kariéry to, že něco podcení. Pokud Brusel vydá směrnici o bezpečnosti práce na lešeních, český úředník má dvě možnosti. Může směrnici otrocky přeložit a uvést do praxe. Ale co když z lešení za pět let spadne zedník? Vina by mohla padnout na úřad, že nevytvořil dostatečně robustní metodiku. A tak úředník pro jistotu – pro svůj vlastní klid a ochranu svého křesla – připíše povinnost, že každé lešení musí mít navíc dvojité zábradlí, certifikaci od třech znalců a revizi každých čtrnáct dní.

Úředník je chráněn. Je takzvaně „z obliga“. Pokud se něco stane, ukáže na fascikl popsaných papírů a řekne: „My jsme nic nezanedbali, máme nejpřísnější normy v Evropě.“ Cena za tento úřednický klid je ale devastující. Stavební firmy musí zdražit své služby, obyčejný občan zaplatí za rekonstrukci střechy o třetinu více a celá ekonomika ztrácí konkurenceschopnost. OECD ve svých zprávách jasně konstatuje, že toto chování fatálně snižuje konkurenceschopnost českých malých a středních podniků (SME), které jsou přitom páteří ekonomiky.

Je to dokonalá ukázka privatizace zisků (ve formě nulového rizika pro úředníka) a socializace nákladů (které zaplatí střední třída v koncových cenách zboží a služeb).

Z této pasti nevede cesta skrze školení úředníků nebo apelování na jejich zdravý rozum. Byrokratický systém nemá svědomí, má pouze parametry, ve kterých se může pohybovat. Jediný způsob, jak tuto hydru zastavit, je změnit legislativní pravidla hry tak tvrdě, že úředníkovi fyzicky znemožníte jeho zhoubnou tvořivost.

Řešení existuje a funguje v mnoha agilnějších ekonomikách. Skládá se ze dvou nekompromisních nástrojů:

1. Pravidlo Copy-out (Striktní zákaz nadimplementace) Musíme zákonem stanovit, že jakákoliv směrnice EU se musí do českého práva přepsat přesně v tom znění, v jakém přišla z Bruselu. Bez jediné přidané čárky, bez jediné dodatečné české podmínky. Je nutné absolutně zakázat českým úřadům přidávat k ní jakékoliv vlastní národní zpřísnění nebo podmínky navíc. Pokud unijní norma vyžaduje evidenci o dvou parametrech, český formulář nesmí obsahovat kolonky tři. Metoda „copy-out“ bere úředníkům tužku z ruky dřív, než s ní stihnou napáchat škody na peněženkách občanů.

2. Povinná a reálná RIA (Hodnocení dopadů regulace)

Pokud by se přesto stalo, že by národní vláda našla naprosto nezpochybnitelný bezpečnostní nebo strategický důvod, proč být přísnější než Evropa, musí nastoupit tvrdý test. Dnes se sice v české legislativě zpracovávají analýzy dopadů (tzv. RIA), ale často jde o prázdné slohové práce, které si ministerstva píší sama pro sebe, aby obhájila to, co už si předem vymyslela.

Skutečná RIA musí vyčíslit přesné finanční náklady, které daná nadimplementace způsobí konkrétnímu živnostníkovi nebo firmě, a tento účet musí být veřejně vyvěšen na stůl vládě ještě před hlasováním. Pokud přínos regulace nevyváží její finanční náklady na compliance střední třídy, návrh musí být ze zákona zamítnut.

Zvykli jsme si svádět naši ekonomickou stagnaci na vnější nepřátele. Nadáváme na Evropskou komisi, na globalizaci, na složité mezinárodní trhy. Je to pohodlné. Umožňuje nám to nevidět pravdu. A pravda je taková, že náš největší ekonomický nepřítel sedí v pražských kancelářích, pobírá státní plat a v rámci falešné snahy o „lepší a bezpečnější svět“ nám utahuje smyčku kolem krku.

Zlaté české ručičky by dokázaly v Evropě zázraky. Máme špičkové inženýry, skvělé řemeslníky, inovativní start-upy. Ale dokud jim na ruce budeme dobrovolně nasazovat nejtěžší byrokratická pouta na kontinentu – pouta, která si ve vlastní devótnosti kujeme sami –, budeme dál ekonomicky zaostávat za sousedy, kteří prostě jen dělají to nejnutnější a pak jdou pracovat. Odstranění gold-platingu není debata o Evropské unii. Je to debata o naší vlastní národní hlouposti a o tom, jestli ji konečně zákonem zakážeme.

Zdroje a doporučené čtení: