Soumrak hegemonů a rozpad globálního operačního systému

Současný pohled na americkou moc trpí hlubokým zkreslením. Konec řízené hegemonie (absolutní nadvlády jednoho státu) se projevuje tím, že USA jsou na jedné straně líčeny jako vyčerpaný a kolabující stát, ale zároveň se jim konspiračně připisuje nadlidská schopnost řídit každý detail světového dění, ať už jde o údajné rozbití ropného kartelu OPEC nebo snahy o vyhození Číny z Panamy. Obojí je analyticky chybné. Americká moc je dnes primárně emergentní (vzniká přirozeně jako vedlejší produkt situace, nikoliv z geniálního plánu). Washington často nevítězí díky hluboké strategii, ale zkrátka proto, že funguje jako defaultní záchytný bod (poslední funkční záloha) pro zbytek světa. Ostatní geopolitičtí hráči jsou na tom totiž ještě hůř.

Spojené státy dnes připomínají starý operační systém, který se snaží za chodu patchovat (rychle záplatovat povrchové chyby), ale ztratil kapacitu přepsat svou vlastní zastaralou architekturu. Tradiční měkká síla (schopnost ovlivňovat svět kulturou a hodnotami) nezmizela, jen prošla tvrdou transformací. Vývoz demokracie byl nahrazen technologickou závislostí. Dnešní dominance nestojí na Hollywoodu a Netflixu, ale na fundamentální závislosti zbytku světa na platebním systému SWIFT, amerických cloudových úložištích, platformě GitHub a technologickém vybavení společnosti Nvidia.

Abychom pochopili současný konflikt, musíme opustit tradiční mapy a přesunout se z geografie do topologie sítě (studia toho, jak jsou klíčové body světa vzájemně propojeny). Geopolitika zamrzla v uvažování 20. století, které obdivuje ropu, umělá hnojiva a fyzické námořní trasy. Skutečnou moc dnes ale drží ten, kdo vlastní takzvaný firmware civilizace (základní řídící programy, bez kterých společnost nefunguje): technologické standardy, datové toky cloudových gigantů jako AWS či Azure a čistou výpočetní kapacitu.

Tato změna přináší novou úroveň surovinového determinismu (stavu, kdy suroviny určují osud států) založeného na nenahraditelnosti. Ropu lze při výpadku jednoho dodavatele s určitými náklady nahradit nebo nakoupit jinde. Pokročilý 7nanometrový počítačový čip nahradit nelze. Tchaj-wan a jeho společnost TSMC tak dnes představují kritičtější uzel (křižovatku sítě) než celý Hormuzský průliv. Ve stejném duchu je nizozemská společnost ASML, která jako jediná na světě vyrábí pokročilé stroje pro tisk čipů, pro Evropu mnohem silnější strategickou zbraní než její vlastní armády.

Na globální šachovnici má každý hráč svůj specifický energetický profil. USA disponují břidlicovým plynem a cloudovými technologiemi. Čína má levné uhlí a masivní tovární kapacity. Rusko má nerostné suroviny. Evropa naproti tomu nemá vlastní spolehlivý energetický ani výpočetní zdroj; produkuje převážně jen regulace. Systémově tak zvyšuje svou entropii (míru chaosu a nevratné ztráty energie) mnohem rychleji, než dokáže generovat užitečný výkon. Odstřižením od levného ruského plynu a nuceným přechodem na čtyřikrát dražší zkapalněný plyn z dovozu začal evropský kontinent strukturálně a průmyslově krvácet.

Tato slabost je umocněna asymetrií moderních konfliktů (stavem, kdy malý útok způsobí nepoměrně obrovské škody). Írán a jeho spojenci dnes názorně ukazují, jak lze extrémně levnými drony efektivně vyčerpávat extrémně drahou protivzdušnou obranu protivníka. Tato asymetrie nákladů, často v poměru jedna ku tisíci, vyvolává kaskádový šok (řetězovou reakci) napříč globálním dodavatelským řetězcem. Jakýkoliv přesný útok na asijskou či blízkovýchodní křižovatku dnes znamená měřitelný skok inflace v Evropě v horizontu šesti až devíti měsíců.

Při pohledu na západní problémy vzniká iluze o moudrém a nezadržitelně rostoucím Východu. Fakta jsou však neúprosná. Čína není nový Řím, je to gigantické, stárnoucí datové centrum s praskajícími ventilátory. Její demografický profil (věkové složení obyvatelstva) je dnes strukturálně horší než v Japonsku v devadesátých letech. V kombinaci s implodující realitní bublinou to představuje masivní hrozbu pro celý její ekonomický model.

Falešnou nadějí je i Rusko a formát BRICS. Ruský hrubý domácí produkt je menší než italský. Jde o energetického giganta, ale ekonomického trpaslíka, který geopoliticky operuje jako archaický vojenský server běžící na zastaralém systému Windows XP. Samotný BRICS pak není žádná funkční aliance, ale spíše účetní kategorie různorodých států, které nespojuje společný cíl, ale pouze společný nepřítel. To, co mnozí nazývají multipolaritou (světem více rovnocenných velmocí), není nový stabilní řád, ale pouze chaotická a vysoce riziková přechodová fáze celého systému.

V přímém přenosu sledujeme takzvaný Hard Fork (tvrdé a nevratné rozštěpení systému na nekompatibilní verze). Rozpad kdysi globalizovaného světa vytváří nové bloky: americký dolarový a technologický protokol (sadu pravidel), čínský kreditní a dohledový protokol a evropský regulační protokol. Problémem je, že tyto systémy spolu přestávají umět plynule komunikovat. Srážka těchto chátrajících státních mainframů (obrovských centrálních systémů) nevygeneruje jednoho nového, globálního vládce.

Budoucnost nepatří centralizované nadvládě, ale spíše polycentrickému uspořádání (světu s mnoha menšími, nezávislými centry). Moc se přesune k menším, flexibilním jednotkám, regionálním sítím a technologickým enklávám. V tomto novém, rozkouskovaném světě nebude vítězem ten, kdo má nejvíce tanků, ale ten, kdo dokáže v krizích minimalizovat latenci (zpoždění v rozhodování) a maximalizovat svou technologickou a energetickou přizpůsobivost.