Nová šlechta nepotřebuje hrady, stačí jí razítko

Existuje jeden tichý, plíživý fenomén, který spolehlivě zabíjí ekonomický růst, drtí střední třídu a vyhání inovátory ze země. Není to globální oteplování, nejsou to drahé energie, a dokonce to není ani samotná výše daní. Tím skutečným predátorem české ekonomiky je náš vlastní státní aparát. Jak ukazuje historie našich ekonomických krizí, stát v dobách nouze vždy sáhl do kapes střední třídy, aby zachránil republiku. Dnes už jí ale nebere peníze proto, aby odvrátil krach, nýbrž proto, aby uživil svůj vlastní, neustále bobtnající byrokratický organismus. Z úřednického aparátu se stala novodobá šlechta. Nepotřebuje hrady ani poddané. K absolutní moci jí stačí kulaté razítko.

Když mezinárodní organizace jako OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) nebo Světová banka vydávají hodnotící zprávy o České republice, diplomatický slovník jde stranou. Zahraniční analytici dlouhodobě a varovně ukazují prstem na jednu hlavní bariéru našeho rozvoje: enormní administrativní zátěž a přebujelou regulaci. Zatímco si Češi rádi stěžují na diktát z Bruselu, tvrdá data ukazují, že tu nejhorší byrokratickou oprátku si pleteme sami doma. A důsledky jsou fatální.

Ještě před patnácti nebo dvaceti lety se Češi dívali na své severní sousedy s lehkým ekonomickým despektem. Polsko bylo vnímáno jako chudší země trhovců. Dnes? Polský ekonomický zázrak nás srazil na kolena. Varšava roste do výšky v podobě moderních mrakodrapů, polské HDP roste raketovým tempem, země masivně modernizuje armádu a infrastrukturu staví tempem, které nám bere dech.

Nejbolestivěji a nejikoničtěji se tento kontrast ukazuje na státních hranicích u Královce. Poláci přivedli svou moderní rychlostní silnici S3 až k českým hranicím, postavili ji v rekordním čase a naprosto plynule. Na české straně tato dálnice končí v křoví a v poli. Naše navazující dálnice D11 se tam totiž teprve „kreslí na papír“.

Zatímco v Polsku dokážou úseky dálnic povolit a postavit za tři až pět let, průměrná doba přípravy a povolování dálniční stavby v České republice trvá neuvěřitelných třináct let. Polský stát totiž pochopil, že infrastruktura je krevním řečištěm ekonomiky, a radikálně zjednodušil povolovací procesy. Český stát naopak vytvořil labyrint, ve kterém se každá stavba stává kořistí pro desítky různých orgánů, eko-spolků a nekonečných odvolacích lhůt.

Právě stavební řízení je dokonalou ukázkou toho, jak byrokracie přímo vyvlastňuje střední třídu. V prestižním mezinárodním žebříčku Doing Business od Světové banky se Česká republika historicky pravidelně umisťovala na 150. až 160. místě na světě v rychlosti vyřízení stavebního povolení – hluboko za mnoha rozvojovými africkými státy. Přestože Světová banka tento žebříček v roce 2021 z metodických důvodů ukončila, pachuť zůstala a realita se nezlepšila. Naopak. Údaje Českého statistického úřadu o počtu zahájených staveb a naprosté fiasko státní digitalizace stavebního řízení z léta 2024 dokazují, že státní aparát nejenže neumí zákony zjednodušit, ale nedokáže dodat ani funkční IT systém. Namísto slibovaného „one-stop shopu“ (vše na jednom místě) přišel chaos, který výstavbu zbrzdil o další měsíce.

Proč jsou dnes v Česku byty tak extrémně drahé a pro mladé rodiny naprosto nedostupné? Často se viní drahé materiály nebo chamtiví developeři. Skutečným viníkem je ale čas. Pokud trvá deset let, než developer získá všechna povolení k tomu, aby mohl vůbec kopnout do země, musí celých těch deset let platit úroky bankám za nakoupené pozemky, musí platit armády právníků a inženýrů, kteří bojují s úřady. A všechny tyto gigantické „náklady na byrokracii“ se pak do poslední koruny promítnou do konečné ceny bytu. Vy, jakožto občan střední třídy, pak platíte státní úředníky a jejich nekonečné lhůty v té nejdražší možné formě – uvnitř své třicetileté hypotéky.

Dalším ničivým jevem české státní správy je tzv. gold-plating (česky bychom řekli „přepalování“ regulací). Podnikatelé v ČR často nadávají na Evropskou unii a její směrnice. Pravdou ale je, že když Brusel vydá nějakou směrnici (například v oblasti ekologického ESG reportingu nebo kybernetické bezpečnosti NIS2), úředník v Bruselu často nastaví jen základní, snesitelný rámec.

Jakmile ale tato směrnice dorazí do Prahy, čeští byrokraté se do ní s vervou pustí. Z pocitu vlastní důležitosti, alibismu nebo zkrátka proto, aby si vytvořili další agendu, přidají k evropskému nařízení celou řadu vlastních, národních, mnohem přísnějších a absurdnějších požadavků.

Zlaté české ručičky se tak staly obětí zlatých českých razítek. Nejde o domněnku, ale o tvrdá data. Například Hospodářská komora ČR na jaře 2025 ostře napadla novelu zákona o ekologické újmě z pera Ministerstva životního prostředí, která přidávala podnikům naprosto zbytečné registrační povinnosti nad rámec evropského práva. Byla to učebnicová ukázka gold-platingu. Zatímco německá či polská firma plní jen unijní základ a inovuje, český podnikatel platí armádu poradců, aby uspokojil úřad. OECD ve svých zprávách jasně konstatuje, že toto chování fatálně snižuje konkurenceschopnost českých malých a středních podniků (SME), které jsou přitom páteří ekonomiky.

A co slavná digitalizace? Máme sice datové schránky, ale ty ve skutečnosti žádnou opravdovou digitalizaci neznamenají. Státní registry spolu v pozadí stále neumí efektivně mluvit. Stát z občana a podnikatele udělal jen digitálního pošťáka. Vyplníte PDF formulář na jednom ministerstvu, to vám ho pošle do datovky, a vy ho obratem přepošlete do datovky úřadu ve vedlejší ulici.

Je to presumpce viny v přímém přenosu. Systém je nastaven tak, že každý občan a podnikatel je a priori podezřelý, a musí státu neustále dokazovat, že existuje, že platí daně a že má na všechno papír. Stejný zmar vládne u veřejných zakázek. Ty jsou zatíženy tak extrémně složitou a alibistickou dokumentací, že se do nich kvalitní inovativní firmy raději vůbec nehlásí, aby neudělaly formální chybu. Ztrácíme tak miliardy kvůli chybějící jednoduché e-platformě.

Z diagnózy je cesta ven, ale vyžaduje politickou odvahu, která se u nás zatím nenašla. Nelze jen „zlepšovat procesy“, protože byrokracie má úžasnou schopnost asimilovat jakoukoliv snahu o své zkrocení. Úder musí být radikální. Zahraniční zkušenosti nabízejí jasný a funkční reformní balíček:

Proč se tyto zjevně funkční a logické reformy dávno neprovedly? Odpověď je jednoduchá a krutá. Skutečná, hluboká deregulace a digitalizace podle estonského vzoru by totiž okamžitě a v plné nahotě odhalila, že třetina státních zaměstnanců a úředníků nevykonává vůbec žádnou užitečnou práci.

Žádný organismus nepáchá dobrovolnou sebevraždu, a státní aparát už vůbec ne. Tyto reformy narážejí na zuřivý odpor samotných úřednických sítí a vrchních ředitelů, kteří by zrušením papírů přišli o svůj vliv, o svá oddělení a o své rozpočty. Očista proto nikdy nepřijde zevnitř ministerstev. Musí být vynucena obrovským tlakem zvenčí – od podnikatelů, od ekonomické sféry a především od střední třídy, která si konečně uvědomí, že to ona celý tento luxusní a neefektivní papírový palác ze svých daní financuje. Dokud se to nestane, budeme dál se závistí sledovat, jak Poláci střihají pásky na nových dálnicích, zatímco my budeme stát ve frontě na podatelně.