Zabetonovaný stát a virový program moderní školy

V předchozí analýze jsme dekonstruovali brutální realitu dějin: otroctví a války nebyly dílem sadistů, ale zoufalou snahou přírody ukočírovat termodynamický nedostatek ve světě závislém na svalech a slunci. Tuto krutou malthusiánskou past jsme rozbili až objevem „starého slunce“ – fosilních paliv. Jakmile uhlí a parní stroje skokově zvětšily náš energetický koláč, lidská hrubá svalová síla ztratila pro elity svou primární, těžební hodnotu. Stroj byl zkrátka řádově levnější a silnější než ten nejlépe živený otrok.

Na první pohled to vypadá jako ultimátní happy end lidských dějin. Skončil bič, začala svoboda. Z hlediska kybernetiky a teorie sítí se ale stalo něco mnohem mrazivějšího. Fyzické řetězy otroků sice zrezivěly a odpadly, ale systém – ta chladná, hierarchická síť, která potřebuje energii a pořádek – nezmizel. Pouze změnil své skupenství z fyzického donucení na rafinovanou softwarovou kontrolu mysli. A tou největší a nejdokonalejší zbraní hromadného ničení svobodné vůle se nestal kulomet, ale moderní školství.

Abychom pochopili naši současnou byrokratickou paralýzu a to, proč dnes zástupy mladých lidí trpí krizí smyslu, musíme se vrátit na začátek 19. století, do Pruska. Prusko bylo vojenským státem par excellence, ale po drtivé porážce od Napoleona jeho elity pochopily děsivou pravdu: moderní armády a vznikající industriální továrny už nepotřebují neřízené, svalnaté sedláky, kteří přemýšlejí sami za sebe. Potřebují poslušné, standardizované a zaměnitelné součástky. Potřebují lidi, kteří budou beze slova plnit rozkazy důstojníků a neúnavně obsluhovat nebezpečné stroje v hlučných halách, a to ideálně po celých deset, dvanáct hodin denně.

A tak vznikl slavný Pruský vzdělávací model – základní matice, kterou dnes ve více či méně upravené formě používá 99 % států na světě, včetně nás. Z pohledu běžného občana je to instituce vzdělávání. Z pohledu kybernetiky a teorie řízení to je ale naprosto dokonalý, plošný instalátor sociálního malwaru do dětských mozků.

Tento systém totiž provedl něco naprosto nepřirozeného a z biologického hlediska šíleného. Hacknul naše tovární nastavení.

Každé lidské dítě (a každý savec) má v sobě od přírody naprogramovanou ohromnou vnitřní (intrinsickou) motivaci. Je to touha poznávat svět, zkoušet nové věci a učit se hrou z čiré zvědavosti. Dítě nepotřebuje odměnu za to, že se učí chodit nebo mluvit. Dělá to pro samotnou radost z poznání. Je to náš přirozený stav, náš biologický firmware.

Pruská škola tento firmware systematicky a brutálně přepsala. Zavřela děti do tichých, uniformních lavic a naformátovala jejich mozek pomocí umělého strachu (trest, rákoska, špatná známka) a vnější, extrinsické motivace (pochvala autority, dobrá známka, diplom). Vznikl zhoubný psychologický protokol: Dělám tuto nudnou a nesmyslnou činnost ne proto, že mě baví nebo dává smysl, ale proto, že mi za ni autorita (učitel) dá číslo do notýsku, a později mi autorita (šéf) pošle číslo na bankovní účet.

Systém nás naučil, že jediným legitimním cílem učení a práce je externí odměna. Radost z poznání byla vymazána a nahrazena drilováním disciplíny, poslušností k autoritě a schopností vydržet celodenní rutinu bez zbytečných otázek. Cílem školy nikdy nebylo vychovat geniální inovátory. Cílem bylo vyprodukovat masu poslušných úředníků, vojáků a dělníků, kteří se do systému zapojí sami a zcela dobrovolně. A po celých 150 let tento byrokratický software fungoval naprosto bezchybně. Stát díky němu expandoval a bohatl.

Problém je, že stejně jako každý počítačový kód, i ten byrokratický začne po čase neodvratně zastarávat a kumulovat v sobě obrovské množství chyb (technického dluhu). A přesně to se stalo se státním aparátem v 21. století.

Moderní stát už dávno není tou efektivní, industriální mašinérií z 19. století, která uměla bleskově mobilizovat miliony lidí nebo postavit železnici napříč kontinentem. Stát se přeměnil v monstrózní, přebujelý a zcela zabetonovaný uzel, který žije už jen a pouze sám pro sebe. Z kybernetického hlediska už tento systém neprodukuje řešení; produkuje jen nesmírné vnitřní tření a chaos, aby tak vůbec obhájil svou vlastní zbytečnou a vysoce ztrátovou existenci na náš úkor. Předpisy se vrší na předpisy a každý nový zákon nevyhnutelně a drasticky snižuje propustnost celé sítě.

Ale děje se zde ještě něco mnohem smrtelnějšího. Stará byrokratická síť totiž nezadržitelně fyzicky vysychá. Její stávající operátoři (starší úředníci) pomalu odcházejí do důchodů. A protože nová, dynamická digitální generace pohrdá pomalým státem a odmítá se stát jeho zuby a kolečky (jejich malware už na moderní svět nezabírá), nová, čerstvá a vitální krev do zatuchlých úřadů jednoduše neteče.

Vzniká tak nesmírně nebezpečný fenomén, který bychom mohli nazvat Monopolem posledního přeživšího úředníka.

Představte si stavební řízení nebo povolovací proces v dnešním městě. V rozsáhlém a matoucím bludišti stovek vzájemně si odporujících vyhlášek už zůstal často jen jeden jediný starý člověk (nebo jedno zapomenuté oddělení), který jako poslední strážce pečeti ví, jaké absurdní, pět let staré razítko kam přesně na ten či onen stoh papíru patří. Tento poslední přeživší uzel se tím stává kritickým a absolutním úzkým hrdlem celého státního systému.

A co víc: on to o sobě moc dobře ví. Ví, že bez jeho podpisové moci se nezvedne ani cihla. Získává neuvěřitelnou, lhostejnou moc vydírat celou společnost svou pomalostí a nekompetentností, zatímco ti nejproduktivnější členové systému venku – podnikatelé, inženýři a stavitelé – bezmocně krvácejí peníze a čas v nekonečném čekání na jeho razítko. Starý byrokratický protokol se stal doslova ekonomickým parazitem, který saje energii z inovátorů jen proto, aby ukojil svou potřebu kontroly.

A právě do této přidušené, zastaralé a na doraz přetížené byrokratické klece, kde většina lidí rezignovaně „pracuje jen pro mzdu“ a vykonává činnosti zjevně postrádající jakýkoliv hlubší smysl (fenomén bullshit jobs), nyní s obrovskou a drtivou silou naplno a bez varování naráží revoluční umělá inteligence.

Zavádění AI není jen technologickým skokem; je to absolutní zemětřesení pro ten 150 let starý pruský malware nahraný v našich hlavách.

Lidé byli po celé generace od mala ve školách tvrdě naprogramováni základní, drásavou existenční rovnicí: „Musíš poslouchat, dělat nezáživnou rutinní práci a nesmíš reptat, protože jedině za to dostaneš odměnu, díky které přežiješ.“ To byla celá naše společenská smlouva se státem. Jenže umělá inteligence, velké jazykové modely a zítřejší roboti najednou začínají právě tuto rutinní, kognitivní a „poslušnou“ středostavovskou práci přebírat. Stroje dokážou lépe vyplňovat tabulky, psát reporty, překládat i kódovat.

Pro běžného člověka, který celý svůj dospělý život poslušně budoval svou identitu a své křehké ego jen a pouze na své úřednické kariéře nebo znalosti tabulek, je to absolutní a ničivý existenční šok. Umělá inteligence mu nebere jen jeho výplatu. Bere mu ten pečlivě budovaný, umělý úřední hrad z písku. Bere mu jeho falešný smysl existence, který mu stát kdysi nadiktoval.

Miliony lidí najednou zjišťují, že jejich dovednosti, které se dvacet let poslušně ve škole biflovali, už systém k ničemu nepotřebuje. Náš starý, zabetonovaný stát jim na tuto situaci neumí dát odpověď, protože jeho jediným cílem bylo udržet lidi poslušně zapřažené v kole. Nastává hluboká celospolečenská krize smyslu a deprese.

Pokud tuto nebezpečnou vlnu frustrace nezvládneme, hrozí nám jako civilizaci nový, zničující kinetický reset zespoda. Ale naděje existuje. Starou byrokracii nemusíme zničit zbraněmi. Můžeme ji udusit její vlastní, absurdní zbraní – papírem – za pomoci algoritmů. Jak toho docílit a proč se nutně budeme muset začít bavit o řízené ekonomické izolaci (CBDC) a chemické hibernaci společnosti jako o záchranném mostu přes tuto hlubokou propast, si ostře rozebereme v další analýze. Půjde o hodně, protože přežít přechod k AGI si vyžádá zcela radikální a drsná řešení.

Zdroje a doporučené čtení: