Manhattan 1930 vs. Praha 2026

Představte si ten obraz. Světová ekonomika leží v troskách, zmítána Velkou hospodářskou krizí. Přesto se uprostřed New Yorku děje zázrak. Tisíce dělníků, inženýrů a architektů pracují v šíleném tempu. Každý týden přibývají čtyři patra. Za neuvěřitelných 410 dní stojí Empire State Building – tehdy nejvyšší budova světa. Bez počítačů, bez digitálních dvojčat, jen s tužkou, papírem a odvahou.

Nyní se přesuňme do současné České republiky. Pokud byste dnes chtěli v Praze postavit průměrný bytový dům nebo kousek dálnice, za oněch 410 dní pravděpodobně nebudete mít v ruce ani zlomek potřebných razítek. Pravděpodobně budete teprve v polovině kolečka mezi hygienou, hasiči a odborem životního prostředí, kde vám znuděný úředník vysvětlí, že váš projekt „není v souladu s metodikou“, která se mimochodem před týdnem změnila.

Tento kontrast není jen úsměvná historická anekdota. Je to diagnóza civilizačního úpadku. Zatímco naši předci dokázali budovat impéria uprostřed krizí, my jsme vytvořili systém, který dokáže zabít jakoukoliv iniciativu dříve, než se poprvé kopne do země. České stavební řízení se proměnilo v moderní pyramidu. Nikoliv však z kamene, ale z nepropustných vrstev papíru, alibismu a legislativního chaosu. A tuto pyramidu, stejně jako ty v Gíze, stavíme my všichni svou lopotou a penězi.

Od Rašína k dnešní byrokracii: Sto let krizí, které vždy zaplatila střední třída.

V jádru problému nestojí nedostatek betonu nebo šikovných zedníků. Stojí tam kulaté razítko. Jak jsme již analyzovali v předchozích úvahách, z úřednického aparátu se stala novodobá šlechta, která k absolutní moci nepotřebuje hrady, ale stačí jí právo veta nad vaším majetkem.

Stavební řízení je v Česku učebnicovým příkladem extrakce renty. Systém je nastaven tak, že každý z desítek dotčených orgánů má v rukou pomyslný vypínač. Může vaši investici zastavit, může vás nutit k nekonečným úpravám, může mlčet. A co je nejděsivější: úředník za toto zdržení nenese absolutně žádnou osobní ani finanční odpovědnost. Zatímco pro investora je čas drahý kapitál, pro úředníka je čas jen veličina, kterou může libovolně plýtvat, aby se vyhnul jakémukoliv potenciálnímu riziku nebo stížnosti.

Podle historických dat Světové banky se Česká republika pravidelně umisťovala na 150. až 160. místě na světě v rychlosti vyřízení stavebního povolení. Ocitli jsme se v sousedství rozvojových států, kde je byrokracie často jen zástěrkou pro korupci. U nás je to však spíše produkt legislativního fetišismu. Máme zákony na ochranu všeho – od netopýrů po výhled z okna souseda, který v domě ani nebydlí – ale zapomněli jsme na zákon na ochranu práva člověka nakládat se svým majetkem v rozumném čase.

Často slýcháme, že byty jsou drahé, protože jsou „chamtiví developeři“ nebo jsou drahé stavební materiály. To je jen část pravdy, která zakrývá skutečného viníka. Skutečným zlodějem peněz střední třídy je státní nečinnost.

Pokud developer nakoupí pozemky a trvá deset let, než získá všechna povolení, po celou tu dobu musí platit úroky z bankovních úvěrů. Musí udržovat armádu právníků, inženýrů a konzultantů, kteří vedou nekonečnou zákopovou válku s úřady. Všechny tyto gigantické náklady, které v průběhu dekády nabobtnají do stovek milionů, se nakonec promítnou do konečné ceny každého jednoho bytu.

Když si mladá rodina bere hypotéku na 7 milionů korun, ve skutečnosti neplatí jen za cihly a práci. Platí statisíce korun za to, že stát nebyl schopen rozhodnout včas. Je to neviditelná daň, kterou střední třída odevzdává oltáři byrokratické neschopnosti. Každý měsíc průtahů na stavebním úřadě je přímý útok na peněženky občanů. Stát vás nevyvlastňuje přímo, vyvlastňuje vás skrze čas, který vám ukradne.

Nejbolestivější srovnání se nám dnes nenabízí v dalekém New Yorku, ale hned za humny. Polsko, kterému jsme se před dvaceti lety ekonomicky vysmívali, nás dnes drtivě poráží v disciplíně, která je pro růst klíčová: v budování infrastruktury.

Zatímco polský stát pochopil, že dálnice jsou krevním řečištěm ekonomiky, a radikálně zjednodušil procesy, my jsme se utopili v labyrintu odvolání a eko-aktivismu. Ikonickým symbolem českého zmaru je dálnice D11. Poláci svou rychlostní silnici S3 dovedli v rekordním čase až na hranice. Na české straně tato cesta končí v poli, v kopřivách, protože my ji stále „kreslíme na papír“ a bojujeme o každé razítko.

V Polsku trvá příprava a stavba úseku 3 až 5 let; u nás je to v průměru 13 let. Ten rozdíl osmi let není jen číslo v tabulce. Jsou to tisíce zmařených podnikatelských příležitostí, miliardy v logistických nákladech a lidské životy ztracené na přetížených silnicích první třídy. Polský stát slouží rozvoji; český stát slouží k udržování procesní čistoty svých vlastních lejster.

Z tohoto marasmu nevede cesta skrze další „novely stavebního zákona“, které jen přeskupují úředníky z jedné budovy do druhé. Fiasko s digitálním stavebním řízením z léta 2024 ukázalo, že státní aparát není schopen dodat ani funkční IT systém, pokud jsou samotné procesy shnilé a nesmyslně složité.

Řešení musí být radikální a musí přenést riziko z občana na stát. Potřebujeme legislativní skalpel v podobě dvou principů:

Teprve v momentě, kdy nečinnost úředníka bude znamenat povolení stavby, se dynamika změní. Dnes státní nečinnost blokuje vaše peníze. V systému s fikcí souhlasu by státní nečinnost uvolňovala cestu rozvoji. Je to jediný způsob, jak donutit byrokratický aparát k efektivitě. Pokud stát nestíhá kontrolovat, nesmí mu být dovoleno zakazovat.

Česká republika stojí na křižovatce. Buď zůstaneme skanzenem, kde se každá nová kůlna stává předmětem desetiletého právního sporu, nebo se vrátíme k logice civilizace, která chce růst. Stavební řízení není technický detail. Je to lakmusový papírek naší svobody a životní úrovně.

Dokud bude právo stavět milostí, kterou vám úředník může a nemusí udělit po dekádě šikany, budeme chudnout. Peníze střední třídy budou dál mizet v úrocích za čas, který nám stát ukradl. Je načase tuto papírovou pyramidu zbourat a postavit na jejím místě zemi, kde se budoucnost neplánuje v pořadnících, ale buduje na staveništích.

Zdroje a doporučené čtení: